Foto: Jan Langer

 Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

„Román“, který člověk prožil,

je stále nesrovnatelně větším tvůrčím výkonem než takový,

který někdo napsal. V tom ohledu nezanikne

žádná velká myšlenka, i kdyby nikdy nevstoupila ve známost

a kdyby si ji člověk vzal s sebou do hrobu.“

V.E.Frankl

V historii vizuálního zobrazování nekonečného kaleidoskopu podob a projevů tohoto světa se nepříliš často objevují výtvarné koncepty, které v době svého vzniku působí, jako by směřovaly proti proudu času. Tyto projekty záměrně nekopírují aktuální módní vlny, nesnaží být za každou cenu avantgardní ani nemají potřebu šokovat, právě naopak, jejich význam spočívá v pomalém a hlubokém zrání. K převažujícím námětům uvedených obrazových cyklů patří člověk, jeho sociální a fyzické prostředí. K tomuto významnému proudu reflexe lidského světa můžeme dnes již s jistotou přiřadit stále otevřený fotografický soubor studenta doktorského programu na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Jana Langera, který je nezanedbatelným příspěvkem nejen na poli vizuální komunikace, ale i v oblasti lidských práv seniorů.

Autor si zvolil již během magisterských studií jako téma praktické absolventské práce fotografické portréty starých lidí s názvem „Století Češi“ pod pedagogickým vedením prof. Vladimíra Birguse. Jedná se o diptychy, které s odstupem let konfrontují fyzické i psychické proměny osobnosti člověka. Mohlo by se zdát, že se jedná především o atraktivní zachycení fyziologické proměny rysů tváře člověka, které proces stárnutí přináší. Fotografování seniorů (dětí, sociálně vyloučených aj.) totiž vždy patřilo k vděčným námětům zobrazování, protože lidský obličej tvoří ideální podklad pro zaznamenávání kroniky životních příběhů. Příběhy otištěné do tváří zprostředkovávají často hlubší emocionalitu, než rozumem chladně napsané biografie. Tvář má schopnost uchovávat paměť a zároveň citlivě modeluje vráskami laskavé i tragické prožitky každého jedince.

Když si představíme, kolik sociálních, ekonomických, politických převratů a změn museli tito senioři prožít a zároveň se s nimi nějak smysluplně vyrovnat, tak si uvědomíme, že jejich život se stal skutečným nositelem autentické, denně prožívané historie. Každý jedinec svým životem píše příběh, který je jedinečný, neopakovatelný a zároveň nesdělitelný. Proto tak magicky a přitažlivě působí Langerovy portréty neznámých lidí. Při prohlížení se do nich pokoušíme promítnout naši představu jejich prožitého života, a tak dochází k tichému, bytostnému dialogu mezi zobrazovaným a divákem.    

V roce 2012 žilo v české republice 1200 stoletých lidí, z toho 960 žen. Je to evropský sociální trend, který přináší řadu výzev nejen pro populaci seniorů, ale také mladé generaci, která si většinou odmítá připustit, že jednou budou řešit stejné existenční a existenciální problémy, jako jejich generační předchůdci. Nejedná se pouze o problém ekonomického zajištění, ale především o kvalitu a smysl života ve stáří a je zřejmé, že k tomu doposud neexistuje žádný univerzální manuál k použití. V úmorném hledání smyslu bytí na tomto světě býváme osamoceni a ve skryté podstatě se celý život připravujeme na stáří. Naše cesta působí jako nekonečné bloudění bazarem duchovních a materiálních hodnot bez záruky správného výběru. Přitom se bytostně podílíme na skrytém a odpovědném procesu při utváření významu vlastního života.

Fotografický soubor „Století Češi“ Jana Langera podává nejen informace o konkrétních lidech, ale zároveň vybízí každého citlivého diváka k meditativní reflexi o znepokojivých otázkách, kterým se během života tak rádi vyhýbáme. Cyklus „Století Češi“ má symbolický a univerzální rozměr. Při pozorném naslouchání fotografiím a pročítání doprovodných textů portrétovaných, se vnucují otázky smyslu našeho života, jeho rychlosti, směřování a jeho naplnění. Tento projekt sebou nese velký potenciál pro psychologickou pomoc ve stáří v podobě reminiscenční terapie. Senioři mohou nejen vzpomínat na prožitý život, ale zároveň komunikovat o svých osobních prožitcích s jinými lidmi a tento dialog je oboustranně obohacující.

Protože se jedná o emocionálně a eticky závažný projet, očekávají se u jeho autora nejen profesionální, ale především osobnostní lidské kvality.  Praktická znalost psychosociálních aspektů stáří, hluboká míra empatie, schopnost naslouchat, tolerovat, respektovat, to vše Jan Langer v projektu „Století“ vrchovatou měrou naplňuje a výsledkem je vynikající soubor s mohutným potenciálem tiché energie, která z jednotlivých obrazů i celého fotografického cyklu vyzařuje.

A na závěr ještě malá reflexe. V mladém i středním věku se domníváme, že v seznamu největších hodnot a prožitků na sklonku života budou například: …láska, manželství, děti, dům, kariéra, cizokrajné výlety…atd. Když si pozorně pročítáme odpovědi „stoletých“ na anketní otázky, tak dostaneme spektrum překvapivých odpovědí, co všechno vlastně může být v životě nejdůležitější. Například k nezapomenutelným vzpomínkám patří např.:  „…zpívání ruských lidových písní s dětským sborem, dobrý pracovní kolektiv, teplé čerstvé kozí mléko!!!, znárodnění vlastního podniku, rané dětství na cestách, hraní s kapelou a dvě šťastná manželství, nevzpomíná, na to je ještě čas, …“ atd. A tak si po zhlédnutí výstavy můžeme položit znepokojivou otázku, zda právě teď neprožíváme zásadní, hluboké a silné okamžiky důležité pro celý život…pouze o tom nevíme???

Jiří Siostrzonek