-
-
20/9/2006
zobraz celý textBACKGROUND
BACKGROUND
Daniela Dostálková
25. 9. - 22. 10. 2006
Vernisáž 25. 9. v 18.00Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno -
18/9/2006
zobraz celý text10 / Momentka Tomáše Pospěcha
Sledujete fotografické časopisy? V osmdesátých letech byly tehdy jediné dva vycházející, Československá fotografie a Revue fotografie, na stáncích obvykle beznadějně vyprodány. Na možnost předplatného jste museli dlouho čekat. Měly omezený náklad a kupovala si je řada lidí, kteří sami nefotografovali, ale zajímali se o dobré fotografie a informace ze světa. Ti po revoluci přesedlali na Reflex, později i na další týdeníky. Když jsem začal fotografovat, vyměnil jsem Československou fotografii za předplatné ještě nedostatkovějšího časopisu ABC, který naše rodina odebírala po dvě desetiletí. Když se na ta pracně získané Čs. fotografie z konce osmdesátých let nyní dívám, překvapuje mne, kolika dodnes zajímavými materiály bylo nabito každé z čísel.
Obstojí ve srovnání některý z dnes vydávaných fotografických periodik? Společná je jim fascinace všemožnými testy techniky. Líbil by se mi takový test, který by jednotlivé časopisy porovnával mezi sebou. Magazínů obdobné náplně vychází celá řada, ale kupovat si je a doufat, že mezi reklamou a skrytou reklamou narazím občas i na něco hodnotného je úmorné. Náplň většiny z nich je od sebe k nerozeznání, orientují se na nejlaičtější amatérskou fotografii a nenáročného uživatele fotoaparátu, spíše cvakaře, kterému je vnucováno, že je slušné si každý rok pořídit nový model svého fotografického miláčka a v mezičase sledovat testy technického vybavení. Tak zde máme Photolife, Digi foto, Fotografie Magazín, Foto Art, Foto video, technické novinky a testy najdete i na stránkách life-stylových časopisů a magazínů věnovaných technice. Vím, chtějí se uživit, bezpochyby i vydělávat. To mne ale jako čtenáře nezajímá. Jen ve vybraných galeriích se dostanete ke značně kvalitnějšímu časopisu pro Střední Evropu Imago, vydávanému anglicky s vloženými českými překlady a k Fotografu, ledacos o fotografii a nových médiích najdete ve stále skvělém Labyrintu. Na zajímavé profily a rozhovory je možno někdy narazit v Digi fotu a nyní i ve Fotografii Magazín, nástupci Československé fotografie. Záleží na tom, jak osvícený šéfredaktor, tam zrovna působí. Z těch netištěných, internetových a zaměřených nejen na techniku, stojí za zmínku photorevue.com, případně fotografovani.cz a fotoaparat.cz.
Tomáš Pospěch
Autor je fotograf a historik umění
Reflex 18. září 2006 -
18/9/2006
zobraz celý textPhotographer´s Gallery – Photographer´s Pictures
Londýnská Photographer´s Gallery uspořádala ve svých neokázale skromných prostorách mezi červnem a zářím 2006 výstavu, která již svou prostou existencí vtáhla návštěvníka do snad nejslavnější éry tohoto města v minulém století. Swingin´ London přesně před čtyřiceti lety byl nejen z hlediska teenagerské kultury energetickým centrem světa. Jeho atmosféru vyjádřil snad nejlépe – jako obvykle – cizinec, Michelangelo Antonioni. Blow Up, čili Zvětšenina, se stala kultovním filmem i u nás na konci 60. let. Teprve při nynější retrospektivě fotografií k filmu se prokazuje síla tohoto díla nejen v nosné a inspirativní story Julia Cortázara a hereckých výkonech, ale také v nakomprimovaných výtvarných počinech, které se na rozdíl od českého „dortu pejska a kočičky“ nepotírají, ale vzájemně umocňují. Zatímco u českých filmů „nové vlny“ jsou pokusy o Gesamstkunstwerk, čili spojení filmu, fotografie, malby, sochařství často zátěží, táhnoucí dílo do hlubin minulosti, Antonionimu se podařilo k sobě amalgámovat dvě odlišné hudební popkultury a existenciální malířský minimal.
