Současná česká dokumentární fotografie

Teprve po pádu komunistického režimu v Československu na sklonku roku 1989 začal svět pomalu objevovat, že česká dokumentární fotografie se má vedle mezinárodně proslulého a všeobecně uznávaného Josefa Koudelky řadu dalších výrazných osobností. Jednou z výstav, na které se zahraniční publikum o tom mohlo přesvědčit, byla putovní expozice Současná česká dokumentární fotografie, která byla ve spolupráci Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a Pražského domu fotografie uvedena roku 2001 na Mezinárodních fotografických dnech v Hertenu a Měsíci fotografie v Porúří a pak v několika dalších německých městech. České publikum se s ní má možnost seznámit poprvé na nynější dvoudílné expozici v Galerii Opera v Ostravě.

Pavel Mára: Prostor

english text "Pavel Mára: Space" read here >>

Český fotograf Pavel Mára, ktorý snáď vo svojom mene skrýva zašifrovaný anjelský pozdrav Ave Mária, už dve desaťročia spracuváva podnety zo sféry sakrálneho - či už spomenieme jeho Figury, Roušky alebo Madony vytvorené v priebehu osemdesiatych a deväťdesiatych rokov. Rezonancie, ktoré tieto diela vyvolávajú, vychádzajú pôvodne zo strún západnej i východnej spirituality. Fotografie výrazovo často čerpajú z vizuálneho repertoáru kresťanstva (napr. Veronikina rúška), no ich vnútorný obsah prekračuje rámec jednej tradície a posúva sa smerom k širšiemu ponímaniu duchovnosti, častokrát práve v špecifickej forme zobrazenia „zduchovnelého tela“.

Pavel Mára: Space

Czech photographer Pavel Mára, whose name could almost pass for the angel’s greeting “Ave Maria”, has focused on sacral themes for the past twenty years. His Figures, Veils and Madonna’s created during the 1980s and 1990s bear witness to this. These works resonate in both chords of Western and Eastern spirituality. Mára’s photographs often draw on Christianity’s visual repertoire (Veronica’s Veil, for instance), but their inner content exceeds the framework of one tradition and moves toward a more embracing spirituality, often in the specific form of “a spiritual body”.

Mladá slovenská fotografia

english text "Young Slovak Photography" read here >>

HLAVA-NEHLAVA, TELO-NETELO, MESTO-NEMESTO

V čase, kedy sme sa preniesli za štvrtinu novej dekády, môžeme vo vývoji fotografie všeobecne konštatovať stále narastajúce tendencie opúšťať (príp. vzájomne prepájať) tradičné žánre a využívať pri tom médiá a prístupy stierajúce hranice medzi fotografiou a výtvarným umením. Tieto prístupy sa výrazne prejavujú zanechávaním formy dvojrozmernej fotografie umiestnenej v ráme či dokonca samotnej podstaty „zápisu svetlom“ čoraz častejším využívaním digitálnej techniky. Ohliadnutie sa za pomerne málo zhodnotenou slovenskou fotografickou tvorbou od polovice deväťdesiatych rokov do súčasnosti by malo vniesť zasvätenejší pohľad na prejavy spomínaných fenoménov, súvisiace s premenou fotografického videnia za posledných desať rokov u nás. Úvaha nad špecifikami mladej slovenskej fotografie prostredníctvom voľného výberu prác najvýraznejších autorov z radov absolventov VŠVU – (Vysoká škola výtvarných umení), VŠMU – (Vysoká škola muzických umení), Bratislava a ITF – (Institut tvůrčí fotografie), Opava (ČR), si zároveň žiada načrtnúť patričný kontext a objasniť isté vývojové súvislosti.

Young Slovak Photography

Head - Non-head / Body - Non-body / City - Non-city

At the time when a quarter of a new decade has passed, in the development of photography the continually growing tendencies to relinquish traditional genres and use the media and approaches blurring the boundaries between photography and visual art are observed in general. These approaches reveal themselves markedly in leaving off two-dimensional enframed photograph, or even the very essence of "record by light" and the more and more frequent utilization of digital cameras. Looking back at the relatively little evaluated Slovak photographic creation since the mid-1990s until present time should bring a more erudite view of the displays of the above-mentioned phenomena, connected with the change of photographic viewing during the last ten years in our country. Reflection on the specific features of young Slovak photography through of a free choice of the works by the most distinctive authors among the graduates of VŠVU (Academy of Fine Arts and Design), VŠMU (Academy of Music and Dramatic Arts) in Bratislava and ITF (Institute for Creative Photogra-phy) in Opava (Czech republic) requires to outline a corresponding context and clarify certain developmental relations.

