Vendula Knopová − Nedělej to nebo ti to zůstane

Vendula Knopová-Fait Gallery-Brno-2013

Fotograf, 2013, č. 22, s. 78–79.

Gratuluji, narodilo se vám ovoce. Vendula Knopová (*1987) končí studium fotografie na Fakultě multimediálních komunikací univerzity ve Zlíně a loni získala hlavní cenu v soutěži Frame. Ve svém novém souboru Jdou dva, prostřední spadne, který představila v  galerii Fait v Brně, šponuje estetiku humoru až k prahu trapnosti. Vrací nás k tomu, čemu jsme se kdysi jistě smáli, ale co dospělost smázla. Inscenuje situační humor, zpřítomňuje jej − někdy obrazem, někdy textem, jako v legendárním Dikobrazu. Ostatně, chuť působit za každou cenu nevážně, potřeba shodit své vážné úsilí, je Vendule nejspíš odpradávna vlastní. Zdálo by se, že takových obrázkových „frků“ je na webu plno a proč tedy chodit s uhlím do Karviné. Osobně mně na těchto obrazech lákají spíše tušené vrstvy za povrchem fotografií. Představuji si totiž Vendulu, jak odkrývá vzpomínky na dětské hry, loví v paralelním světě svých nedospělých sester, s vážnou tváří provádí archeologii dětství, aby z něj vykopala nevážno. Znovuobjevuje svět zvláštních příkazů nebo jen prohlášení ze světa dospělých, z nichž se v myslích dětí stávají jen směšné floskule, zbavené jakéhokoliv smyslu. Venduliny fotografie ilustrují tuto bizarnost, dětské ohledávání různých konstrukcí, jak se vztahovat k okolnímu světu a společenským konvencím.

            Když mluvíme o fotografii, měli bychom rovnou dodat, jakou máme na mysli. Fotografie je velmi různorodá škála strategií, jako by to byla různá média. Fotografie Venduly Knopové můžeme jen stěží vykládat pomocí citací z Rolanda Barthese, Susan Sontagové nebo Johna Bergera, jejichž myšlenky u nás bývají často vztahovány na jakékoliv fotografické výstavy. Přestože si v tomto projektu Vendula vypůjčuje z mnoha odlišných zdrojů, od fotografických blogů, humoru svých mladších sester, vzpomínek z dětství nebo z tradice českého vtipu, důležité je, jak se jí z tohoto různorodého materiálu daří utkat výstavu jako vztah mezi obrazem, textem a prostorem. Holčičí šuškání na lavičce venkovské zastávky, obrázky čmárané na zdi školních záchodků, hlášky pronesené nad politými hospodskými stoly se zde mění v podivnou estetiku namíchanou ze vzpomínek, banalit a trapností. Blogerskou fotografii si obvykle spojujeme s deníkovou formou, většinou mají charakter nástěnky nebo rodinného alba, kam si umísťujeme střípky nedávných zážitků. Ale místo tohoto dýdžejingu pocitů si Vendula z prostředí obrazových blogů bere především humor a lidovost.

            Text se objevuje v souvislosti s fotografií většinou někde dole, pod úrovní očí. Bývá uklizen do popisky v rohu, nanejvýš se mu dostává místa na spodním okraji snímku. Vendula vkládá text na druhou stranu fotografie, aniž bychom věděli, kde je rub a kde líc. Textu je tedy dán stejný prostor, poskytnuta stejná vážnost jako obrazu. Prezentuje jej přišpendlený na sousední stěně ve stejných formátech jako fotografie, poskytuje mu stejné poličky, instalační variace nebo jej umisťuje na spodní část rámu. Paralelně je zde splétán obrazový a textový humor, aniž by jeden dominoval nad druhým.

Tomáš Pospěch

Jan Jindra – Osmdesátky

Foto, 2014, č. 20, s. 68–71.

