Program ke stažení

 

 

Výstavu autor pojmenoval Osobnosti české kulturní scény. Místo výrazu „osobnost“ by se však v určitých případech mohlo použít i slovo „individualita“, jako vyšší vývojový stupeň osobnosti ve smyslu pojetí Carla Gustava Junga. Takováto individualita překračuje hranice osobnosti směrem k nadosobnímu chápání života, směrem k vědomí, že možnost tvořit je dar, jímž se umělec může napojit na tvůrčí síly přírody a kosmu. Individualitu již nezajímá, nakolik bude či nebude slavná, naopak, dokáže vnímat sebe i život s neosobním odstupem, nezřídka i s humorem. Podobně o tom uvažuje i Paul Brunton: „Opravdový umělec ví, že netvoří proto, aby proslavil svou osobnost, ale aby jí unikl.“ Jinými slovy řečeno, individualita již odhalila svou kvalitativní odlišnost a jedinečnost a své naplnění nalézá v nezištném nabízení obou hodnot tomuto světu. Individualita nic nepředstírá, přirozenost je její základní výbavou, jejím bohatstvím je tvořivost a pokora.

 

 

Jiří Jiroutek Adriena Šimotová

Jiří Jiroutek, Květa Válová, 2000

Jiří Jiroutek, Stanislav Kolibal

 

Zachytit takovouto individualitu znamená především poznat a vycítit její kvality a pak umět rozlišit, který z řady záběrů je ten pravý. Znamená to rovněž umět vytvořit pro portrétovaného příhodné podmínky, v nichž se může svobodně projevit ve své přirozenosti. Proto Jiří Jiroutek fotografuje umělce ve zcela neformálním prostředí jejich ateliérů, jež je jim blízké a ve kterém mohou být zcela sami sebou. Předmětem fotografie je samotný portrét, včetně umělcových charakteristických gest a mimiky, ale někde se objevuje i aluze na jeho dílo.

 

Od doby prvních portrétů průkopníků a popularizátorů portrétní fotografie Francouzů Gasparda-Félixe Tournachona, známějšího pod pseudonymem Nadar, a jeho konkurenta Andrého Adolpha Eugèna Disdériho uplynulo již více než 150 let. Jak ukazují fotografie Jiřího Jiroutka, portrétní fotografie do dnešní doby neztratila nic ze své aktuálnosti, ačkoliv dnešní situace pro fotografa vůbec není jednoduchá. Ze všech stran člověka obklopují reklamní fotografie vysoké profesionální kvality a psychologické přesvědčivosti. Zabývat se černobílou fotografií znamená vědomě se vzdálit od mainstreamu, rezignovat na prvoplánové smyslové okouzlení a působit pomocí kompozice a práce se světlem i bohatstvím stínů, především však atmosférou vnitřní pravdivosti a oduševnělosti.

 

Fotografie nejsou inscenované, aranžované ani stylizované. Působí proto nevtíravým, přitom však fascinujícím dojmem. Připomínají zákony života, které v rostoucím civilizačním tempu ztrácejí na zřetelnosti. Jiří Jiroutek pracuje pomalu, soustředěně, již několik let neopouští téma, které lze zkoumat. V každé vrásce obličeje je totiž zakleta životní zkušenost člověka, bez níž by dnes nebyl tím, čím je. Podobně může portrétní fotografie zkoumat i divák, a otevírat se tak novým možnostem pochopení a prožitku. Nikde není hranice mezi předmětným a nepředmětným, mezi hmotným a nehmotným tak výrazná jako v případě portrétu. Nikde není tak velký rozdíl mezi velkou (skrytou) vnitřní silou a slabou vrstvou fotografického papíru. Fotografie přírody i architektury mohou být úchvatné i impozantní, lidský prožitek a vědění však může zprostředkovat pouze člověk sám. Je na divákovi, zda se bude těšit seznámením se s konkrétní podobou zobrazovaného, anebo v ní bude hledat hlubší, občas až archetypální podobenství lidskosti samotné. Domníváme se, že některé fotografie by mohly nabýt i ikonický status, protože se v nich živá realita přítomnosti spojuje s vědomím minulosti a tušením budoucnosti.

