České centrum, Bratislava, Hviezdoslavovo nám. 8, od 9. do 28. 11. 2003 – v rámci 13. měsíce fotografie v Bratislavě. Výstavu uspořádali Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a Správa českých center.

„Stále mám dojem, že musím fotit, že tím můžu něco změnit. Pořád se mi zdá, že realita jde mimo mne a já žiji ve snu a v jiném těle. Pořád mám dojem, že nejsem dostatečně milována, že nejsem dostatečně krásná a chytrá a že bych se mohla neustále za sebe stydět, jak bezpáteřní umím být, když se bojím. Strach mě doprovází vždy a všude. Dokonale ho maskuji, to mi jde. (,,,) Fotografování je pro mne forma komunikace nejen se sebou, ale mluvím díky ní s lidmi, pokládám otázky, odpovídám, reaguji, cítím, prožívám, jsem aktivní. Směřuji situaci tím směrem, aby vznikla fotografie. To hlavní, proč to dělám, je, že mám potom z toho dobrý pocit. Fotografování je pro mne způsob hledání“.
Tato upřímná slova najdeme v  autoreflexivní magisterské diplomové práci čerstvé absolventky Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Dity Hornsteinerové  (1973), která je dnes daleko známější podle příjmení svého bývalého italského manžela jako Dita Pepe a která už sama vyučuje fotografii na Střední umělecké škole v Ostravě.

Obdobně upřímné jsou i její fotografie z cyklu Autoportréty, v němž zúročila nejenom předchozí zkušenosti z inscenované i dokumentární fotografie, ale především své zkušenosti z bohatých životních peripetií, v nichž procházela mnoha povoláními i mnoha rolemi.
Už jeho první část, v níž se Dita Pepe vyfotografovala s ženami různého věku, charakteru i společenského postavení, vyvolal skutečně mimořádný ohlas na řadě výstav a v mnoha časopisech nejenom v České republice, ale i na Slovensku, v Polsku, Rusku, Německu, Slovinsku a dalších zemích.  Autorka v něm invenčně zpracovala téma proměn identity, které ve fotografii různým způsobem zpracovala už celá plejáda slavných tvůrců od Claude Cahunové přes Cindy Shermanovou až třeba po Yasumasu Morimuru. Na jejich snímcích na první pohled možná ani nepoznáme, že na všech je sama přítomna, natolik se mění její vzhled a výraz. Jednou je zářivě se usmívající dámou středních let, sdílející s přítelkyní oblibu v háčkovaných šatech a vzácném porcelánu, podruhé prostou venkovskou dívku v šátku a květovaném plášti, sedící s obdobně oblečenou babičkou před umakartovou stěnou v domově důchodců, potřetí ji vidíme jako jednu ze dvou sportovkyň, sebevědomě předvádějících svá vycvičená těla v trikotech. Dita Pepe se za pomoci paruk, líčení a šatů, vypůjčených od fotografovaných žen, proměňovala v jejich dvojnice, dcery, vnučky, sestry, přítelkyně. Důležitou úlohu při těchto metamorfózách hraje i autentické prostředí různě zařízených obývacích pokojů a dívčích pokojíčků s množstvím signifikantních detailů, které do inscenovaných snímků přináší sociologickou rovinu a přispívá tak k tomu, že fotografie Dity Pepe oscilují mezi dokumentem a fikcí. Z děl Jeffa Walla, Philipa Lorcy diCorcii, Gregoryho Crewdsona a dalších tvůrců víme, že takové slučování zdánlivě neslučitelných pojetí fotografie dnes není ničím neobvyklým. Dita Pepe se všemi fotografovanými ženami měla či navázala určitý vztah, který se ve svých snímcích snažila jemně vyjádřit. Sama o tom říká: „První fotografie vznikly s lidmi z mého okolí, s ženami, které mě něčím přitahovaly. Buďto zevnějškem, nebo životem, vystupováním, názorem. Myslím si, že všechno v životě je relativní a že bych mohla být jejich sestra nebo se narodit místo nich v jejich rodině. Mě to hrozně zajímá, ten jejich styl života, jejich hodnoty a vůbec všechno. Pak si třeba můžu vážit svých hodnot – nebo je naopak přehodnotit.“ Fotografie Dity Pepe proto nejenom zachycují mnoho různých žen, ale i mnoho podob samotné autorky.
Po úspěchu autoportrétů s ženami, korunovaném udělením německé ceny Kodaku pro mladé autory, loňskou výstavou na Photokině v Kolíně nad Rýnem a letošní účastí na přehlídce mladých autorů ve Národní galerii v Praze, a po citlivém cyklu barevných snímků o sobě, své mamince a dalších blízkých lidech, se Dita Pepe rozhodla vytvořit autoportréty s muži, které také předložila jako diplomovou práci na ITF. Opět využila svého výtečného smyslu pro mimikry a vyfotografovala se s různými muži i s celými rodinami.
Na první pohled je zřejmé, že ušla podstatnou cestu vpřed v řemeslné stránce: zatímco technické zpracování Autoportrétů s ženami bylo dobré, ale nikterak neoslňovalo, nové Autoportréty s muži se vyznačují mistrovskou prací s kombinacemi denního a umělého světla a výraznými barvami, adekvátně podtrhujícími účin prostě, ale invenčně a působivě komponovaných čtvercových fotografií. Nejdůležitější je ovšem samotný obsah. Dita Pepe se opět zabývá otázkami změny identity, vytváří mnohovrstevnatý sebereflexivní autoportrét a současně i jakýsi sociologický obraz různých archetypů současné společnosti. Opět fascinují její proměny: je stejně přesvědčivou sebevědomou jezdkyní s bičíkem jako prostou ženou v domácnosti s dítětem v náručí, odvážnou spolujezdkyní z automobilového závodu Paříž – Dakar, rozzářenou nevěstou, plnou očekávání, tanečnicí, jejíž extravagantní póza úspěšně zakrývá těhotenství, matkou početné romské rodiny nebo znuděnou teenegerkou s neméně znuděným partnerem v posteli. Jsou to fotografie extrovertní i  hluboce instrospektivní, které mohou zaujmout nejširší spektrum diváků a přitom patří k nejaktuálnějším trendům současného umění. Jsou to díla, které patří k tomu nejlepšími, co v české fotografii v poslední době vzniklo.

Dita Pepe (Hornsteinerová) se narodila 5. 9. 1973 v Ostravě. Po absolvování gymnázia odešla v roce 1991 do Německa, kde pracovala jako au-pair a v letech 1994-95 navštěvovala fotografický kurz na Carl von Ossietzky Universität v Oldenburgu. V roce 1998 absolvovala bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, v roce 2003 dokončila magisterské studium na stejné škole. Od roku 2000 vyučuje fotografii na Střední umělecké škole v Ostravě, od roku 2003 je na mateřské dovolené. Samostatně vystavovala v Brémách, Frýdku-Místku, Ostravě, Opavě, Praze, Sovinci, Bratislavě, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Lublani a dalších městech.