Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

29/1/2007

Salvador Dalí / Václav Chochola

Dovolujeme si Vás pozvat na výstavu

Salvador Dalí / Václav Chochola

Od 1. 2. 2007.
Staroměstské náměstí 15, Dům U Bílého jednorožce, Praha 1.

29/1/2007

JINDŘICH ŠTREIT

Muzeum umění Olomouc - Muzeum moderního umění
Vás zve na vernisáž výstavy

JINDŘICH ŠTREIT

ve čtvrtek 1. března 2007 v 18:30 hodin.
K výstavě promluví
Pavel Zatloukal, ředitel Muzea umění Olomouc
Tomáš Pospěch, kurátor výstavy
Jindřich Štreit, autor

Výstava potrvá do 13. 5. 2007.
Otevřeno denně kromě pondělí od 10.00 do 18.00 hodin.
Každou středu a neděli vstup volný.
Komentovaná prohlídka pro veřejnost se koná 14. 3.
a 11. 4. vždy v 16.30 hodin.
12. 3. setkání s Jindřichem Štreitem

23/1/2007

Měsíc fotografie v Paříži a Paris Photo 2006

Měsíc fotografie v Paříži, plakát
  
I když oficiálním Měsícem fotografie v Paříži je listopad, mnohé výstavy z jeho programu bývají otevřeny už v říjnu a jiné probíhají až do ledna nebo února, takže jde spíše o Čtvrtrok fotografie. Nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy hlavním tématem festivalu byla fotografie v tisku. Lpění na striktně vymezených tématech u pařížského festivalu na jedné straně umožňuje vytvořit široké spektrum expozic, ukazujících danou oblast z různých aspektů a pohledů, na straně druhé ale často apriorně eliminuje možnost ukázat komplexnější přehlídku aktuálních tvůrčích tendencí.  Nejhorší to bylo patrně v roce 2004, kdy byly v rámci tématu Historie prezentovány většinou jenom expozice známých děl a na současnou tvorbu zůstalo minimum prostoru. Tentokrát byl poměr historie a současnosti mezi 64 výstavami z oficiálního programu vyváženější a v rámci využití fotografií v knihách, časopisech a denících bylo možno vídět i aktuální díla. Ve srovnání s veletrhem Paris Photo, který po pět dnů v polovině listopadu probíhal paralelně s Měsícem fotografie, jich však nebylo mnoho.

Festival však i v historické části přinesl řadu objevů. Bohatě byly zastoupeny třeba v expozici sovětské fotomontáže s armádní tématikou z období 1917-1953, sestavené ředitelkou Moskevského domu fotografie Olgou Sviblovovou. Proslulá díla od Alexandra Rodčenka, Varvary Stěpanovové, El Lisického či Gustava Klucise i zcela neznámé práce od zapomenutých tvůrců, k jakým patří třeba Alexej Kručenych nebo Petr Galagdev, dokumentovala postupný přechod od avantgardních konstruktivistických fotomontáží k tupým agitační pracím ve stylu socialistického realismu. Výborná byla výstava v Evropském domě fotografie, ukazující využití fotografie ve obrazovém časopisu Vu v letech 1928-1940. Tento magazín hrál obdobnou roli ve vývoji francouzské moderní fotožurnalistiky jako jeho německé protějšky Berliner Illustrierte Zeitung a Műnchner Illustrierte Presse, sovětský SSSR na strojke, americký Life, britský Picture Post nebo československý Pestrý týden. Expozice představovala na autentických stránkách časopisu, sestavených do různých tematických kapitol, velkorysý prostor, který dostávaly různé obrazové eseje z každodenního života, ze sportu nebo z kultury, dramatické snímky z válečných konfliktů, fotografie slavných osobností i varující záběry z nástupu nacistického režimu v Německu. Podobně koncipovaná, ale komornější expozice ve Švýcarském centru představila využití fotografie v kulturním měsíčníku Du od 40. let 20. století do současnosti.

Erich Lessing, Budapešť, 1956
  
Joyel Myeerowitz, Bollston Beach, 1981
  
Edward Steichen, Charlie Chaplin, 1925
  
Serge Lutens, z výstavy Reklamní fotografie ve Francii
  
Paris Photo, Alex ten Napel, Carina a Lennart, 2006
  
Loretta Lux, Čekající dívka, 2006
  
Philippe Chancel. Severní Korea, 2005
  
Paris Photo - 798 Photo Gallery z Pekingu
  
Paris Photo - William Klein dokumentuje instalaci svých fotografií v Howard Greenberg Gallery
  
Galerie 1900/2000 vystavila protinacistické fotomontáže Johna Hearfielda v podobě celostránkových reprodukcí na stránkách časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung, jehož redakce po nástupu  Hitlera k moci sídlila v Praze, kde v té době živil i Heartfield. V meziválečném Československu vznikly i mnohé fotografie Romana Vishniaca z výstavy v Muzeu židovského umění a historie. Vishniac ve druhé polovině 30. let tušil neblahý osud, který jeho národu připravovalo nacistické Německo, a proto se rozhodl fotograficky dokumentovat tradiční židovské zvyky a životní styl židovských komunit v různých oblastech Polska, Slovenska či Podkarpatské Rusi.
 