 

Goethe ve známém výroku říká, že krásný mladý člověk je hříčkou přírody, ale krásný starý člověk je uměleckým dílem. Většina Jiroutkových portrétních fotografií znázorňuje umělce, kurátory a teoretiky ve starším věku. S trochou nadsázky lze říct, že výstava nabízí umění hned třikrát – prostřednictvím portrétu konkrétního člověka, v podobě jeho uměleckého ztvárnění a do třetice prostřednictvím představeného výtvarného díla.

 

                                                                       Zuzana Štěpaničová

 

Jiří Jiroutek

 

 

Narozen:                     21. 3. 1967, Louny, Česká republika

Vzdělání:                    Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (abs. 1994)

Zaměření:                   reklama, portrét, architektura

 

Členství v odborných organizacích:

Asociace profesionálních fotografů České republiky (2000 – 2006)

Česká federace fotografického umění

Ochranná organizace autorská (OOA-S)

 

Ocenění:

- 1990 krajské kolo amatérské fotografie Ústí nad Labem – 1. místo v kategorii do 25 let

- 2002 titul QEP – Qualified European Photographer, certifikát profesionální

  a umělecké kvality udělený Federací evropských profesionálních fotografů (FEP) v Bruselu

- 2004 „Eté des Portraits“, Groupement National de la Photographie Professionnelle,

  Francie, 3. místo

- 2005 Black & White Spider Awards, USA, nominace v kategorii Abstract

- 2005 Soutěž tiskovin propagujících cestovní ruch, Písek, 1. místo v kategorii kalendář

- 2005 Osobnost Liberecka v kategorii „Kultura“

- 2006 Black & White Spider Awards, USA, nominace v kategorii Abstract (2x)

- 2006 Black & White Spider Awards, USA, nominace v kategorii People (3x) a 2. místo

- 2008 Black & White Spider Awards, USA, nominace v kategorii Architecture

- 2009 International Color Awards, USA, nominace v kategorii Abstract

- 2010 Pamětní medaile Uměleckoprůmyslové školy v Jablonci nad Nisou

- 2010 International Color Awards, USA, nominace v kategorii Abstract

- 2010 FEP European Professional Photographer Of the Year, 3. místo v kategorii Portrait

- 2011 Hasselblad Master 2010 finalist competition (Architectural)

- 2011 Black & White Spider Awards, USA, nominace v kategorii Architecture

- 2011 Black & White Spider Awards, USA, 2. místo v kategorii Nature

 

Publikační činnost:

- 2005 obrazová publikace Fenomén Ještěd (2009 – 2. Rozšířené a upravené vydání)

 

- 2012 katalog k výstavě OSOBNOSTI (české kulturní scény)

- 2012 katalog Jiří Jiroutek –  Photo/Graphy

     Publikace ve spolupráci:

- 2005 Decuria – 10 Czech QEP Photographer

 

Publikován v knihách:

Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 1999 /IV CH-J/, Chagall 2000

Architektura (Katalog výstava AF Galerie Jaroslava Fragnera, Praha), Asociace fotografů 2002

QEP – Qualified European Photographers, FEP 2005

Absolventi (Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě 1991-2006), Opava 2006

Slavné vily Libereckého kraje, Foibos Praha 2007

The World`s Greatest Black & White Photography, BookBasil London 2007

Leica Gallery Prague – katalog, Praha 2008

Jablonecká radnice 1931 - 1933, Město Jablonec nad Nisou 2008

Cold War Modern – Design 1945 – 1970, Victoria & Albert Museum 2008

TV Towers – 8559 Meters Politics and  Architecture, Raumtaktik Berlin 2009

Výběr z autorských výstav:

