Fotografowanie jako sposób przekazania wartości poetyki bycia

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

Wstęp

W obliczu współczesnych politycznych i kulturalnych zmian, nadal istnieją fakty, które przez społeczność odbierane są jako dane i niezmienne bez względu na dramatyczność zmian klimatu socjalnego i kontekstu kulturalnego. Z całą pewnością możemy do nich dodać przestrzeń sztuki. Czy interesuje się dziś w ogóle ktokolwiek posłannictwem i sensem sztuki? Skutkiem tego, że postmodernizm rozluźnił wszystkie powiązania, definicje, zrelatywizował wartości, stało się stworzenie punktu zero. Chociaż także na takich niezdefiniowanych podstawach, w środowisku niepewności i wątpień ponownie przebiegają dyskusje o eksploatacji twórczości i nowych punktach oparcia w sztuce. Oczywistym jest, że niełatwe się staje znalezienie nowej harmonii między diametralnie odróżniającymi się poglądami teoretyków, krytyków sztuki, muzyki i teatru. Na pozbawionym struktury polu sztuki dochodzi do spotkania „starej teorii”, postmodernistycznych negacji i nowych nurtów myślowych.

Lidé na pouti v projektu Libora Bednáře

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

Pouť jako forma rituálního kolektivního prožívání a sdílení sakrálního prostoru se historicky vyskytuje u většiny známých kultur a náboženství. Pouť znamená cestu za účelem návštěvy určitého poutního místa, které ale nemusí mít vždy náboženský význam. Cesta k sakrálnímu cíli je stejně důležitá, jako prodlévání v zamýšleném místě. Putování je vlastně forma meditace, sebereflexe, zpomalení, rekapitulace, usebrání, odevzdání,  naladění atd.  Kultura není jednou pro vždy neměnný fakt, ale prochází proměnami, stejně jako smysl a poslání poutí. Po roce 1989 se v České republice poutě vrátily do legitimního rámce sakrálních obřadů, ale na druhé straně si je zároveň přivlastnil karnevalizovaný komerční svět, který pojímá pouť jako neohraničený zábavní park, což stojí v přímém protikladu ke ztišení, skromnosti, pokoře. Navíc dochází k neustálému prolínání těchto dvou světů – duchovního a komerčního, což můžeme pozorovat i na proměnách dnešních církevních poutí.

Český člověk - identitax

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

„Jen obtížně postřehnutelný okamžik stačí na to, aby objektiv fotoaparátu zachytil neopakovatelný jev či předmět. Šikovná ruka fotografa může ve vhodný okamžik zdokumentovat i atmosféru děje či věci. To je asi hlavní důvod proč fotografie byla povýšena na umění. Prosté zdokumentování okamžiku často až po čase získává rozměr atmosféry. Kdesi založené fotografie nás vrátí do minulosti. Minulosti příjemné či provokující, minulosti inspirující či usvědčující. Pohled na naši či cizí minulost u vnímavého pozorovatele vždy rozezní i emotivní strunu.“[1]

František Laudát, My 1948 -1989.

Současné subkultury jako možné alternativy při hledání strategií k utváření personální identity

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

Od devadesátých let dvacátého století dochází ve středoevropském prostoru k radikálním sociálním, ekonomickým, kulturním a politickým změnám. Kultura v průběhu času musí absorbovat stále dynamičtější důsledky těchto změn. Kulturu nelze redukovat, jak se to často děje, výhradně na sféru umění, musí zahrnovat vědu[1], techniku, právo, morálku, mezilidské vztahy, práci atd. Takto široké obsahové spektrum se snaží postihnout integrální definice, která interpretuje kulturu jako soubor duchovních, materiálních a intelektuálních hodnot příslušné společnosti a sociální skupin..  Uvedené pojetí zahrnuje také životní styl a způsob vytváření materiálních a symbolických statků, systémů hodnot, názorů a víry. Při jakémkoliv uvažování o kultuře nesmíme zapomínat na to, že nezahrnuje pouze tzv. vysokou kulturu, ale že pokrývá lidové, národnostní, regionální složky a celou oblast pop-kultury.[2]  Veškeré kulturní dění má svou vnitřní strukturu a dynamiku, která reaguje na „společenský pokrok“, ale zároveň absorbuje negativní důsledky vývoje společnosti.  Rodí se jiná kulturní stratifikace, ve které se mísí obsah kulturního dědictví s novými kulturními vzory. Na jedné straně se rozšiřuje pole změněných kulturních konfigurací a vzápětí společnost hledá adekvátní strategie pro jejich přijetí nebo odmítnutí.

Fotografická a sociologická interpretace krajiny

Foto: Roman Panáček

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

Anotace: Cílem textu je přiblížit čtenářům koncepci a formy výuky krajinářské fotografie v kontextu přednášek o vizuální sociologii na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jde o těsné propojení kreativních procesů umělecké tvorby a hlubšího uvažování o významu, proměnách krajiny a její lidské i společenské reflexe. Výuka krajinářské fotografie a vizuální sociologie probíhá formou zážitkové pedagogiky prostřednictvím fotograficko-sociologických projektů. Je nutné zdůraznit, že nejdůležitějším aspektem výuky je autentická prožitková zkušenost v průběhu fotografické interpretace krajiny, ale zároveň motivace k hlubokému kontaktu člověka s přírodou, kdy v procesu vnímání se vnější krajiny přetavují v krajiny vnitřní. Protože se jedná o závažné a poměrně rozsáhlé téma, soustředím pozornost  v tomto textu na  přírodní krajinu a městskou krajinu pojednám při jiné příležitosti.

Jan Langer „Století Češi“

Foto: Jan Langer

 Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

„Román“, který člověk prožil,

je stále nesrovnatelně větším tvůrčím výkonem než takový,

který někdo napsal. V tom ohledu nezanikne

žádná velká myšlenka, i kdyby nikdy nevstoupila ve známost

a kdyby si ji člověk vzal s sebou do hrobu.“

V.E.Frankl

V historii vizuálního zobrazování nekonečného kaleidoskopu podob a projevů tohoto světa se nepříliš často objevují výtvarné koncepty, které v době svého vzniku působí, jako by směřovaly proti proudu času. Tyto projekty záměrně nekopírují aktuální módní vlny, nesnaží být za každou cenu avantgardní ani nemají potřebu šokovat, právě naopak, jejich význam spočívá v pomalém a hlubokém zrání. K převažujícím námětům uvedených obrazových cyklů patří člověk, jeho sociální a fyzické prostředí. K tomuto významnému proudu reflexe lidského světa můžeme dnes již s jistotou přiřadit stále otevřený fotografický soubor studenta doktorského programu na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Jana Langera, který je nezanedbatelným příspěvkem nejen na poli vizuální komunikace, ale i v oblasti lidských práv seniorů.

Dialog těla mezi Karlem Novákem a Jockem Sturgesem

Foto: Karel Novák

Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

„Moje modely, nahé lidské postavy, nejsou nikdy figurantkami v určitém interiéru. Jsou hlavním tématem mé práce. Závisím úplně na svém modelu, který nejprve pozoruji, jak se volně pohybuje, a potom se rozhodnu určit mu pózu odpovídající nejvíc jeho naturelu. Ponechávám si ty dívky často několik roků, až do vyčerpání zájmu. Jejich formy nejsou vždycky dokonalé, ale jsou vždy výrazné. Ale toho si nevšimne každý. Je to sublimovaná rozkoš, a tu možná ještě nemůže každý postihnout.“

Henri Matisse „Umění rovnováhy“

Dušan Kochol