Česká fotografie ve světě 2002-2003

Jestliže ve starších dějinách fotografie od Beaumonta Newhalla, manželů Gernsheimových či Petera Pollacka téměř nenajdeme zmínku o české fotografii, v novějších publikacích a encyklopediích fotografů bývá tvorbě českých fotografů věnována podstatně větší pozornost. Velkou zásluhu na tom má řada výstav české fotografie, které se zejména od roku 1990 začaly objevovat v mnoha předních muzeích a galeriích, stejně jako skutečnost, že většina katalogů a knih českých fotografů dnes vychází s anglickými texty a mnohé se dostávají i do zahraničních distribucí. V posledních dvou letech k nim přibyly další.

Lucia Nimcová: Slovenské ženy (Zpráva o stavu společnosti 003)

Svéráz údělu slovenských žen a tedy nás všech

Lucia Nimcová vzbudila velkou pozornost už svými prvními dokumentárními fotografiemi na začátku studia na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Ve svých snímcích se vždy snažila budovat svébytný výrazový svět. S neobyčejným zájmem a upřímností fotografovala své nejbližší okolí na pomezí sociálního dokumentu a výtvarné fotografie, ať už vytvářela soubor nazvaný O sobě, Amerika nebo Z nemocnice, když vzpomenu jenom ty nejznámější. Do takto zachycené „osobní“ reality často zcela volně zasahovala – vpisováním a vkreslováním, kolorováním, volbou modré tonality černobílých snímků, záměrným užitím tmavé tonality nebo prošlých šedivých papírů nebo je alespoň doplňovala o úryvky textů a básní umístěných pod fotografiemi. Někdy přesahovala oblast dokumentu a pořizovala fotografie z televize nebo přecházela ke konceptuálním sériím. Nikdy ale v pravém slova smyslu neusilovala o sociální dokument, ani subjektivní nebo narativní, jak bylo mnohdy nahlíženo na její práce, i když pracovala s tématy a vizuálním jazykem těchto žánrů. K fotografiím Lucie Nimcové bylo vždy nutné přistupovat mnohem komplexněji. Její snímky tak jsou osobitými, často neobyčejně hravými vizuálními glosami, plné poetické spontánnosti a ženskosti. Není tak jen jedinou výraznou autorkou slovenské fotografie inklinující k dokumentárnímu stylu, ale svou tvorbou si vydobyla velice svébytné postavení i v rámci slovenské dokumentární fotografie.

Dita Pepe: Autoportréty

České centrum, Bratislava, Hviezdoslavovo nám. 8, od 9. do 28. 11. 2003 – v rámci 13. měsíce fotografie v Bratislavě. Výstavu uspořádali Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a Správa českých center.

„Stále mám dojem, že musím fotit, že tím můžu něco změnit. Pořád se mi zdá, že realita jde mimo mne a já žiji ve snu a v jiném těle. Pořád mám dojem, že nejsem dostatečně milována, že nejsem dostatečně krásná a chytrá a že bych se mohla neustále za sebe stydět, jak bezpáteřní umím být, když se bojím. Strach mě doprovází vždy a všude. Dokonale ho maskuji, to mi jde. (,,,) Fotografování je pro mne forma komunikace nejen se sebou, ale mluvím díky ní s lidmi, pokládám otázky, odpovídám, reaguji, cítím, prožívám, jsem aktivní. Směřuji situaci tím směrem, aby vznikla fotografie. To hlavní, proč to dělám, je, že mám potom z toho dobrý pocit. Fotografování je pro mne způsob hledání“.
Tato upřímná slova najdeme v  autoreflexivní magisterské diplomové práci čerstvé absolventky Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Dity Hornsteinerové  (1973), která je dnes daleko známější podle příjmení svého bývalého italského manžela jako Dita Pepe a která už sama vyučuje fotografii na Střední umělecké škole v Ostravě.