1999 Portréty - Malá výstavní síň, Liberec

2000 Windows 96 - Státní hrad a zámek Grabštejn

2000 Kočky a psi - Výstaviště, Jablonec nad Nisou

2000 Postupnosti a Spojitosti - Naivní divadlo Liberec

2002 Up&Down – Galerie My, Jablonec nad Nisou

2005 Fenomén Ještěd - Malá výstavní síň, Liberec

2006 Fenomén Ještěd - galerie Jaroslava Fragnera, Praha

2006 Fenomén Ještěd - zastoupení libereckého kraje, Brusel

2007 Fenomén Ještěd - Baťova 21, Zlín

2007 Portréty - výtvarníci - Galerie My, Jablonec nad Nisou

2007 Fenomén Ještěd – klub architektů, St. Gallen

2007 Up&Down - Nový magistrát Liberec

2009 Fenomén Ještěd – Futurista Universum, Praha

2010 Už nejdu do Ještědu – Galerie U Rytíře, Liberec

2010 Už nejdu do Ještědu - Futurista Universum, Praha

2011 Osobnosti – kavárna Schaezlerpalais, Augsburg

2011 Osobnosti – České kulturní centrum , Mnichov

2012 Osobnosti – Oblastní galerie v Liberci, Liberec

 

Výběr ze společných výstav:

1990 krajské kolo amatérské fotografie Ústí nad Labem

1990 XI. Národní soutěž amatérské fotografie, OKS Olomouc

1991 Thomas Mann Klub, Nordhausen, Německo (s fotoklubem DPML)

1993 Thomas Mann Klub, Nordhausen, Německo (s fotoklubem DPML)

1996 Malá výstavní síň, Liberec (s fotoklubem DPML)

1998 Portrét – Národní technické muzeum, Praha

2000 Reklama výstava AF – Národní technické muzeum, Praha

2002 Architektura výstava AF – Galerie Jaroslava Fragnera, Praha

2003 Praha - Výstaviště, Interkamera, Výtvarníci s „AF“

2004 „Eté des Portraits“ – Bourbon-Lancy, Francie

2005 QEP prezentace – Senát České republiky, Praha

2006 CzechPesPhoto – Komorní galerie Josefa Sudka, Praha

2006 QEP prezentace – Galeri 4, Cheb

2006 Absolventi 1991-2006 – Dům umění, Opava

2009 Motiv 2009 – Galerie U Rytíře, Liberec

2009 Intimní zóny, výběr ze Zlatého fondu NMF – Národní muzeum fotografie, Jindř. Hradec

2012 Fotografie – Galerie MY, Jablonec nad Nisou

2012 Reflections and Passions – Art Fusion Galleries, Miami, USA

 

Zastoupení ve sbírkách:

- Národní muzeum fotografie, Jindřichův Hradec – Zlatý fond sbírek současných fotografů

- Museum Kampa – Sovovy Mlýny – Nadace Jana a Medy Mládkových

- Severočeské muzeum v Liberci

- Leica Gallery Prague

- soukromé sbírky doma i v zahraničí (Německo, Holandsko, USA)

 

 

 

 

Bydliště:         460 01 Liberec 1, Ruprechtická 703/17

Mobil:             +420 602 422 401

E-mail:                        atelier@jiroutek.com

http:                www.jiroutek.com ,    www.fenomenjested.cz

 

 

 

 

Publikován v periodickém tisku:

 

Liberecký deník 25. 4. 2012, str. 7

Mladá Fronta Dnes – Liberecký kraj 20. 4. 2012, str. B1,B3

Hospodářské noviny – kultura 29. 4. 2010, str. 13

Deník – Kultura regionu 15. 4. 2010, str. 7

Dnes – Liberecký kraj 15. 4. 2010, str. 4B

Fresh 01/ 2010, str. 4

A10 New European Architecture, 5 – 6/ 2010, str. 67

Fresh 01/ 2009, str. 4

Country Life 24. 10. 2008, str. 140

New Statesman 22. 10. 2008, str. 60

Evening Standard 21. 4. 2008, str. 16

Véčko 4/ 2008, str. 44, 47, 54

Noviny Slezské univerzity, červen 2007, str. 33

ČiliChili 9/2007, str. 32

Hospodářské noviny/ Kultura 16. Srpna 2006, str. 10

Ateliér, 16 – 17/ 2006 str. 7

Host 6/ 2006, str. 55

Designum 4/ 2006, str. 48

Architekt 3/2006

The Heart Of Europe, 3/ 2006, str. 10

Objekt 2/ 2006, str. 79

Art&Antiques 1/2006, str. 64 – 66

2005 Koktejl č. 12, str. 16

Le Journal GNPP (Groupment National De La Photographie Professionalle) 10/2004

 