Zlaté období fotožurnalistiky ze 40. – 60. let 20. století představila v prostorách Národní knihovny výstava Humanistická fotografie, sestavená z optimisticky laděných, přehledně komponovaných jednoznačně interpretovatelných a dnes už poněkud archaicky působících záběrů Roberta Doisneaua, Izise, Édouarda Boubata, Willyho Ronise a dalších francouzských fotoreportérů té doby. Výročí krvavě potlačeného protikomunistického povstání v Budapešti z roku 1956 připomenuly snímky rakouského fotoreportéra Ericha Lessinga, které byly vedle Paříže loni uvedeny i v New Yorku, Vídni, Bratislavě a dalších městech. Novější vývoj fotožurnalistiky představila velká expozice Věci jaké jsou, kterou sestavil ředitel pařížské agentury Vu Christian Caujolle z originálů fotografií i jejich reprodukcí v mnoha časopisech od poloviny 50. let do současnosti. Nápaditá výstava, organizovaná amsterodamskou nadací World Press Photo, sledovala hlavní politické a společenské události různých dekád a jejich fotografickou reflexi. Přesvědčivě a vtipně, i za použití dobové hudby, ukázala velké změny, jakými v uplynulém půlstoletí prošla fotožurnalistika, marně bránící své pozice před televizním zpravodajstvím a hledající nové uplatnění spíše na výstavách a v knihách. Přehlídku francouzské reklamní fotografie od surrealismem ovlivněných prací Man Raye z 30. let přes výrazné uplatňování erotických motivů v pracích Jeanloupa Sieffa či Guye Bourdina z 60. a 70. let až po současné nápadité exploatace počítačových úprav snímků  uvedlo Muzeum dekorativních umění.

Velká retrospektiva amerického fotografa Leeho Friedlaendera v novém fotografickém centru v budově Jeu de Paume ukázala hlavně jeho podíl na formování subjektivního dokumentu a nové topografie.  Nástup nápadité aplikace barvy v 70. letech dokumentovala expozice pouličních záběrů z New Yorku, uhrančivých portrétů a velkoformátových záběrů pláží a přímořských scenárií z Nové Anglie od jeho krajana Joela Meyerowitze. Při akcentu na vztahy fotografie a tisku překvapovalo malé zastoupení děl z Japonska, kde po 2. světové válce vznikla řada zásadních fotografických knih. V Paříži byly zastoupeny jenom novější autorskou publikací Masaoa Yamamota. Naopak nepřekvapilo nezastoupení české fotografie, tak často ignorované pořadateli pařížského Měsíce fotografie. Přitom zejména česká avantgarda by mohla být představena řadou originálních publikací s využitím fotografií a fotomontáží – od proslulé Abecedy z roku 1926 přes Štyrského erotickou bibliofilii Emilie přichází ke mně ve snu z roku 1933 až třeba po společné dílo Heislera a Toyen Z kasemat spánku, vzniklé roku 1941 ve spolupráci s fotografy Mirem Bernatem a Viktorem Radnickým. Aktuální trendy současné tvorby byly tentokrát prezentovány hlavně v menších soukromých galeriích, kromě už zmíněné expozice Věci jaké jsou chyběla nějaká zásadní velká přehlídka současné fotografie. Zaujaly třeba barevné dokumenty ze současné Ameriky od Niny Korhonenové či Édouarda Levého nebo záběry nevázaných sexuálních hrátek adolescentů od Ryana McGinleyho. Do festivalového programu se však dostalo i několik zcela slabých výstav, jako byla třeba přehlídka banálních reportážních portrétů filmových hvězd, ulovených na večercích festivalu v Cannes.  

Daleko více současných fotografií bylo vidět v desátém ročníku fotografického veletrhu Paris Photo, jenž už tradičně probíhal v prostorách Caroussel du Louvre. Loni se ho zúčastnilo 88 galerií a 18 vydavatelství a knihkupectví z 21 zemí, tedy vice než jeho hlavního konkurenta, newyorského veletrhu AIPAD. O účast byl i přes vysoké ceny stánků ohromný zájem, vystavovatelé byli loni vybráni z více než trojnásobného počtu. Mezi více než 40 tisíci návštěvníků bylo mnoho mladých lidí, kteří si na veletrh přišli spíše prohlédnout pěkné fotografie než rozšiřovat své sbírky. Ale i seriózních sběratelů a kurátorů fotografických sbírek z celého světa bylo dost a většina galerií byla se svými obchody spokojena – podle pořadatelů průměrná tržba každého ze zastoupených vystavovatelů byla 105 tisíc euro, o 30 tisíc euro více než v roce 2005. Fotografie byly nabízeny v mimořádně širokém cenovém rozpětí – zatímco u newyorského dealera Hanse P. Krause bylo možno koupit Steichenův akt za 1,2 milionu dolarů, na stánku newyorské Howard Greenberg Gallery diskrétně nabízeli malý dobový originál Kertészova snímku U Mondriana za milión dolarů a pařížská galerie 1900-2000 nabízela Steichenův dívčí akt In memoriam z roku 1904 za rovného půl miliónu euro, jiná pařížská galerie Camera Obscura vystavovala černobílé dokumentární snímky známého finského fotografa Penttiho Sammallahtiho oceněné na pouhých 380 euro. Jediný zástupce postkomunistických zemí, budapešťská Vintage Gallery, s úspěchem prodávala práce méně známých maďarských fotografů z 20. a 30. let za přijatelné ceny kolem 2000 eur. Skutečně absurdní ceny bylo možno najít v galerii 798 z Pekingu, nabízející nové zvětšeniny socialistickorealistických fotografií z 60. let za částky kolem 2000 euro  a barevné snímky zfanatizovaných davů zdravících Mao Ce-tunga dokonce za 20 000 euro. Čínská fotografie je však v módě, a tak se i některé kašírované snímky nadšených budovatelů a odhodlaných vojáků prodaly..

