Teprve po pádu komunistického režimu v Československu na sklonku roku 1989 začal svět pomalu objevovat, že česká dokumentární fotografie se má vedle mezinárodně proslulého a všeobecně uznávaného Josefa Koudelky řadu dalších výrazných osobností. Jednou z výstav, na které se zahraniční publikum o tom mohlo přesvědčit, byla putovní expozice Současná česká dokumentární fotografie, která byla ve spolupráci Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a Pražského domu fotografie uvedena roku 2001 na Mezinárodních fotografických dnech v Hertenu a Měsíci fotografie v Porúří a pak v několika dalších německých městech. České publikum se s ní má možnost seznámit poprvé na nynější dvoudílné expozici v Galerii Opera v Ostravě.

Devadesátá léta byla pro českou fotografii zcela novým obdobím. Skončila cenzura, široce se otevřely dveře do světa, začaly vycházet nové deníky a časopisy, vznikla soukromá nakladatelství a obrazové agentury, vedle pražské FAMU byly otevřeny další čtyři vysoké školy s výukou fotografie, po rozdělení Československa v roce 1993 se zmenšil počet potencionálních kupců periodik i knih. Výrazně se proměnila také dokumentární fotografie. Mnozí autoři přišli o své téma ironizace komunistického režimu a dlouho nemohli najít obdobně silná nová témata, jiní pokračovali plynule ve své tvorbě a využili možností, které jim nabízel návrat svobody.

Jindřich Štreit začal svá témata potřeby krásy, něhy, lásky a přátelství hledat v motivech současné vesnice nejenom ve svém tradičním regionu v okolí Sovince, ale doslova po celém světě od Británie přes Rusko až po Japonsko. V neuvěřitelném pracovním nasazení uspořádal stovky autorských výstav, vydal mnoho knih, vedl řadu skupinových projektů sociologicky či humanitárně zaměřené dokumentární fotografie, začal učit na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity i na FAMU. Naše výstava ho představuje poněkud netradičně ukázkami z cyklu Ženská věznice v Pardubicích, který však přes výjimečnost zobrazeného prostředí má všechny typické atributy Štreitova tvůrčího stylu a je dalším výmluvným důkazem, jak si tento autor dovede získat důvěru fotografovaných.

Světoznámý Josef Koudelka mohl po letech emigrace vytvořit na severu Čech cyklus sugestivních panoramatických snímků krajin zničených bezohlednou eploatací průmyslu Černý trojúhelník a po více než dvacetileté přestávce představit svá díla ve vlasti na několika výstavách a v malé monografii. I když i v současnosti vytváří skvělé dokumentární snímky s lidmi, ty bohužel zůstávají až na výjimky nepublikovány, zatímco vycházejí další knihy Koudelkových sugestivních panoramat. Viktor Kolář pokračuje v hledání zobecňujících témat v motivech z Ostravy, do jejíhož tradičního dělnického a havířského životního stylu stále více pronikají prvky globálního konzumentarismu. Významné je i jeho pedagogické působení na pražské FAMU.

Antonín Kratochvíl, žijící v New Yorku, získal mezinárodní renomé za fotografie z východní a střední Evropy v době převratných změn, shrnuté v knize Broken Dream a v ukázkách představené i na této výstavě, za nevšední expresivní portréty celebrit i za vizuálně mimořádně působivé záběry z dramatických konfliktů v různých částech světa.

Markéta Luskačová, další fotografka, jejíž věhlas nekončí v Aši, se po mnohaletém pobytu v Londýně vrátila do Prahy, kde jí vyšla velká monografie v nakladatelství TORST, ovšem své humanistické cykly tvoří nejenom v České republice, ale i na Slovensku nebo v Anglii.

Bohdan Holomíček přestal pracovat ve výtopně a stal se profesionálním fotografem na volné noze a načas i jedním z fotografů prezidenta Havla, ale to nikterak nezměnilo jeho tvorbu, nevšedně zobrazující ty nejvšednější události i neudálosti a ukazující svět prizmatem svého osobitého pohledu.

Dana Kyndrová, která systematicky zaznamenávala život v době totality, po roce 1990 dokumentovala odchod sovětských vojsk, emigranty v utečeneckých táborech nebo život v pravoslavném klášteře, největší pozornost však věnovala fotografiím současných žen v různých částech Evropy, kterým také zasvětila svou dosud největší výstavu na Staroměstské radnici v Praze (2002) a knihu Žena z nakladatelství KANT.