Plakát k filmu Blow Up,
foto Arthur Evans
Výběr hudby nese prozíravost, překračující dobu. Autorem soundtracku byl tehdy jen specialistům známý Herbie Hancock, který davisovský jazzový mainstream vlivem psychedelie postupně elektrifikoval a formoval jeho budoucí jazzrockovou podobu. V případě scény na koncertě Yardbirds se Antonioni mistrně „strefil“ do osmnáctiměsíční periody, v níž po odchodu Erica Claptona soupeřili dva agresívní kytaristé – budoucí metalický kouzelník Jimmy Page a bluesrockový destruktér Jeff Beck. Několikaminutové spojení energií nabité kapely, publika stojícího jako solné sloupy, a mezi nimi se proplétajícího Fotografa, s následující pranicí o rozbitou kytaru, patří k nuggetům rockové kinematografie vůbec. -
11/9/2006
zobraz celý textBořivoj Hořínek – Záznamy
Bořivoj Hořínek – Záznamy
Galerie Fiducia, Ostrava 7. 9. 2006 – 10. 10. 2006Obrazy provokující ustupováním, do očí bijící neuchopitelnost minimálních výrazových prostředků agresívně řazených do neutrálních čtverců na neutrálním pozadí. Útočící šedá jablka stojící disciplinovaně ve vyrovnaném čtvercovém šiku. Ostré geometrické obrazce vytýčené v banální nezajímavé krajině. Výhružně ležící jehličí. To jsou sklíčka mozaiky pocitu z výstavy fotografií Bořivoje Hořínka.
Umělec na vrcholu tvůrčího období, jehož počátky můžeme vysledovat v 70-tých letech 20.st. Rodák z Vilémova v sev. Čechách absolvoval SPŠG Praha (1968) a FAMU (1977). Celou autorovu tvorbu prolíná příklon k nefigurativnímu vyjádření pocitu, myšlenky, nadosobního řádu. V počátcích ještě pracuje převážně v interiérech – soubor „Byt“ z konce 70-tých let vykazuje paralely konstruktivistických východisek. Abstrahující tendence jsou časté u umělců totalitních států, jakým v té době bylo Československo, plné osobní nesvobody.
Větší část vystavených kompozic Bořivoje Hořínka užívá jako symbolů přírodnin(kameny, sníh,jehličí) rozmístěných do přísně geometrických obrazců ve výsecích banálních krajin, či na papírovém pozadí. Celou výstavní kolekci bychom mohli rozdělit dle převažujících výrazových tendencí: Landartové snímky – „Děpoltovice 1994 – pokus o překonání iluze perspektivy“ – kameny, vyvolávající iluzi stejné velikosti, seřazeny do čtverce na přechodu ze břehu do vody jezírka, „Čtverec 1, 1994“ – papírky rozloženy do vizuálního čtverce ve výsledné fotografii, „Čtverec v krajině 1-2“ – klády položeny na cestě tak, že vyvolávají iluzi rovnostranného čtverce. “Kruh a elipsa“ – průnik kamenů řazených do elipsy s kruhem v dlažbě evokuje tvorbu generačních vrstevníků autora z Klubu konkrétistů-hnutí geometrické abstrakce let 70-tých a 80-tých. U výše zmíněných obrazů jde o přímou projekci do jisté míry abstraktních myšlenek do předmětného světa-krajiny, aneb vytvořit úplně nový tvar, který mohl vzniknout jen umělým lidským zásahem, či zviditelnit jinak neviditelně probíhající přírodní procesy. V zahraničí se těmto hrám věnují např. Richard Long, či Jan Dibbets. Můžeme si samozřejmě pohrávat i s perspektivou. S iluzí perspektivy manipulují umělci již od dob antiky - užívají lineární perspektivu, obrácenou lineární persp. již v byzanci a středověku a barevnou persp. od 16. století.