Nejvíce zastoupena byla fotografie z období po 2. světové válce. Ohromný vzestup cen uhrančivých portrétů Diany Arbus, podpořený její nedávnou retrospektivou v několika amerických a evropských městech a životopisným filmem s Nicole Kidmanovou v hlavní roli, dokládaly statisíce eur, vyžadované za dobové autorské originály, i desetitisíce eur za posmrtné zvětšeniny jejích děl z limitované edice 75 kusů. Zatímco ještě nedávno se dokumentární fotografie prodávaly daleko hůř než akty, krajiny či zátiší, současní sběratelé neváhají dát vysoké částky i za díla předních fotoreportérů či dokumentaristů. Například Greenberg neváhal ocenit Cartier-Bressonův snímek Valencie z roku 1933, zvětšený o celá tři desetiletí později, částkou 60 tisíc euro. Dobře se prodávaly i fotografie Williama Kleina, Maria Giacomelliho, Williama Egglestona, Joela Meyerowitze, Mitche Epsteina, Martina Parra, Nan Goldin a dalších dokumentaristů. Prudký nárůst cen zaznamenaly také módní a reklamní fotografie Horsta P. Horsta, Richarda Avedona, Helmuta Newtona či Irvinga Penna. Bohatě byla zastoupena japonská fotografie 60.-80. let, kterou reprezentovali Araki, Moriyama, Tomatsu, Hosoe, Sugimoto a další tvůrci.

Na Paris Photu bylo i přes nepřítomnost děl Andrease Gurského či Cindy Sherman, zastupovaných galeriemi, které se fotografických veletrhů nezúčastňují, dobře vidět, kdo v současnosti patří ke žhavým hvězdám současné fotografie. Nepochybně to byla Němka Loreta Lux se svými přízračnými portréty dětí s nepřirozeně velkými hlavami, Ital Massimo Vitali se záměrně přeexponovanými velkoformátovými snímky davů opalujících se lidí na středomořských plážích, Kanaďan Edward Burtynsky s řezavě ostrými zvětšeninami detailů stereotypních mrakodrapů v Šanghaji a snímky odlidštěných mas dělníků v čínských továrnách, Francouz Philippe Chancel s vizuálně silnými dokumenty o životě v severokorejském totalitárním režimu, Číňan Wang Qinsong s počítačově upravovanými inscenovanými výjevy exploatujími kýč, či Holanďan Axela ten Napela se sugestivními dětskými portréty. V naprosté většině šlo o technicky dokonalé barevné fotografie, v mnoha případech prezentované ve velkých zvětšeninách či tiscích adjustovaných na hliníkových deskách. Důležitý byl nejenom jasný koncept, ale atraktivita tématu a vizuální působivost zpracování. V centru pozornosti tentokrát stály skandinávské země, které byly oficiálního čestnými hosty veletrhu a patřila jim ústřední expozice, představující tvorbu pěti fotografujících žen, i řada přednášek a videoprojekcí. Práce z pěti severských zemí od známých tvůrců (Christer Strömholm, Anders Petersen, Arno Rafael Minkkinen, Pentti Sammallahti) byly zastoupeny v řadě zahraničních stánků, zatímco osm skandinávských galerií představilo především méně známé autory střední a mladé generace, kteří se často snaží skloubit domácí tradici se současnými tvůrčími trendy. Česká fotografie, dříve dobře reprezentovaná pražskou galerií Leica, se tentokrát na Paris Photu příliš neuplatnila a byla zastoupena jenom jednotlivými snímky klasiků Drtikola, Sudka a Rösslera a současných autorů Štreita, Luskačové, Pinkavy či Jakrlové v několika západoevropských a amerických galeriích.

Vladimír Birgus

22/1/2007

Šestka

 

 

 

 

 

 

 

Ateliér reklamní fotografie FMK UTB ve Zlíně a PHP –  Pražský dům fotografie – Prague House of Photography, o.p.s.Vás srdečnou zvou na výstavu

Ateliéru reklamní fotografie Fakulty multimediálních komunikací
v rámci výstavního cyklu Šestka
25.  1. – 18. 2. 2007


Vernisáž se uskuteční ve středu 24. ledna 2007 od 18.00 hod. v Pražském domě fotografie, v prostorách Nadace ABF, Václavské náměstí 31 (přízemí ve dvorním traktu), Praha 1.
Otevřeno denně: 11 – 18.00 hod.

 

PHP - Prague House of Photography, o.p.s. presents the exhibition of

Department of Advertising Photography and Graphics, Faculty of Multimedia communications, Tomas Bata University in Zlin
as a part of the exhibition cycle Six
25.  1.  - 18. 2. 2007

The opening  will take place on Wednesday, January 24th 2007 from 6 p.m. at the Prague House of Photography, in the spaces of the ABF Foundation, Vaclavske namesti 31 (ground floor at courtyard), Prague 1.
Open daily 11 a.m. to 6 p.m.

22/1/2007

JINDŘICH ŠTREIT – AUTOPORTRÉTY

Bezbariérová škola nových médií a grafické výuky Ateliér Alf Vás zve na 1. setkání z cyklu

AUTOPORTRÉTY
JINDŘICH ŠTREIT
fotograf

20.00 hodin •  23. 1. 2007 • Ateliér Alf, Bořivojova 90, Praha 3 – Žižkov • www.artlanguage.org

22/1/2007

Dzimtry Kruhlou, Markéta Bendová – Trash a Leila Kopiduk

Pozvánka na výstavu fotografií a grafiky:
Dzimtry Kruhlou, Markéta Bendová – Trash a Leila Kopiduk

 
Trash je odpadním tokem myšlenek, které se hromadí mezi myšlenkovými body v červených skříňkách. Rozhodují o tom myšlenkoví byrokraté, kteří odepisují co je na vyhození, ale bylo to zachráněno náhodným odstraněním tohoto odpadu z mozku na papír.

Leila je jedna z tenkých, skoro průsvitných vrstev nevědomí. Vytáhla se sama na povrch za brčko od malinový šťávy, protože se jí líbilo kolem dokola barevné kouzlo obrázků z emotivního světa jinových hostitelek.
 