Českou společnost osmdesátých let s odstupem let sugestivně pojmenovává především Ostrava Viktora Koláře, vesnice Jindřicha Štreita, pohledy na kladenskou ulici z okna bytu Jiřího Hankeho, Pražské výlohy Iren Stehli, chodníky a okna Jaroslava Bárty nebo projekt Český člověk Jana Malého, Jiřího Poláčka a Ivana Lutterera. Ale příhodně ji zachytily i některé na tu dobu netradiční dokumentární soubory, které vytvořil Jan Jindra. Přestože velká část z nich vznikala ještě během Jindrova studia na pražské FAMU, narušovaly dobové kánony a přinášely rozchod s českou dokumentární tradicí, ve které dominovalo důsledné užívání daného světla bez výpomoci blesku, snaha o pojmenování sociálních vztahů a pozitivní nebo aspoň shovívavý pohled. Na FAMU, tehdy jediné vysoké škole s výukou fotografie, v té době vévodila tradiční momentka odvozená z humanistické fotožurnalistiky nebo citově nezúčastněný subjektivní dokument. Jan Jindra se ve svých souborech snažil ve zkratce vystihnout charakteristické fenomény tehdejší společnosti. Vyhledával témata, která vypovídala o rozpadu hodnot v době normalizace a rozporech mezi oficiálními proklamacemi a každodenními životy. Ve svých fotografiích někdy ironizuje nepříliš utěšené stránky tehdejšího života (Jídelní a lůžkové vozy, 1984–1987; Jižní město,  1984–1988; Přijímač, 1988–1989). Jindy používá tvrdého blesku směřovaného přímo od objektivu (soubory Silvestry v hotelu Jalta, 1982–1984; Chalupáři, 1985). Přitom často sleduje místa bezprostředně spjatá se svým životem. Na studentských kolejích na pražském Jižním městě pobýval během studia na FAMU, v jídelních a lůžkových vozech mířících na Slovensko a do Rumunska si přivydělával jako brigádník a Přijímač vznikl během „vojny“.

            I těm více obeznámeným s českou fotografií byly dosud známy jen fotografie z nočních rychlíků a jídelních vozů, které Jan Jindra vytvořil na střední škole (Noční rychlík, 1981) a pro diplomovou práce na FAMU (Jídelní a lůžkové vozy, 1984–1987) nebo Silvestry v hotelu Jalta (1982–1984) připomenuté v novém výběru v pražské galerii Fotograf a ostravské Fiducii přede dvěma lety.

V krátké době dvou silvestrovských nocí v letech 1982 až 1984 zachytil Jan Jindra doslova pod dlažbou Václavského náměstí ve sklepním baru hotelu Jalta orgiastické slavnosti, zvláštní směsici svobodomyslnosti, nevkusu, erotiky a alkoholu; vystoupení nejrůznějších eskamotérů, čísel s postavičkami z českých pohádek doprovázených i jedním z mála striptýzů v prostředí tehdejšího socialistického Československa. V tehdy proklamované rovnostářské společnosti fotografoval bujaré veselí představitelů tehdejší nobility, zasloužilých komunistů, ředitelů a vedoucích, promíchaných s tehdejší subkulturou Václaváku: taxikáři, veksláky a lehkými holkami. Po půlnoci začalo jako z Pandořiny skříňky vyskakovat to pravdivější v nás.

Jan Jindra tyto fotografie vytvářel pro autorskou knížku pro dokumentární cvičení vedené Pavlem Štechou. Pojmenovával v nich fenomény, které se oficiálně v socialistickém Československu nevyskytovaly. Ve svých tvrdě flešovaných záběrech bez vizuálních příkras akcentoval spíše studenost a bezútěšnost, podobně jako Libuše Jarcovjaková, která ve stejné době o několik metrů dále fotografovala vyhlášený T-klub, kde se scházeli gayové a lesbičky.

Negativní obraz společnosti v médiích v osmdesátých letech neexistoval a Jindrovy fotografie proto musely na tehdejšího diváka působit sugestivněji než dnes. Z dnešního odstupu si proto můžeme jen velmi obtížně představit, jak oslovovaly tehdejšího diváka. Alespoň v náznaku nabízí takový pohled Petr Balajka, když krátce po vzniku souboru píše: „Právě Jindrův dokument z hotelových silvestrovských oslav je přesvědčivým důkazem narušení mezilidských vztahů, k nimž u nás došlo; je obrazem samoty člověka a jeho obtížného nacházení přirozenosti a identity.“

            Z dokumentárních aktivit Jana Jindry z osmdesátých let zůstal zcela neznámý dokumentární projekt Chalupáři (1985), který vznikal jako cvičení na FAMU do předmětu Pavla Štechy. Jan Jindra se v tomto nedokončeném souboru pokusil ve zkratce obsáhnout dobově charakteristické páteční vylidňování Prahy. Téměř jednotná pracovní doba a snaha si co nejvíce prodloužit víkend vedla k tomu, že v pátek odpoledne Pražané opouštěli v dlouhých kolonách město, aby se do něj v neděli za tmy opět vraceli. Jan Jindra si našel stanoviště na posledních semaforech u Nuselského mostu. Za denního světla v pátek odpoledne fotografoval naložená auta, portréty posádek a často i výbavu na střešních nosičích nebo na vozících. V neděli v noci s pomocí fleše pak zachycoval jejich návraty. Vedle neestetizovaného užívání blesku směřovaného od objektivu se zde objevuje konceptuálnímu uvažování blízká volba neměnného stanoviště a pevně daného úhlu záběru. Svými východisky fotografie připomínají tehdejší práce Jaroslava Bárty nebo pozdější projekt Chlapi Lukáše Jasanského a Martina Poláka z přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Jan Jindra ještě později zachytil listopadové události roku 1989 a spolu s Danou Kyndrovou a Karlem Cudlínem odchod sovětských vojsk v roce 1991. Odchodem okupačních vojsk pak pomyslná léta osmdesátá definitivně končí. Také Jindra se podobně jako mnoz jiní absolventi FAMU začal intenzívně věnovat reklamě, mimo jiné vytvářel pro časopis Softwerové noviny ojedinělé obálky. Trochu jinou kapitolu pak tvoří soubory New York (1993–1995), o místech spjatých s cestami Franze Kafky (Cesty Franze K.  2002–2009) a nebo fotografie z míst, kde pobýval německy píšící básník Rainer Maria Rilke (Vnitřní krajiny, 2008–2013).