-
5/9/2006
zobraz celý textVÁCLAV PODESTÁT – TVÁŘE ČASU
Národní památkový ústav, ÚOP Plzeň
Klášter Plasy
Vás zvou na výstavu fotografií
VÁCLAV PODESTÁT – TVÁŘE ČASU
5. 9. – 1. 10. 2006
zahájení 5. září v 17:00 hodin, jižní rondel
otevřeno denně kromě pondělí 9:00 – 17:00 / polední pauza 12:00 – 13:00 -
3/9/2006
zobraz celý textVýstava Absolventi Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě 1991-2006
Výstava Absolventi ITF v DU v Opavě
Opava, Dům umění, 22. 6. – 20. 8. 2006.
Rozhovor šéfredaktorky časopisu Atweliér Blanky Polákové s vedoucím ITF Vladimírem Birgusem15 let od založení Slezské univerzity v Opavě slavíte výstavou absolventů Institutu tvůrčí fotografie. Jak se Institut vyvíjel a jakými změnami prošel během těchto let?
Až do roku 1989 v Československu existovala jediná vysokoškolská katedra fotografie na pražské FAMU, která vznikla v polovině 70. let z iniciativy profesora Jána Šmoka (od roku 1960 ovšem bylo možno na FAMU studovat fotografii na katedře kamery). Institut tehdy působil při Svazu českých fotografů a i když mezi jeho absolventy patřili tak výrazní tvůrci, jakými byli třeba Jindřich Štreit, Wojciech Praźmowski nebo Michal Macků, šlo jenom o nejvyšší stupeň fotoamatérského vzdělávání, o školu, která vznikla po vzoru newyorské Famous Photographers’ School s hlavním akcentem na korespondenční studium, doplněné původně třemi jednodenními a jednou víkendovou konzultací ročně. Není se proto možno divit, že když se v roce 1990 stal ITF součástí nejprve opavské Filozoficko-přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a o rok později nové Slezské univerzity v Opavě, mnozí se na něj dívali s nedůvěrou a zpočátku ani pro nás někdy nebylo lehké přesvědčit vedení malé regionální univerzity, že k jejímu renomé mohou přispět nejenom kvalitní ústavy matematiky či fyziky, ale i Institut tvůrčí fotografie. Vždyť jsme vznikli jako teprve druhá česká vysoká škola s oborem fotografie v době, kdy u nás nebylo zvykem vyučovat fotografii na univerzitách, jak je tomu ve Spojených státech, Německu nebo Francii. Ateliéry fotografie na našich univerzitách v Ústí nad Labem nebo ve Zlíně byly založeny mnohem později.
Zuzana Blochová, Dita Lamačová,
z cyklu Persona, 2005
Důležité bylo, že se nám velmi rychle podařilo výrazně rozšířit pedagogický sbor a získat do něj řadu předních fotografů a teoretiků včetně Jána Šmoka, Jindřicha Štreita či Aleše Kuneše, k nimž později přibyli například Pavel Mára, Jan Pohribný, Václav Podestát, Tomáš Pospěch, Dita Pepe, Evžen Sobek nebo grafik Otakar Karlas. Radikálně jsme změnili studijní program, v němž jsme rozšířili nejenom nabídku praktických předmětů, ale i rozsah výuky.dějin fotografie a dějin výtvarného umění (ty se dnes vyučují ve všech pěti ročnících). Prudce vzrost počet zájemců o studium, letos se k nám hlásilo 297 uchazečů, což je zdaleka nejvíc ze všech šesti českých vysokých škol se specializovanou výukou fotografie. Zatímco začátkem 90. let na ITF studovali téměř výhradně jenom Češi a Slováci, v současnosti zhruba třetina studentů pochází ze zahraničí a kromě nejpočetněji zastoupených Slováků a Poláků se mezi studenty objevili už i občané Německa, Itálie, Francie, Británie, USA, Chorvatska, Ruska, Ukrajiny, Běloruska a nejnověji i Japonska.
