Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

Pouť jako forma rituálního kolektivního prožívání a sdílení sakrálního prostoru se historicky vyskytuje u většiny známých kultur a náboženství. Pouť znamená cestu za účelem návštěvy určitého poutního místa, které ale nemusí mít vždy náboženský význam. Cesta k sakrálnímu cíli je stejně důležitá, jako prodlévání v zamýšleném místě. Putování je vlastně forma meditace, sebereflexe, zpomalení, rekapitulace, usebrání, odevzdání,  naladění atd.  Kultura není jednou pro vždy neměnný fakt, ale prochází proměnami, stejně jako smysl a poslání poutí. Po roce 1989 se v České republice poutě vrátily do legitimního rámce sakrálních obřadů, ale na druhé straně si je zároveň přivlastnil karnevalizovaný komerční svět, který pojímá pouť jako neohraničený zábavní park, což stojí v přímém protikladu ke ztišení, skromnosti, pokoře. Navíc dochází k neustálému prolínání těchto dvou světů – duchovního a komerčního, což můžeme pozorovat i na proměnách dnešních církevních poutí.

Fotografování poutí patří k frekventovaným tématům řady dokumentaristů, kteří se řadu desetiletí se snažili postihnout tento zvláštní, pro mnohé neuchopitelný fenomén (například zahraniční autoři – Andrej Bán, Mario Giacomelli, Adam Bujak, Romualdas Požerskis, Piotr Szymon a jiní).  Také v českém fotografickém prostředí se fotografování poutí věnovala řada renomovaných (např. Markéta Luskačová, Dana Kyndrová, Josef Koudelka, Martin Martinček, Karel Cudlín, Pavel Dias, Jindřich Štreit, Antonín Kratochvíl, Václav Podestát, Tomáš Pospěch a další) i amatérských fotografů. Logicky by se dalo usoudit, že po tolika letech fotografického zájmu o dané téma není možno již nic nového přinést, že poutě jsou dokonale zmapované a každý nový projekt je jen zmnožením předchozího. Jsem přesvědčen, že tomu tak není, protože každý fotograf má své vlastní vidění, svou vlastní poetiku a bez ohledu na výslednou kvalitu přináší subjektivní zprávu o dané události.  Navíc poutě a jejich atmosféra, průběh, kulturní a sociální kontext prochází proměnami a jejich zachycení v průběhu času přináší zajímavý vizuální materiál pro komparaci.

Fotografický projekt Libora Bednáře vychází ze záměru zachytit portréty účastníků poutí. Jeho motivaci a přístup nejlépe vyjadřuje vlastní komentář: „ Vstupuji mezi to nepřeberné množství tváří, příběhů a důvodů k pouti jako tichý pozorovatel. Vybaluji Zeissův 160 milimetrový Tessar, zakládám černobílý svitek, neřežu, formát 6 x 6 zůstává plný ve svém rozměru. Pábím kolemjdoucí a kolemjsoucí poutníky, aby mi pomohli zvěčnit čas a najít krásu ve všednostech lidského života. Činím tak před neutrálním pozadím provizorního polního ateliéru, uklidňujícím ve vřavě ostatních světských atrakcí. Kolem fotografovaného se tak vytváří imaginativní prostor a podtrhuje účinnost vnímání.“ Minimalistické, nearanžované portréty zprostředkovávají informaci nejen o fyziognomii účastníků, ale dávají vhlédnout do nitra, duchovního rozpoložení účastníků poutí. A tady vidím největší přínos Bednářových portrétů.

Když porovnáme fotografie výše uvedených autorů, především těch, kteří se věnovali tomuto tématu např. v 60. letech dvacátého století a Bednářových portrétů, zjistíme diametrální rozdíl výrazu tváře u řady poutníků, oblečení, detailů atd. Zatímco na starších portrétních fotografiích převažuje vrcholné zanícení, vyzařující spiritualita, niterné prožívání něčeho vznešeného, současné portréty informují o převažujícím profánním charakteru poutí. U Bednářových  portrétů vlastně ani nepoznáme, zda pořízené fotografie jsou z události, která se vymyká každodennosti, která je svátečním vytržením z běhu dní a až na výjimky (např. Kytička, Dámy atd.) převažuje neurčitost lidského výrazu. Uvědomuji si, že uvedená subjektivní interpretace může být kontroverzní, ale aplikace poznatků z  psychologie osobnosti má svou platnost také v neverbální komunikaci. Tato skutečnost se ale netýká kvality, citlivosti a hloubky Bednářova přístupu. Autor nám právě naopak poskytuje cenné sdělení o proměnách duchovních prožitků v postmoderní době.

Nemáme právo hodnotit současný postoj lidí k spiritualitě, protože každý má svobodu volby individuální cesty k principu, který nás převyšuje. Ale zároveň si uvědomujeme, že důležitý atribut -  kolektivní prožívání vznešena, které doprovázelo poutě v minulosti, se téměř vytratil a nyní si každý jednotlivec musí obtížně hledat cestu k vlastnímu prožívání nádhery tohoto světa a univerza. A právě proto jsou portréty Libora Bednáře významným příspěvkem k tématu současného životního stylu společnosti. Jsou výpovědí o vratkém postavení člověka v současném materiálním světě, o hledání vlastní duchovní identity a transcendence.

Jiří Siostrzonek