Svéráz údělu slovenských žen a tedy nás všech

Lucia Nimcová vzbudila velkou pozornost už svými prvními dokumentárními fotografiemi na začátku studia na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Ve svých snímcích se vždy snažila budovat svébytný výrazový svět. S neobyčejným zájmem a upřímností fotografovala své nejbližší okolí na pomezí sociálního dokumentu a výtvarné fotografie, ať už vytvářela soubor nazvaný O sobě, Amerika nebo Z nemocnice, když vzpomenu jenom ty nejznámější. Do takto zachycené „osobní“ reality často zcela volně zasahovala – vpisováním a vkreslováním, kolorováním, volbou modré tonality černobílých snímků, záměrným užitím tmavé tonality nebo prošlých šedivých papírů nebo je alespoň doplňovala o úryvky textů a básní umístěných pod fotografiemi. Někdy přesahovala oblast dokumentu a pořizovala fotografie z televize nebo přecházela ke konceptuálním sériím. Nikdy ale v pravém slova smyslu neusilovala o sociální dokument, ani subjektivní nebo narativní, jak bylo mnohdy nahlíženo na její práce, i když pracovala s tématy a vizuálním jazykem těchto žánrů. K fotografiím Lucie Nimcové bylo vždy nutné přistupovat mnohem komplexněji. Její snímky tak jsou osobitými, často neobyčejně hravými vizuálními glosami, plné poetické spontánnosti a ženskosti. Není tak jen jedinou výraznou autorkou slovenské fotografie inklinující k dokumentárnímu stylu, ale svou tvorbou si vydobyla velice svébytné postavení i v rámci slovenské dokumentární fotografie.

Ženy jsou tématickou „stálicí“ v rejstříku autorčiných fotografických zájmů. Fascinujícímu světu žen se cíleně věnuje již více než dva roky. Nejdříve vytvořila konceptuálně laděný soubor o ženách v jejich privátním prostředí domova, slovy autorky „kde práve žijú s problémom, ktorý práve riešia, nahé do takej miery, jako sa chcú samy odhaliť“. Čtveřice postupně rozkrývajících snímků o každé z „výjimečných“ žen nepoodhaluje nic z jejich problémů, jen v jemném tušení dává nahlédnout do jejich psychického světa a především vztahu žena – její partner. Láska, neporozumění, odevzdanost, domácí násilí, vše je tu namícháno ve chvíli intimního setkání fotografované a fotografky, portrétu a obnaženého těla, jen naznačeno bez příběhů a jasných soudů.
Slovenské ženy jsou výsledkem projektu, který v tomto roce Lucia Nimcová fotografovala jako vítězka grantu Institutu pro veřejné otázky. V neúprosně vymezeném čase mezi obdržením grantu a prezentací jeho výsledků v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě sjezdila Slovensko, aby se nakonec zaměřila především na ženu městskou, současnou, bloudící v širokém rozsahu jí nabízených světů, někde mezi stereotypy přijatých konvencí a představ o tom, jak má žít, o co se má zajímat, jaký životní styl sdílet a vlastními představami o svém osudu. Žena zachycená někde mezi pračkou, plotnou, kolébkou, laptopem, kalanetikou, kurzy angličtiny, profesní kariérou, shopingem, modifikovaná ženskými časopisy, oblíbenými televizními seriály, konvencemi i stereotypy a ekonomickou realitou současného Slovenska.
Autorčin svět poetického plynutí, naplněný hravostí, potřebou neustálého ohledávání a vztahování se ke světu dokumentu se tentokrát v zájmu projektu uskrovnil do poměrně střídmé, tradičnější formy barevného dokumentu, zaměřeného na výrazný hlavní motiv, systematickou práci s výraznou barevností a působivé, leckdy až poetické světlo. Většina snímků byla pořízena v interiéru, při umělém světle nebo dokonce „doflešována“. Fotografie slovenských žen v této publikaci jsou náčrtem možných přístupů, výběrem z mnoha světů, které ženy provází. Lucia Nimcová předkládá mozaiku možných údělů slovenské ženy, v podstatě středoevropské, avšak ženy spíše městské, než žijící na venkově, se zcela odlišnými sociálními vztahy, rolemi a prací. Spojujícím prvkem jejich fotografií je intimita, v tomto souboru vnímaná jako tradičně přisuzovaný ženský atribut, v konvenčně vnímané polaritě muž – expanze, vnější svět a žena – rodina, svět privátní.
Projekt Slovenské ženy během realizace neprovázel náhled na postavení ženy ve struktuře společnosti vnímaný z feministických pozic, je především autorčiným intimním a spíše pocitovým hledáním rolí ženy ve světě, v době, do které se „sama narodila jako žena“. Právě tak jako fotografie nevypovídá jen tím, co je na ní zachyceno, ale také tím, hledáček fotografického přístroje výřezem z okolního světa v okamžiku stisku spouště vynechal, právě tak není tato kniha jen o oněch o trochu více než padesáti procentech lidské populace, ale je skutečnou obrazovou zprávou o současném Slovensku, výmluvným tázáním o nás všech.