20.1. - 22.3.
GalerieGM v Pardubicích, Hronovická 437, vernisáž 19.1. od 18.30

19/1/2007

Sedm žen, sedm fotografií Sylvy Francové

Kabinet fotografie Domu umění, Opava, Pekařská 12, 9. 1. – 11. 2. 2007. Výstavu pořádá Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě.

Sylva Francová, Sestra Jindra, 2004
  
Potkali jsme se v kavárně Ateliéru fotografie na Dolním náměstí v Opavě. Sedla si se svými přáteli ke stolečku a na mou otázku co si dá, mi podala do ruky nabíječku od foťáku se slovy: „Nedalo by se to tady někam upíchnout?“. „Dalo“: odvětil jsem s úsměvem a dodal: „Pro fotografy mám pochopení“. Čas příjemně plynul, občas zkontrolovala dobíjení baterie, stav nápoje v hrníčku a čas na hodinkách... Když odcházela, podala mi pozvánku na vernisáž její výstavy. „Bohužel dnes nemohu, mám práci v kavárně“, zklamaně jsem odvětil. Rozloučili jsme se, já se začetl do textu pozvánky. Sylva Francová, Portréty žen, Kabinet fotografie Domu umění Opava. Vnitřně jsem pocítil touhu být přítomen oné vernisáži, pozorovat autora a jeho díla, využít možnosti diskuse s ním, pozorovat reakce ostatních návštěvníků, stát se tichým posluchačem jejich ohlasů. Zavřel jsem na půlhodinu Ateliér a cestou přemítal co se pod názvem Portréty žen skrývá. Mnoho čtenářů se teď jistě chytá za hlavu a spílá, autorovi těchto řádků, že je nad slunce jasné oč zde dle názvu kráčí. Přeci portréty žen.

Sylva Francová, Babička, 2004

Sylva Francová, narozená v Praze roku 1973, vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze a Pedagogickou fakultu UniverzityKarlovy, na stáži pobývala i v ateliéru fotografie Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem. Je držitelkou několika prestižních cen a grantů.

Práce na souboru vznikaly v období 2003-2004, kdy průběžně mapovala život sedmi žen ze svého nejbližšího okolí. Výsledek představila v sedmi fotografiích. Tato informace může některé čtenáře přinutit k zamyšlení, zda onen počet fotografií je dostatečně vypovídajícím vzorkem a dokáže divákovi nabídnout ucelený pohled do světa žen, pokud to bylo záměrem autorky. Počítačovou manipulaci, kterou Sylva použila (nemá to nic společného s tvářemi lidí z planety Plastic People, kteří na nás každý den hledí z titulních stran časopisů), ukázala, jak je možné skloubit tradiční dokument s novými tvůrčími možnostmi digitální techniky. Každý snímek je s důslednou pečlivostí zapracován do celku a představen na velkoformátové panoramatické fotografii. Stojíte blízko, velmi blízko soukromí sedmi žen, které by zůstalo nepovšimnuté, nedostupné, skryté za vchodovými dveřmi jejich příbytků, a tady najednou otevřené všem pozorovatelům dává jedinečnou možnost nahlédnout do jejich života. Pozorujete zvyky, zaběhnuté rituály, běžnosti všedního dne. Všímáte si rozdílností vytvořených generačním a sociálním zařazením. Detailně studujete zázemí aktérek, vnímáte rychlost, s jakou jednotlivé představitelky žijí. Mladá generace zastoupená Alenou, Jindrou, Mariou a Marletou je plná energie, změn a utváření svého prostoru. Velmi výstižně to dokumentuje Jindra, sestra autorky. Proměna mladé dámy v čerstvou maminku působí úchvatně a nenásilně zároveň. Generační protipól vytváří babička a paní Jana N. Stoický klid vyzařující z obou fotografií nechává diváka uspat. Žádné viditelné změny v životě obou žen - a přesto u jedné z nich změna zásadní. Maminka jakoby obě generace spojovala. Stále ještě vnímáte aktivní ženu plnou života, zároveň cítíte jistou vyzrálost a stabilitu.

Vystaveným fotografiím by prospělo řazení v generačním sledu. Navíc by daleko patrněji vyplul na povrch další motiv, který možná nebyl prvotním záměrem autorky. Jak jsem se již zmínil, zdánlivě žádné viditelné změny by tímto sledem docílily virtuálního generačního posunu. Z Jindry se stala matka, z matky babička, z babičky prababička. Znovu a znovu se můžete na vystavené fotografie dívat, být v přímém přenosu života sedmi žen. Budete nacházet další souvislosti, budete bádat nad řemeslným provedením předkládaného díla, budete uvažovat zda by projekt nabídnutý samostatnými fotografiemi, nezpracovanými v panoramatickou skládačku, mohl docílit tak zásadní vypovídající schopnosti, nebo by jen zůstal v rovině jakéhosi deníku. Sylva svým projektem nabídla divákovi bezpečné „šmírování“ napříč generacemi ženské populace. Ukázala sedm příběhů zdánlivě samostatných a přesto prolínajících se.

V jedné písni Pavel Dobeš zpívá „převrhněte stůl, opusťte dům, fíkusy rozdejte sousedům, vanu nechte vanou ať si přeteče...“. Zkrátka najděte si ve svém programu půlhodinku času a běžte nahlédnout sedmi fotografiemi do života sedmi žen.