Jaroslav Bárta se po roce 1989 věnuje především nakladatelské a v poslední době i pedagogické činnosti, ovšem nadále vytváří fotografická svědectví o tom, jak se v uplynulém století změnila česká krajina a česká města. Spolu se svými kolegy Horníčkovou, Helfertem a Luttererem v roce 1999 připravil obsáhlou knihu Letem českým světem: obraz proměny českých zemí v odstupu století 1989-1998.

Karel Cudlín si vydělával jako fotoreportér v různých časopisech, dnes už neexistující tiskové agentuře i jako fotograf Správy Pražského hradu či prezidenta republiky, ale nikdy nepřestal rozšiřovat svou volnou tvorbu obsáhlými cykly vizuálně atraktivních a lidsky procítěných záběrů ze života obyčejných lidí v českých zemích, na Ukrajině nebo v Izraeli či moderními dokumenty o utečencích a odcházejících sovětských vojácích.

Jaroslav Kučera se intenzivně vrátil k fotografickému dokumentu i reportážní fotografii a vytvořil mnoho silných souborů o lidech z okraje společnosti – prostitutkách a prostitutech, alkoholicích, bezdomovcích, narkomanech či servírkách, obsluhujících “nahoře bez” v zaplivaných žižkovských pajzlech. Z jeho fotografií vyzařuje specifická směs sarkasmu a téměř čapkovské shovívavosti a laskavosti.

Jiří Hanke vedle skvělého časosběrného cyklu Pohledy z okna mého bytu vytvořil sociologicky výmluvné portréty, ukazující současné podnikatele nebo generační komparace rodičů s dětmi.

 

Mnoho dokumentaristů mladší generace dává po vzoru Viktora Koláře či Bohdana Holomíčka přednost subjektivnějšímu přístupu a využívání vizuálních metafor a symbolů. Václav Podestát, který v tomto směru svým pedagogickým působením na Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě ovlivnil řadu studentů a absolventů, ve svém obsáhlém cyklu Lidé konfrontuje několik motivů, zpravidla postav a jejich stínů v určitém prostředí. Zdůrazňuje přízračnost, nejednoznačnost či tajemnost a současně vytváří obrazové symboly a metafory obecnějších otázek mezilidských vztahů a životních hodnot.

Podobně vyznívají i vizuálně vytříbené a široké interpretaci otevřené snímky Evžena Sobka ze souboru Ecce homo, zatímco fotografie Tomáše Pospěcha z věznice v Rýnovicích, z výstavby továrny Philips nebo současné života v Hranicích, Zlíně či na Hlučínsku mají vedle subjektivního pohledu i výraznější konkrétní sociologickou rovinu. To také platí o expresivních záběrech Jiřího Křenka z hypermarketů v okolí Prahy, v nichž ostře zelená světla akcentují grotesknost světa, v němž konzum vítězí nad lidskými city a vztahy.

Přestože výstava Současná česká dokumentární fotografie představuje jen část nejvýraznějších trendů, osobností a děl, jasně dokládá, že dokument po určitém ústupu do pozadí před silnou vlnou inscenované fotografie v 80. letech opět hraje jednu z dominantních rolí v kontextu fotografické tvorby v České republice.

Vladimír Birgus

Současná česká dokumentární fotografie I a II
Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, tř. Čs. Legií 14, Ostrava, 30. 10. 2003 – 13. 1. 2004
Výstavu pořádá Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě za finanční podpory statutárního města Ostravy a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR

Vystavující autoři: Jaroslav Bárta (1948), Karel Cudlín (1960), Jiří Hanke (1944), Bohdan Holomíček (1943), Viktor Kolář (1941), Josef Koudelka (1938), Antonín Kratochvíl (1947), Jiří Křenek (1974), Jaroslav Kučera (1946), Dana Kyndrová (1955), Markéta Luskačová (1944), Václav Podestát (1960), Tomáš Pospěch (1974), Evžen Sobek (1967), Jindřich Štreit (1946).

Kurátor výstavy: Vladimír Birgus

Grafická úprava katalogu: Vojtěch Bartek