Tomáš Pospěch

Info sloupek:

Jan Jindra (*1962)

Absolvent Střední průmyslové školy grafické a Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, obor Umělecká fotografie (prof. Ján Šmok, doc. Pavel Štecha). Pracuje v ucelených tematických cyklech: Noční rychlík 1981, Silvestry v Hotelu Jalta 1982–1984, Odsun sovětských vojsk 1991, New York 1993–1995, Cesty Franze K.  2002–2009.

V roce 1987 získal ocenění v soutěži Young European Photographers ve Frankfurtu (SRN) a publikoval v kalendáři Deutsche leasing AG. V roce 1990 byl účastníkem výběrového fotografického workshopu v USA (Eddie Adams Workshop III), v roce 1998 se stal řádným členem Samostatných fotografů – designérů v Německu (Bund Freischaffender Foto-Designer  - www.bff.de) V letech 1993–2002 vytvořil více než 100 titulních stran časopisu Softwarové noviny. V roce 2001 získal v Praze první cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii Věda a technika. V roce 2003 obdržel první cenu v soutěži Canon v Polsku. Od roku 2002 působí na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde přednáší na Ústavu reklamní fotografie a grafiky.

www.franzkafka.info, www.janjindra.cz

To bylo supééér!

Autor: Martin Kůs OPAVA – „To bylo supééér!“ řekla mi moje čtyřletá dcera Andulka včera večer cestou (přiznávám, že trochu pozdější) z vernisáže výstavy 25 let Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Přitom jsem si všiml, že i na chodníku si drží kroky a rytmus, jakoby jí stále k tanci hrála cimbálka Sekeráše a ještě byla na akci, kterou si fakulta, ale vlastně celá univerzita připomíná své čtvrtstoletí. I z pohledu dospěláka byl večer v opavském Domu umění milým balzámem na jinak unavenou duši. I když se jednalo, alespoň zpočátku, o společenskou akci a nechyběly tak nevyhnutelné projevy a proslovy, všichni za mikrofonem se svých slov zhostili nejen jako bravurní rétorici, ale také jako mistři okamžiku, kteří umí vložit do jinak vážných slov i pořádnou dávku humoru. Ať už Jiří Siostrzonek jako moderátor akce, rektor Slezské univerzity Pavel Tuleja (o kterém mimochodem moderátor prozradil, že je také dobrým fotografem), děkan FPF Zdeněk Stuchlík nebo vedoucí ITF Vladimír Birgus, všichni dokázali, že umí pobavit a baví lidi kolem sebe rádi. Navíc se zaplněnému prostoru kostela sv. Václava představili v krátké filmové animaci ti, jejichž jména zná z galerií prakticky celý svět. Elektronické cesty moderních technologií přenesly představitele ITF coby muzikanty do Mexika a daly jim tak naprosto nečekanou podobu. Salvy smíchu a mohutný potlesk odhadem čtyř stovek přihlížejících byly kulisou této humorem sálající podívané.

To bylo supééér!

wonderland

25 let ITF

Kafkův dům je plný fotografie, začal veletrh Prague Photo

Oldřich Malachta: Za hradbou hor

autor: Prague Photo - Oldřich Malachta

Co zbylo z památného „vniknutí“ fotografky Gabiny Fárové do nejtvrdšího oddělení věznice ve Valdicích v roce 1990? Jak vypadal slavný americký malíř Jean-Michel Basquiat ve dvaceti letech, když mu ještě říkali Samo? Jakýma očima se v roce 1943 díval do objektivu dvacetiletý fotograf Václav Chochola, oblečený v pruhovaném pyžamu? Jak se liší akty studentů uměleckých škol a zavedených autorek, třeba Dity Pepe? Jak vidí svět adepti fotografie narození v devadesátých letech? A proč se čím dál víc tvůrců zajímá o klasické techniky, čím je láká pomalá práce s fotografií?