William Best

15/1/2007

SLOWLY SLOVAKIA – Martin Marenčin

22. 1. - 25. 2. 2007
Vernisáž 22. 1. v 18.00

Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno

Túlam sa touto krajinou, ktorú zároveň milujem aj nenávidím. Je to krajina plná paradoxov stretu dvoch a viacerých svetov, naivná, prostá, láskavá, nemilosrdná a krutá, chudobná a bohatá zároveň. Túlam sa ňou a zachytávam všetky jej absurdity, pokiaľ tu ešte sú. Pri mojich cestách často vidím, ako by Slovensko nemuselo vyzerať. Chaos prostredia vyplýva z chaosu v našich dušiach a hlavách. Všetko sa tu deje akosi pomaly. Staré, často jediné dobré, pomaly zaniká a nové, nie vždy to najlepšie, pomaly vzniká. Nerobme si žiadne ilúzie o tom, akí v skutočnosti sme.

Martin MARENČIN (1956)
Narodil som sa v roku 1956 v Bratislave, v rodine surrealistu a patafyzika, regenta Ubudoxológie pre Slovensko a priľahlé oblasti. Vyštudoval som EF SVŠT a po skončení školy som 10 rokov pracoval v Slovenskom rozhlase ako zvukár.
Od roku 1992 som fotografom v slobodnom povolaní.
V roku 2004 som šesť mesiacov pracoval ako fotoreportér dnes až zaniknutého týždenníka FORMÁT.
Vo svojej voľnej tvorbe sa venujem sa dokumentárnej a portrétnej fotografii. Som člen a spoluzakladateľ medzinárodnej fotografickej agentúry CHOICE images (2006).

15/1/2007

JAN DYNTERA – PANORAMA YEARS (2001-2007)

 

  

  

ITF v Opavě a Galerie Slavie si Vás dovolují pozvat na zahájení výstavy

JAN DYNTERA – PANORAMA YEARS (2001-2007)

pátek 19. ledna 2007 v 19 hodin, Kavárna Slávie Gallery, B. Němcové 858, Náchod.

www.dyntera.com, http://www.dyntera.com/slavie07
Výstava potrvá od 19, ledna 2007 to 9, unora 2007.
Po - So 10  - 22, Ne zavřeno.

14/1/2007

Týden v životě Hranicka

Petr Nagy Potštát
  
  
  
  
  

Výstava fotografického projektu „Týden v životě Hranicka“

Fotografický dokumentární projekt sedmi českých dokumentaristů pod vedením Jindřicha Štreita a Tomáše Pospěcha. Autoři z celé České republiky fotografovali v uplynulém roce většinu z 23 vesnic regionu a vytvořili tak jedinečnou výpověď o životě v tomto kraji.

18. ledna - 18. března 2007

Dvojvernisáž:

čtvrtek 18. ledna 2007 v 17.00 hodin na Staré radnici
(Městské muzeum a galerie v Hranicích)

čtvrtek 18. ledna 2007 v 17.45 galerie Severní křídlo zámku
(Městský úřad Hranice)

Tomáš Pospěch Hranice

  
Jindřich Štreit Rouské

  

HRANICKO
Výstava fotografického projektu Týden v životě Hranicka

Hranicko je oblast pozoruhodná svou neobyčejnou nezvláštností. Nikdy v minulosti nemělo to štěstí, že by bylo povšimnuto jako specifická rázovitá oblast, ať už umělecky, národopisně nebo historicky. Vsazeno mezi výrazné regiony Hané, Valašska a Lašska nenese atraktivní, jasně postižitelnou a srozumitelně předatelnou identitu. Není krajem Janáčka, Bezruče, Wolkera, zbojníka Ondráše, oveček, kyprých žen, bohatých krojů, gastronomických pochutin. Ve stínu okolních významnějších oblastí si zde lidé mnohem tišeji, jistě ale se stejnou přirozeností a intenzitou, předávali z generace na generaci, co za svůj život vytvořili: své zkušenosti a niterný vztah k místu.

Region Hranicka, vlastně přirozenou spádovou oblast města Hranic, tvoří téměř třicet obcí. Třiadvacet z nich, včetně měst Hranice a Potštát nebo historických městysů Drahotuš a Hustopeč nad Bečvou, je sloučeno ve sdružení Mikroregion Hranicko. Unikátnost zdejší oblasti nespočívá v souhrnu etnografických zvláštností, ale v podivuhodné přírodní i kulturní trojjedinosti: Na malé územní ploše zde nacházíme tři různé charatery krajiny, formy uspořádání vesnic, odlišně vytvářených mezilidských vztahů i historických okolností: Hornatých bývalých Sudet, údolí Moravské brány a mírné pahorkatiny Záhoří.

Hranicko pohledem sedmi fotografů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout náplň projektu iniciovaného sdružením obcí Mikroregion Hranicko. Setkali se tu na přelomu května a června během společné týdenní tvůrčí dílny. Každý z nich si zde našel své téma, osobitý pohled na region, a někteří se sem vraceli i později. Představovaná společná výstava do velké míry odráží vše zajímavé, co se v tomto náhodně zvoleném týdnu na Hranicku událo: Víkendové kácení máje v Rouském a v Ústí, fotbalový turnaj v Nejdku, Sokolský slet v Cementárenské hale a Rockový festival hranických kapel v letním kině v Hranicích, vítání občánků v ústavu sociální péče ve Skaličce a modeláři v Drahotuších. Přes týden se fotografové zaměřili v Hustopečích na schůze Mikroregionu Hranicka, soukromé zemědělce, výrobnu uzenin, výstavbu dálnice kolem Velké a Bělotína, domácnosti ve Stříteži nad Ludinou, Jindřichově, Ústí, Rakově, den dětí a přehlídku vojenské techniky na Potštátě, golf v Radíkově. Na svých snímcích zachytili obyčejný týden v životě Hranicka, náhodný a víceméně stejný jako kterýkoliv jiný.