-
3/9/2006
zobraz celý textPrague-Photography Guide
Only a few European towns have changed so often and so radically their position as Prague. The seat of emperors Charles IV and Rudolph II, on whose courts leading world artists were acting, was during a 300-year long-rule of the Habsburg dynasty only a provincial shadow of Vienna. At the beginning of the 20th century, it became, however, an important centre of artistic avant-guarde as well. The cubism started to gain ground in Prague only little later than in Paris and its representatives created, in Bohemia, quite a unique cubistic architecture not existing anywhere else in the world. František Kupka was painting some of his first abstract pictures as early as around 1910 in Prague and there was hardly anywhere else such a breeding-ground for the surrealism as in the Czech metropolis (up to the present day, a surrealistic revue „Analogon" is being published there). Happy years of a prosperous and democratic Czechoslovakia, founded in 1918, lasted, however, only two decades and were followed by a Nazi occupation in 1939 and by a Communist putsch nine years later. A totalitarian Communist regime brought Czechoslovakia into a cultural isolation. The country managed to get rid of it only a little and only for a short time during the period of a political liberalization in the 60ies, when, in the international context, representatives of a new wave of a Czechoslovak cinematography shined up - Miloš Forman, Věra Chytilová and Jiří Menzel or playwrights Milan Kundera, Josef Škvorecký and Václav Havel. But Soviet tanks ended bloodily a relative freedom of the Prague spring in August 1968 and introduced two decades of the so-called normalization, when, under the rule of one party, there were so many obligations and so little was allowed. Only after the Velvet Revolution, in November 1989, the surrounding world started to discover gradually qualities of the Czech art, almost forgotten and held in secrecy, which, in a short euphoria, after the fall of the Berlin Wall, participated in several important film and theatre festivals or was presented in prestigious galleries and museums. But the interest for works from countries of the former Soviet bloc did not last for a long time and was replaced soon by enthusiasm for creation from China, Japan or Latin America. Nowadays, the Czech art gains ground in Western Europe or in the USA with difficulty and only sporadically. Maybe the photography succeeds best.
Gallery Rudolfinum
-
2/9/2006
zobraz celý textPawel Grześ – Mieleszki – An Absolute Document
The Mieleszki Project – The Polish photo documentarist Pawel Grześ made something natural, something that has been tested out many times throughout the history of world photography, perhaps we therefore could add that he made something banal or out of the current interest: He portrayed inhabitants of the village Mieleszki not far from the Polish-Belorussian border. People themselves or in groups are standing in front of their houses, calm and concentrated looking into the objective, as we are used to from family albums, old photographies or from works by many world photographers of the past. The enchanting seriousness of this work is hiding in the smallest nuances that come forward when taking a closer look at it, and especially in the concistency with which the project was realised by the photographer. Pawel Grześ took pictures of Belorussians from a distinctive Polish village in front of their houses. He captured not only all the village‘s inhabitants in a very thorough way, including a woman who died suddenly who‘s portrayed in a coffin, he also captured all the houses these people live in. The black-and-white photographies he made were enlarged until they got the size of one meter and with generous help from locals, he put them up on fences in front of their houses.
Direct Look Into The Objective – This document, until recently totally extraordinary in Polish photography, has during the past few years gained a more important position. The principle of motionless documentary photography, where the portrayed person is standing en face to the viewer, fully aware of that he or she is being taken a picture of, which is a principle that has been of interest in German or American photography for some time now and has again during the last years been searching for an expression in the photography of Central Europe. A number of works by important world photographers of the past have been serving as sources of inspiration and Pawel Grześ too is able to connect his works to excellent Polish tradition, represented by the works of Adam Bułhak or Zofie Rydet.