 

 

Profil v periodickém tisku:

 

2012 Ateliér 10/2012, str. 6

2011 DigiFoto 3/11, str. 38 - 41

2011 Dnes – Liberecký kraj 3. 3. 2011, str. B5

2009 MF Plus, 41/ 2009, str. 12

2008 Cestopisy 4/ 2008. Str. 62 - 66

2007 Deník Jablonecko, 13. září, str. 3

2006 Zpravodaj Slánské radnice 8/2006, str. 8

2006 DigiFoto, 6/ 2006, str. 24 – 2

2006 Era21 2/ 2006, str. 8

2006 Canon Explorer 1/ 2006, str. 12

2005 Fotografie Magazín 3/2005, str. 8, 9,  12

2005 MF Dnes 24. 10. – Liberecký kraj, str. D/4

2004 Fotografie Magazín 10/ 2004, str. 28 – 31

2003 Typografia 10/ 2003, str. 22 – 23

2000 MF Dnes 22. 6. 2000, str. 3

2000 Liberecký den 3. 5. 2000, str. 8

2000 Liberecký den 2. 5. 2000, str. 7

1995 Fotografie Magazín 12/ 1995, str. 46 – 47

 

 

 

 

 

 

Andrew Jan Hauner, Kandy
Anna Orlowska, Den předtím, 2009
Dominika Jackuliaková, Osobní příběhy, 2011
Ester Havlik Erdélyová, z cyklu Deník, 2010
Jana Šturdíková, Záděra, 2007
Lena Jakubčáková, Hledání identity, 2008

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popri mnohých výstavách, ktoré od roku 1990 pripravuje pedagogický zbor Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, majú možnosť organizovania výstavnej činnosti aj jeho študenti (napr. Unigeo festivaly na Bečve, Off Station v Plzni, Výstava 36 v Katoviciach a iné). Priestorom, v ktorom sa môžu tentoraz realizovať, je Dom umění v Opave, ktorého Kabinet fotografie poskytuje Inštitútu veľa výstavných možností. Pre túto expozíciu však Dom umění poskytol väčší priestor na prízemí, v termíne od 12. 9. do 28. 10. 2012. 

Určitou motiváciou pre nás, štyroch študentov posledného ročníka ITF (Ester Erdelyi, Lena Jakubčáková, Anna Gutová a Vladimír Kiva Novotný), ako organizátorov a kurátorov tejto výstavy bol aj predmet Kurátorský seminár Tomáša Pospěcha, na ktorom sme sa nedávno teoreticky zamýšľali nad tým, čo všetko organizovanie výstav prináša. Teraz si to máme možnosť vyskúšať aj v praxi. Pre istotu však s oporou, radami, garanciou mladej pedagogičky ITF a medzinárodne známej fotografky Dity Pepe. Jej predmet Autoportrét, ktorý sme nedávno tiež absolvovali, bol ďalšou motiváciou pre tému tejto výstavy. Veľká časť výstavných diel však vznikla ako voľné klauzúrne súbory alebo diplomové práce, nie iba pre predmet Autoportrét.

Tému výstavy s jednoduchým názvom „I“ (ako anglické „ja“, 1. osoba singuláru) lepšie odhaľuje až jej podnázov Autoportréty studentů ITF SU v Opavě. Výstava tak tematicky posúva, ale samozrejme i prekračuje jednu z posledných výstav ITF Já, ty, my, na ktorej boli predstavené, ako to z názvu vyplýva, aj autorské sebareflexie. Vzhľadom na to by sa teda na prvý pohľad mohlo zdať, že téma terajšej výstavy nie je až taká opodstatnená. Avšak iný prístup pri výbere z množstva zaslaných prác (do finálnej výstavnej kolekcie sme mohli zaradiť len polovicu prihlásených autorov a len zlomok z ich tvorby), snaha vystaviť rozličné a ešte neopozerané diela a vôbec samotné zameranie sa výhradne na fotografický autoportrét zaručuje, že výstava „I“ je originálnou udalosťou. Ďalším kritériom pri výbere prác však bola aj téma „Beautiful Bizarre“ bratislavského festivalu OFF, ktorý nám poskytne možnosť reprízovať výstavu „I“ hneď po jej skončení v Opave (od 2. 11. do 23. 11. 2012 v Pisztoryho paláci v Bratislave).