Na tyto a mnoho dalších otázek odpovídají práce 190 českých i zahraničních autorů, které jsou až do neděle k vidění na osmém ročníku veletrhu Prague Photo v Kafkově domě v Praze. Krásu pomalosti a mistrovství fotografů minulosti přiblíží workshopy pro zájemce všech generací, jež jsou doprovodným programem letošního veletrhu.

Ve třech podlažích Kafkova domu na Starém Městě se tentokrát sešly dvě desítky vystavovatelů. Jsou mezi nimi galerie, sedm specializovaných uměleckých škol i „pop-up“ prezentace jednotlivých osobností české i zahraniční scény. „Nejvíc nás těší rostoucí počet zahraničních fotografů mezi vystavujícími,“ říká za pořadatele galeristka Iva Nesvadbová. Pozitivně hodnotí zájem fotografů o využití pražského veletrhu jako pop-up galerie, kde mohou po celý týden prezentovat vlastní dílo s veškerým veletržním servisem.

Jedním z nich je Američan Robert Carrithers, žijící od poloviny 90. let v Praze. Na veletrhu vystavuje ve dvou místnostech portréty povětšinou vytěžené z newyorské umělecké scény přelomu 70. a 80. let, kdy sám studoval herectví. To on se v době, kdy „se žilo na doraz a nejednou šlo o život“, díval do očí dvacetiletému Basquiatovi. Snímky z New Yorku doplňují portréty z Berlína a Prahy.

Do minulosti je logicky zaměřena expozice Archivu B&M Chochola, která se tentokrát vrací k roku 1945 nejen fotografiemi, například raněného německého důstojníka na pražské dlažbě ve dnech květnového povstání (Zdeněk Tmej), ale i varovným videem na téma „masa a moc“, které je „vzhledem k současné situaci velmi aktuální“, jak píší tvůrci videa Blanka a Marek Chocholovi.

Se zcela novým souborem fotografií Dity Pepe z projektu Intimita přišla na veletrh galerie Indigo Space. Pražská Galerie Gambit sestavila svoji expozici z aktů Gabiny Fárové, portrétů žen Terezy z Davle a fotografií žen bez tváří, na nichž si Petr Nikl pohrává s maskami.

Každoroční významnou součástí Prague Phota jsou expozice fotografických škol, kterých je letos sedm, včetně VŠVU z Bratislavy. Škoda že v této plejádě chybí pražská FAMU. Zajímavě se naopak prezentuje plzeňská Fakulta designu a umění L. Sutnara, například souborem kombinovaných technik Barbory Karpíškové Pudy.

Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity z Opavy představuje vyzrálý soubor prací, v němž jsou zastoupeni kromě českých i polští mladí umělci, Marta Cieslikowska, Rafal Siderski a další. Podle vedoucího pedagoga, profesora Vladimíra Birguse, má opavská škola v Polsku velmi dobrý zvuk. Polské studenty, kterých přichází do Opavy čím dál víc, označuje Birgus za vysoce nadané. „Naši absolventi už se v Polsku prosadili nejen jako fotografové, ale i jako galeristé, a jedna z nich dokonce vede specializovanou aukční síň,“ upozorňuje Birgus.

Každoročně udělovanou cenu Young Prague Photo Award pro fotografa ve věku do 35 let letos na veletrhu získala právě expozice Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Zdroj: http://art.ihned.cz/c1-63899500-prague-photo

Student ITF Jan Brykczyński vystavuje v Deichtorhallen v Hamburku

Student ITF Jan Brykczyński vystavuje v Deichtorhallen v Hamburku

Student ITF Jan Brykczyński vystavuje v Deichtorhallen v Hamburku

Student 5. ročníku Institutu tvůrčí fotografie FPF SU Jan Brykczyński představuje až do 31. 5. 2015 svůj nový cyklu „Collection“ v jedné z nejprestižnějších výstavních institucí v Německu – Domě fotografie v Deichtorhallen v Hamburku. Jeho fotografie ukazují přízračně působí skrumáže předmětů z pozůstalosti po staré bohaté ženě v Belgii. V jejím domě se v místě jejího dlouhého života shromáždily věci, s nimiž byla svázána. Brykczyński vytvořil invenční obraz této mimořádně okázalé a velmi dobře zachované sbírky. Jeho díla jsou prezentovány na skupinové výstavě 12 fotografů pozvaných do programu EPEA (European Photo Exhibition Award), v jehož rámci vytvoři li díla na široké téma „New Social“. Výstava už byla dříve představena v Oslu, Paříži a Lucce.