Cílem těchto sedmi pohledů na region Hranicka je mimo jiné také podnítit v srdcích obyvatel sounáležitost k místu. Aby s hrdostí a zodpovědně rozvíjeli odkaz, který jim předali jejich rodiče, lidé, kteří zde žili před nimi, a jednou jej byli schopni bez výčitek předat svým dětem. Pokud má nějaké místo to štěstí, že bylo povšimnuto, zdůrazněno nad ostatní a důkladně zpracováno, získává neocenitelný dar do budoucna: Není zapomenuto. Stává se vzorem pro všechny další podobné regiony, modelovým příkladem konkrétního života usazeného v určitém čase a místě. Přál bych Hranicím i celému regionu, aby takové štěstí měly. Věřím, že projekt je začátkem hlubší tradice, snad na něj navážou další projekty a region Hranicka tak získá v průběhu let mnohovrstevnatou výpověď o zdejším životě.

Tomáš Pospěch, kurátor výstavy

 

MIKROREGION HRANICKO je svazkem dvaceti tří obcí, které společně pracují pro rozvoj svého regionu. Jeho založením v roce 1999 se představitelé obcí rozhodli pro spolupráci, vzájemnou výměnu informací, prosazování společných zájmů a v neposlední řadě pro realizaci regionálních projektů zlepšující úroveň života obyvatel vytvářením nových pracovních míst, zlepšováním životního prostřední a infrastruktury, vzděláváním obyvatel, podporou sociální služeb atd.

Na počátku roku 2005 jsme rozběhli projekt INNOREF, který pomáhá v regionu probouzet spolupráci institucí ve významných sektorech regionu, ale i mezi sektory, tradičně oddělenými. Spolupráce obce se zemědělcem, podnikatele s neziskovou organizací a školou nebo mezi podnikateli z různých oborů může vnášet do našeho regionu nové nápady, které nás budou postupně posouvat v pelotonu ostatních regionů na přední místo v Olomouckém kraji, České republice.

Hranicko, jak ho chápeme, není jen regionem samospráv, obecních a státních úřadů; územím, které je jen třeba spravovat a řídit. Živou vodu jeho rozvoje dotváří každodenní úsilí podnikatelů, zemědělců, aktivity spolků a zájmových organizací, škol i aktivních občanů a naše vůle k úspěchu může být dovršena jen za předpokladu vzájemné spolupráce. Tak jako člověk není jednou buňkou nezávislou na celém organismu společnosti stejně tak i obec, podnik, spolek není osamoceným ostrůvkem uprostřed oceánu, nýbrž je pevně spjat se svým okolím. A právě vztahy lidské, podnikatelské, společenské, environmentální přesahující hranice jedné obce vytvářejí region, jeho charakteristiku, specifika a identitu.
Také proto si prosím vychutnejte Týden v životě Hranicka a prohlédněte si výstavu odhalující věci všední nevšední, dějící se den za dnem kolem nás, pulsující svojí poklidnou každodenností, vtékající do řeky života, do života regionu.

Jan Balek, manažer rozvoje Mikroregionu Hranicko

 


Biografie:

Libor Fojtík, (1977), žije ve Frentštátu pod Radhoštěm.
Absolvoval Střední technickou školu, Frenštát pod Radhoštěm; Lidovou konzervatoř v Ostravě, obor Výtvarná fotografie; nyní studuje 3. ročník Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Volný fotograf, cestovatel. Věnuje se sociálnímu dokumentu, inscenované i reportážní fotografii (soubory z cest na Nový Zéland, do USA, Mongolska, Vietnamu, Ruska, Indie, Pakistánu, Japonska atd.) Spol. výstavy: Opava na prahu nového tisíciletí, Kabinet fotografie, Dům umění, Opava 2006; 5th International Festival of Photography, Lodź (PL) 2006.
 
Petr Nagy, (10. 3. 1978 v Brandýse nad Labem), žije v Hradci Králové.
Vystudoval strojní průmyslovku, roční studijní pobyt v San Jose, California; Nyní ve 3. ročníku Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Pracuje jako fotograf (Argus Geo Systém s.r.o., letecké snímkování). Ve své volné tvorbě se věnuje různým polohám umělecké dokumentární fotografie: od humanisticky laděné až po osobnější autorské výpovědi. Vytvořil několik rozsáhlejších fotografických projektů: Indie, mapující adopci na dálku ve spolupráci s Českou katolickou charitou (2004), Soutok událostí (2006), ve spolupráci se statutárním městem Hradec Králové. Samostatné výstavy: Hradec Králové, Přerov, Jilemnice, Kutná Hora. Společné výstavy: 15 z ITF, Varšava, 2006; Poutník v krajině, Olomouc, 2006.

Martina Novozámská, (22. 4. 1973, Praha), žije v Praze.
Vystudovala Střední ekonomickou školu, Praha 1991; Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor Historie a archivnictví, Praha 2000; nyní studuje v 5. ročníku Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Zaměstnání: Historička, volná fotografka. Členka dívčí fotografické skupiny Babis. Věnuje se fotografii vycházející z principů dokumentu. Společné výstavy: Babis na Flédě, Klub Fléda, Brno 2002; Ústí nad Labem – život města na soutoku dvou řek, Kostel sv. Vojtěcha, Ústí n. L. 2002; Mezinárodní divadelní festival, Plzeň 2002; Experimentální fotografie, Galerie U Mloka, Olomouc 2003; Babis v Sofa, Klub Sofa, Brno 2003; Diplomové a klauzurní práce 1998-2003, ITF FPF SU v Opavě, Dům umění, Opava 2003; Divadlo na trati, Goethe institut, Praha 2004; Děti, Letní filmová škola, kino Hvězda, Uherské Hradiště 2004; Mezinárodní divadelní festival, Plzeň 2004; Babis – Na cestě, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava 2004; Diplomové práce 2004, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava 2005; Babis – Na cestě, The 4th International Festival of Photography, Lodź (PL) 2005; Patnáct, Pražský dům fotografie, Praha 2006;  Absolventi ITF FPF SU v Opavě, Dům umění, Opava 2006; Obrázky z mé rodné vesnice, Lipová 1915–2005, kostel sv. Vojtěcha, Ústí n. L. 2006. Katalogy výstav: Ústí nad Labem – život města na soutoku dvou řek, Ústí n. L. 2002; Diplomové a klauzurní práce ITF FPF SU v Opavě, Opava, 2003; Fotofestiwal 2005, Lodź 2005; Absolventi ITF FPF SU v Opavě, Opava 2006.