Na výstave predstavujeme diela od 29 študentov (ojedinele aj absolventov) ITF. Okrem rôzne adjustovaných fotografií rôznych formátov (podľa želania samotných autorov, čo považujeme za súčasť ich diela) sa tu objavuje aj fotografický objekt, kniha či videoprojekcie. Práce predstavené na tejto výstave vznikli v rôznych obdobiach, najčastejšie však ide o najnovšie diela. V katalógu ich dopĺňajú aj viac či menej voľné, miestami trochu skrátené explikácie od samotných autorov.

Teraz však predstavme autorov a diela, ktoré sme sa na túto výstavu rozhodli zaradiť. Autoportrét dnes väčšinou prevažuje u autorov, ktorí chcú viac alebo menej reflektovať svoju minulosť, traumy a rôzne súkromné problémy. Také sú napr. fotografické sekvencie a video Renáty Bečákovej Vzpomínka na dětství (2012). Aj napriek tomu, že sa v jej práci takmer nič nedeje a vidíme len jej tvár, so smutne uprenými očami na niečo zlovestné (vo videu podporené aj nepríjemným zvukom), divák prežíva podobné pocity strachu ako samotná autorka. Prácu vytvorila v čase, keď sa dozvedela o svojej gravidite, ktorá jej zrazu pripomenula niektoré nepríjemné spomienky z detstva a ktorá v nej posilnila zodpovednosť za výchovu človeka, čo v sebe nosí. Riešením dávnych životných kríz sa tiež zaoberá práca Anny Tichej s názvom Nevermore (2011). Jednotlivé poetické a jemne erotické multiexpozície sa viažu k silným konkrétnym zážitkom a každá z nich korešponduje s nejakým zápisom v Anninom denníku. Názvom tohto obrazového refrénu, odkazujúcim na refrén z Havrana A. E. Poea, autorka zároveň vyjadruje jasný odmietavý postoj k prežitému obdobiu plnému chaosu a k vtedajšej Anne, akoby k inému človeku, ktorého pocitom a problémom už viac nerozumie a dáva im zbohom.

Odhaľovaniu a riešeniu čerstvých tráum z rodinnej tragédie sa venuje cyklus fotografií Magdy Veselej Jako Kdyby, Raději Však… (2012). V sérii ľudoprázdnych exteriérov je autorka zobrazená raz ako nahá (cíti sa „ako keby“ bola stále nahá, prázdna), raz ako oblečená („radšej však“ chce zabudnúť na bolesť a začať nový život). S frustráciami sa vo svojej práci Klec bez hranic (2010) vyrovnáva aj Lenka Leonidová, ktorá zobrazuje isté uväznenie v sebe samej prostredníctvom vyblednutých obrazov v zasneženej krajine, kontrastujúcej s jemne naznačenou červenou farbou (v tomto prípade ako symbolom bolesti) na fragmentoch jej tela či detailoch krajiny. Bolestné životné obdobie v súvislosti s vážnym ochorením otca zachytáva Jana Hunterová v cykle Through the Sun (2012), ktorý najviac symbolizuje chrbtom obrátený autoportrét na stoličke pred holou stenou s veľkým svetelným útvarom evokujúci autorkine nekonečné dlhé čakanie a nádej na jeho uzdravenie. Autoportrét chápaný ako autoterapia, s príchuťou sebareflexie vlastného tela vyjadruje tvorba Dominiky Jackuliakovej, tentoraz v sérii Osobné príbehy (2011), ktoré odhaľujú „proces vyrovnávania sa s náhlou zmenou v jej živote“. Stopy psychických tráum si často odnášame aj fyzicky, ako to odhaľuje Jana Šturdíková v súbore so strašidelne vyznievajúcim názvom Záder (2007). Podľa autorky je povrchné hodnotiť ľudské telo ako pekné a škaredé, pretože telesná nedokonalosť je často súčasťou ľudských osudov či zvykov, je tiež istým príbehom. Jej výtvarné, detailne vyfotografované zádery na rukách, ktoré si robí podvedome, nepovažuje za niečo zlé, ale za niečo, čo sa snaží stále pochopiť.

Aj rad ďalších autorov reflektuje minulosť originálnymi prístupmi, i keď už s o trochu menej autoterapeutickým zámerom ako u predchádzajúcich autoriek. Marie Brousilová vo videoprojekcii One of Stories (2011 – 2012) rekapituluje svoje životné príbehy skladaním ich fragmentov v rôznom poradí, čím vytvára ilúziu sna s čriepkami zdanlivo nesúvisiacich okamihov, v ktorom sa premieta celý jej život. Anna Orłowska pretavuje zase svoj ťažký životný krok, respektíve čas tesne pred týmto rozhodnutím, v naratívnom súbore Deň predtým (2009). Výtvarne pôsobivé interiérové scény zachytávajúce každodenné okamihy jej života kontrastujú s výrazom jej zádumčivých autoportrétov, čím vzniká isté napätie. Cítime bolesť, osamelosť, pochybnosti, ale nedozvedáme sa viac.

Surrealistické odkazy sa objavujú v tajuplnom a príťažlivom súbore Melancholie (2012) od mladučkej Petry Vlčkovej, ktorá v ňom sprítomňuje a uzatvára neisté obdobie strachu a samoty vo svojom živote a vďaka technike koláže prepája imaginárny svet so skutočnosťou. Autorka sa zároveň pohráva so symbolikou farieb a iných prvkov v obraze (čerň ako čierna žlč, modrá ako symbol nádeje, stromy ako spojenie s vesmírom), ktoré vďaka premyslenej koncepcii zároveň vzďaľuje prvkom náhody, charakteristickým pre surrealizmus.

Podobný nádych avantgardy a zároveň autoterapie má aj tohtoročná bakalárska práca Uprostřed času Michaely Pospíšilovej-Královej. V nostalgicky ladených kolážach z fotografií zo svojho rodinného archívu zobrazuje podobné výrazy, gestá a postoje jej živých i neživých rodinných členov viacerých generácií. Autorka ich zobrazuje v podobnom veku a v imaginárnom priestore im umožňuje stretnutia a zblíženia, ku ktorým by inak nemohlo dôjsť. Úvahou nad plynutím času, jeho stieraním a prepájaním toho, čo sa už v reálnom svete nedá prepojiť, tak Michaela umožňuje divákovi nepostrehnúť vekové rozdiely a vnímať len to, čo jednotlivé generácie spája. Pre túto výstavu sme logicky vybrali len tie obrazy, na ktorých je aj samotná autorka. Kontakt s predkami ako aj so svojou vlastnou minulosťou sa snaží nadviazať aj Lena Jakubčáková v súbore Hľadanie identity (2008). Prostredníctvom obrazov a fotografií už nežijúcej časti rodiny ako aj prostredníctvom jej dlhoročne blízkych predmetov sa snaží znovu objaviť dávno zabudnutý čas, čo ju obohacuje aj o nové sebapoznanie. Toto hľadanie a nachádzanie podčiarkuje aj reflexívnosť, melanchólia a nočná atmosféra jej fotografických autoportrétov.