Tomáš Pospěch, (31. 7. 1974, Hranice), žije v Praze a v Hranicích.
Absolvoval Gymnázium Hranice, 1992; Lidovou konzervatoř Ostrava, obor výtv. fot., 1993; Dějiny a teorie umění na FF UP Olomouc, Bc. 1995, a na FF UK v Praze, Mgr. 1999; Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, BcA. 1996, MgA. 1998. Historik umění a fotograf. Od roku 1997 pedagog na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Ve své volné tvorbě se pohybuje od minimalizujících velkoformátových zátiší (1994 – 1999), subjektivního dokumentu (Pomezí, Ostrovy, Look at the Future) až po konceptuálnější projekty nového dokumentu (Majitelé hradů, Krajinky.jpg, Venkovský fotbal). Je organizátorem fotografických projektů, kurátorem četných výstav, bohatě publikuje (Ateliér, Camera Obscura, Fotograf, Imago, Salon-Právo, Reflex). Knihy: Hranická architektura 1815 – 1948, Dost, Hranice 2000; Lidé v obrazech, Dost, Hranice, 2001; Ohraničení, Dost, Hranice 2002; Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let 20. století, Muzeum umění Olomouc, 2002. Vladimír Birgus: Cosi nevyslovitelného, Kant, Praha 2003; Jindřich Štreit: Fotografie 1965 – 2005, Kant, Praha 2006. Samostatné výstavy (výběr): Pomezí, Galerie Velryba, Praha 1997; Look at the Future, Mezinárodní fotografický festival, Kaunas (Litva), 2004; Look at the Future, 4th International Photographic Festival, Lodź (Polsko) 2005; Krajinky.jpg, VŠUP, Praha 2006; Česká krajina, Galerie Foma, Hradec Králové, 2006; Spol. výstavy (výběr): Česká dokumentární fotografie, Leica Gallery, New York 2002; 7th International Photography Gathering, Aleppo, Sýrie, 2003; Česká fotografie 20. století, Městská knihovna, GHMP, Praha, 2005; Frame005, Moravská galerie, Brno 2005; Last&Lost, Literaturhaus, Mnichov (Německo) 2006.

Jiří Sosna, (5. 7. 1982 v Olomouci), žije v Olomouci.
Studoval Gymnázium v Hejčíně, nyní je ve 3. ročníku Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Ve fotografii dává přednost klasickým černobílým materiálům, věnuje se zejména dokumentu (se zaměřením na mezilidské vztahy, samotu a drogy). Samostatné výstavy: Kuřáci, klub  Palda, Olomouc, 2001; Domov důchodců, Olomouc Chválkovice, 2003; Tři vejce do skla, Open air, Olomouc, 2003; In.dia, Open air, Radíkov, 2003. Společné výstavy: Dobrovolně, projekt Epika, Olomouc, 2003; Dětské centrum v Hranicích, Severní křídlo zámku, Hranice, 2004 a Krajský úřad Olomouc, 2004.

Jindřich Štreit, (5. 9. 1946, Vsetín), žije na Sovinci.
Absolvoval Gymnázium v Rýmařově, 1963; Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, 1967; Škola výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů, Brno, 1977. Umělecký dokumentární fotograf, docent na Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, organizátor výstav. Věnuje se černobílé humanisticky zaměřené dokumentární fotografii. Znám je nejvíce fotografiemi z venkova, které snímal od roku 1979 především v oblasti Bruntálska, kde žije, od roku 1991 také ve Francii, Rakousku, Německu, Japonsku, Anglii, Číně, Rusku a v dalších zemích. V dalších projektech se věnoval drogové tématice (Cesta ke svobodě) nebo mentálně a fyzicky postiženým lidem. Autor řady rozsáhlých dokumentárních projektů a více než dvou desítek fotografických publikací (např. Vesnice je svět, 1993; Lidé olomouckého okresu, 1995; Mikulovsko, 1995; Der Hof, 1995; Lidé z Akagi, 1996; Lidé z ledkových dolů, 1998; A coeur perdu, 1999; Cesta ke svobodě, 1999; Brána naděje, 2000; Fotografie z kraje písku, 2000; Daleko od domova, 2002; Dokouřeno!?, 2003; Jindřich Štreit, fotografie 1965 – 2005, 2006 aj.) Samostatné výstavy (výběr): People of The Olomouc Region, Soho Photo, New York, 2000; Fotografie J. Štreita, České centrum, Moskva, 2000); Vesnice je svět, České centrum, Brusel, 2001; Lidé Třineckých železáren, Galerie Václava Špály, Praha, 2001; J. Š., Toulouse, 2002;  Interpretace, Galerie Caesar, Olomouc, 2003; J. Š. - Retrospektiva, Galerie výtv. um. v Ostravě, 2006.