Putá súrodeneckého vzťahu otvárajú Andrew Jan Hauner a Johanka Horrová na štvorici ich snových fotografií s hravým názvom Ka + Andy = Kandy God (2011). Na portrétoch s maskou na tvári, v prepojení so zátišiami ich blízkych priestorov umožňujú svojím „já“ splynúť do, ako to autori sami originálne nazvali, „božské dvojjedinosti“. Túžbu po opätovanej láske vyjadrujú poetické a clivé obrazy bývalej absolventky ITF Beth Orten vytvorené v priestore starej záhrady, s názvom Say I Love You (2008). Intímnejšie polohy autoportrétu ponúka dvojica Zuzana Halánová a Daniel Laurinc v práci Double Love (2012), v ktorom autori odhaľujú svoj vlastný vzťah plný vášne formou fotografického denníku zloženého z okamihov, zámerne dvakrát zachytených na ten istý film. Lenka Bláhová na svojich dojímavých obrazoch bez názvu (2012), ktoré vytvára spojením fotografie a obrazu z projektoru, zase odkrýva iný druh lásky, hlboké spriaznenie a súcit k zvieratám. Duchovne zobrazenú nahotu ľudského tela prepája napr. s obrazmi bezbranného tela zabitej srnky (symbolu nežnosti a krehkosti), ktorej bolesť a nevinne vyliatu krv vyjadruje oštepom zabodnutým do nahých ženských pŕs. Po vážnych témach potešia humorne nabité autoportréty Gabriela Fragnera a Romana Franca z ich čarovných pobytov v prírode, nostalgicky pripomínajúcich atmosféru detských táborov. Odľahčenie vážneho, povznesenie sa nad ľudské problémy vyjadruje zároveň aj prostý názov ich fotografií Čtvrteční a páteční odpoledne na táboře (2012). „Oddychovú“ polohu autoportrétu prináša aj zámerne z archívu vytiahnutá, kompozične jednoduchá fotosekvencia In the Window/In the Mirror (2005) Martina Cába, z čias jeho puberty, v ktorej ponúka jemné hry s vlastnou mimikou, účesmi a telom, ale i obrazy mužskej vznešenosti, pripomínajúcej sošnú dokonalosť nejakého mladého mýtického boha. Inou polohou „odľahčenej“ autoreflexie sú dokonale štylizované autoportréty Matěja Třešňáka zo súboru Narcis (2008), v ktorom sa štylizuje do mužov rôznych profesií a štýlov a prehnaným napodobnením ich gest sa vysmieva ich samoľúbosti.

Humorne vyznievajúcou úvahou, ako aj zamyslením sa nad spôsobom života single life mnohých dnešných karieristov je cyklus Rooms (2009). Absenciu rodinného života, nahradenú krátkodobými partnerstvami, Markéta Dlouhá-Márová paroduje zobrazením ich intímneho, udomácneného života v hotelových izbách. Výpoveď posilňuje najmä abstrahovaním týchto novodobých partnerov na čierne a biele figúrky, aby tak zdôraznila ich odlišné, samostatné svety.

Intimitu materstva stelesňuje z výšky nasnímaná posteľ Ester Erdelyi zo súboru Denník (2010), na ktorej sa odohrávajú čarovné okamihy rodinného života. Pastelové farby jednotlivých záberov a pokrčená posteľná bielizeň evokujú ticho, nežnosť a teplo domova. Formou fotografického denníka je vyhotovený cyklus Libora Fojtíka Laciní fórové (2008), v ktorom autor reinterpretuje zábavné okamihy zo svojich starších študentských čias, keď so svojimi priateľmi zabíjali nudu prezliekaním sa do podivných kostýmov, čím vytvorili osobité dobové happeningy.

Libor Fojtík je zároveň spoluautorom čarovne nazvaného súboru Haladryja (2012) jeho družky Anny Gutovej, ktorá sa tu predstavuje v úlohe nahej lesnej divožienky, zvádzajúcej ľudí z vyšľapaných chodníčkov. Tento malý projekt mimochodom dobre vystihuje autorkinu dobrodružnú povahu, ktorá tak veľmi túži po návrate k prírode. Rovnako imaginárny je aj príbeh Šimona Pikousa v cykle 14. 07. 2789 (2012), v ktorom sa „slepý lovec“ prebúdza v ďalekej budúcnosti, netušiac, čo sa stalo a čo ho teraz čaká. Až kým, po divokom blúdení a love v prírode, neprecitne. Sériu fiktívnych príbehov dopĺňa Kama Rokicka a Monika Kotecka s ich spoločným knižným projektom Memorystick (2011), ktorý sa dotýka otázky feminizmu a nad ktorým sa Filip Zawada zamýšľa, aké úžasné by bolo môcť sa tak narodiť s dušou a potenciálom dvoch žien naraz, žiť, urobiť (a nafotiť) dvakrát viac a byť zároveň „tak blízko seba v tom príbehu, že môžu vytvárať tretiu dušu, tretiu fascinujúcu ženu“. V podobnom duchu imaginácie sú taktiež fotografické zápisky Walter Ego Journals (2012) doktoranda ITF Dušana Kochola, v ktorých sú „zážitky a pocity vnútornej fikcie prepojené s autorovou realitou prostredníctvom média portrétnej sebaanalýzy“. Spriaznenie s prírodou, podobne ako u Gutovej a Pikousa (i keď v industriálne poznačenej krajine) vyjadrené autoportrétom nahého tela v objatí trávy prezrádza aj Vladimír Kiva Novotný a jeho Horizonty (2012).