Jaroslav Vraj, (12. 2. 1975 v Přerově), žije v Praze.
Vystudoval Střední odborné učiliště energetické, Přerov, 1993; Střední odbornou školu živnostenskou, Přerov, 1997; nyní studuje v 5. ročníku Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě, BcA. 2003. Ve své volné tvorbě se věnuje konceptuální fotografii a mapování stavu české vesnice. Samostatné výstavy: Ulehnutí, Hankeho galerie, Šternberk, 2001; Kasemata vzpomínek, Galerie V kapli, Bruntál, 2006; Obrázky z mé rodné vesnice, Lipová 1915–2005, kostel sv. Vojtěcha, Ústí n. L. 2006, (spoluautor projektu). Spol. výstavy: Zlín a jeho Lidé, Městské divadlo, Zlín 2001; 7th International Photography Gathering, Aleppo, Sýrie, 2003; Diplomové a klauzurní práce, Dům umění, Opava, 2003.

3/1/2007

Sylva Francová / Portréty žen


    
    
    
   

Dům umění v Opavě a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Vás srdečně zvou na zahájení výstavy

Sylva Francová / Portréty žen

v úterý 9. ledna 2007 v 17 hodin v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě. Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Statutárního města Opavy a potrvá do 11. 2. 2007. Otevřeno od úterý do neděle 10-17 hodin.
Dům umění, Pekařská 12, Opava, tel. 553 712 231, e-mail:
bludny.kamen@opava.cz http://www.sca-art.cz/duopava, www.itf.cz

3/1/2007

Diplomové práce ITF

Kabinet fotografie Domu umění v Opavě, 28. listopadu – 30. prosince 2006

Je již dlouholetým nepsaným pravidlem, že Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě každoročně představuje diplomové práce svých čerstvých absolventů ve svém mateřském městě. Také letos předkládáme veřejnosti práce deseti studentů, kteří své volné bakalářské soubory obhájili letos v září. Tentokrát je ale situace výjimečná tím, že prezentujeme jen to „nejčerstvější zboží“, kdežto ty z letošních prací, které byly obhájeny již v lednu nebo v červnu, byly představeny v opavském Domě umění už v létě na rozsáhlé výstavě Absolventi. Tou Institut tvůrčí fotografie představil závěrečnými soubory svých nejlepších studentů za patnáctiletou historii školy. Mnohé z těchto snímků byly také k vidění na výstavě Institutu tvůrčí fotografie v Pražském domu fotografie v rámci projektu Šestka, kdy se během letošního podzimu a zimy postupně představují jednotlivé české vysoké fotografické školy. Nynější výstava tedy představuje opravdu tu nejčerstvější úrodu, práce, které jsou uvedeny vůbec poprvé.

Absolventské práce studentů jsou výhradně volnou tvorbou, ve které jsou studenti omezeni jen minimálním počtem snímků a vše ostatní – od tématu, technického zpracování, rozměru fotografií až po adjustaci – je otázkou jejich volby. Jen postup práce by měl být průběžně konzultován s pedagogem, kterého si sami zvolí. David Machač vytvořil jako součást dlouhodobého školního projektu Opava na prahu nového tisíciletí sociální studii portétů opaváků trávících svůj volný čas na zahrádkách. Gabriela Albrechtová fotografovala své přátele navštěvující stejnou českobudějovickou kavárnu. Jejich portréty pak doplnila o druhý snímek, místa, které mají rádi. V Opavě tradičně bohatě zastoupenou dokumentární fotografii tentokrát reprezentuje Klára Řezníčková nebo Jiří Žižka výrazně subjektivními snímky z Ostravy. Peter Javorík, který se v minulých letech zapsal do povědomí snímky na nejrůznější tabuizovaná témata spjatá s tělem, tentokrát vytvořil subjektivně dokumentární snímky z pohraničí české a slovenské republiky, kdežto Michal Luczak si dlouhodobě všímá druhé strany hranice – fotografuje bývalý hornický region polského Slezska. Jan Horník předložil jako bakalářskou diplomou práci neotřelé portréty známých českých herců a hereček, které snímá ve volných chvílích mezi natáčením. Neobyčejně osobní a intimní jsou snímky Miloše Vorla, který se v černobílých portrétních sekvencích a barevných fotografiích těla vyrovnává s těžkou nemocí blízké osob. Tomáš Tichý fotografuje nefotografovatelné. Po několika letech snahy o zachycení světa brněnské filharmonie se rozhodl pro odlišnou cestu: dokumentační surový materiál pořízený videokamerou ofotografovával z televizní obrazovky. Z toku obrazů si vybíral osobité fragmenty, které jsou výraznými znaky, ale přesto obecnými znaky reality. Vznikl tak podmanivý komorní soubor o prostředí, které všichni důvěrně známe.

Za jeden z nejzajímavějších souborů výstavy považuji fotografie Daniely Hrubé-Kroupové, za které již mezitím získala cenu v soutěži FRAME06. Jako bakalářskou teoretickou práci zpracovala krabici negativů nalezenou v archivu pražského Židovského muzea, snímky předmětů z domácností, židovského majetku, které tzv. Fotodílna pořizovala za války na pokyn nacistů. Tyto napohled banální fotografie, nevybočující nikterak z úrovně tehdejší reklamy a stylu nové věcnosti jsou velice závažnými snímky, pokud si uvědomíme, že se jedná o reklamní fotografie na nacistickou kořist. Tyto záběry obnošených šatů, osobních předmětů a čerstvě opuštěných bytů vytvářeli lidé, kteří snad doufali, že je tato práce od podobného osudu ochrání. Pečlivost a kvalita snímků nevypovídá jen o fotografickém umu těchto řemeslníků, ale vypovídá také o jejich strachu a víře v záchranu. Ve své praktické práci pak tento pozoruhodný příspěvek do dějin šoa dále rozpracovala a pořídila novodobé provokativní snímky svých oblíbených předmětů. Téma holokaustu tak přenáší do dnešní doby a trefně tím tématizuje současnou xenofobii.

Tomáš Pospěch
Úvodní slovo k výstavě
Ateliér

Partner