Podoby svojej tváre zvláštnym spôsobom zachytila, alebo skôr spochybnila Zuzana Zbořilová v sérii Defocused (2012). Jej čiernobiele výtvarne pôsobivé fotografie totiž nedávajú tušiť jej skutočnú podobu. Vďaka výraznej pohybovej neostrosti tak hovoria viac o jej pocitoch a o jej hľadaní identity.

Na ukážku iného prístupu na tejto výstave predstavujeme aj fotografické dielo ako objekt, v podobe originálnych nočných lámp s názvom Slúžka (2009 – 2010), v podaní Joanny Rzepky-Dziedzic. Predmetom tejto práce je žena ako objekt, čo vyjadruje nielen samotná prezentácia diela (žena ako lampa), ale aj fotografie nalepené na tienidlách týchto lámp, na ktorých sa žena ako slúžka domu po svojej pracovnej dobe stáva objektom, jedným z prvkov interiéru v rôznych absurdných pózach.

Aj keď si uvedomujeme, že táto výstava ani zďaleka nevyčerpáva rozmanité polohy a prístupy tohto čoraz vyhľadávanejšieho žánru, veríme, že bude jeho významným príspevkom. Naše poďakovanie všetkým pedagógom ITF, najmä prof. Vladimírovi Birgusovi, dr. Jiřímu Siostrzonekovi a magistrom Tomášovi Pospěchovi a Dite Pepe, za ich pomoc, cenné rady, pripomienky a vôbec za príležitosť môcť túto výstavu zorganizovať, ako aj Domu umění v Opavě, ktorý nám poskytol výstavný priestor, vydychujeme krásnou úvahou Dity Pepe na tému autoportrétu:

„Je to něco jako chodit po minovém poli, jako navštěvovat psychologa, je to terapie, zklidnění a zastavení, intimita, soustředění se na sebe sama, ponoření se do vlastního světa, hra se svým druhým já, fotografická realizace snů vlastních podob, snaha přemýšlet sám nad sebou, touha po změně k lepšímu… Avšak skrze vlastní autoportréty je tvůrce vystaven nebezpečí konfrontace s příbuznými nebo s nepochopením diváka. Je třeba disponovat dávkou odvahy a schopnosti umět čelit možným důsledkům, které z nepochopení pak vznikají. Polohy autoportrétu mohou být různé. Velká část autorů se přiklání k estetizující a romantické rovině, kdy atmosféra vyplývá z jakési samoty, pocitu nepochopení a odcizení autora. Další obrazy mohou reagovat na trendy dnešní doby: úspěch, absence času na budování trvalých vztahů, ideál krásy (vliv médií). Obdivuji práce, kdy se autor odvažuje vyjít na veřejnost s hlubokými prožitky a pocity. Je neuvěřitelně odvážné přiznat radost a potěšení z něčeho, co je abnormální, ukázat určité formy fobií… Je varující, jak málo se ví třeba o příčinách sebepoškozování mladých lidí. A naproti tomu, jak intenzivně nám média servírují podobu ideálu ženské a mužské role. Je těžké najít rovnováhu a pocit štěstí v tomto diktátu doby. Vyvstávají otázky, jaké by měly být skutečné hodnoty dnešního člověka? Myslím, že výstava „I“ studentů ITF může být podnětem pro vnímavého diváka k tomu, že prostřednictvím vystavených prací analyzuje stav dnešní společnosti, reakci na dobu, kdy největším umělcem je, jak píše jeden z nejvlivnějších sociologů dneška Zygmunt Bauman, každý z nás“. . Lena Jakubčáková