Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě udělí čestný doktorát „našemu“ Jindřichu Štreitovi

Co: Akademická slavnost Vysoké školy výtvarných umění (VŠVU) v Bratislavě
Anotace: Světu známému autorovi a dlouholetému pedagogovi Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě bude VŠVU udělen čestný titul doctor honoris causa.
Kde: Městské divadlo P. O. Hviezdoslava, Laurinská 19. Bratislava
Kdy: 2. října 2014 v 11 hodin

Už vloni v červenci obdržel prof. Mgr. Jindřich Štreit z Vysoké školy výtvarných umění (VŠVU) v Bratislavě zprávu, jíž mu její rektor, akademický malíř prof. Stanislav Stankoci sdělil, že se Umělecká rada VŠVU rozhodla udělit mu čestný titul doctor honoris causa. Když se teď termín této události blíží, připomíná si J. Štreit znovu hlavní životní mezníky. „Jak mi v osmdesátých letech jako odehnanému od učitelské profese na postu dispečera Státního statku Ryžoviště na Bruntálsku koupili mé štěstí, tedy fotoaparát, jak jsem od otce, profesí učitele, dostal ten první, a to bez očekávání, že se fotografování budu systematicky věnovat, a jak mě k němu až za studií na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci podnítil profesor Jan Bukovjan,“ přemítá Štreit. „Těm, kdo mě a mou tvorbu lépe poznali, obvykle říkám, že už je asi ničím nepřekvapím. Ale přesto vždy přijde něco nového,“ dodává.

VŠVU v Bratislavě si letos připomíná 65 let existence. Slavnostním zasedáním její Umělecké rady vyvrcholí řada aktivit, jež se k tomuto výročí vztahují. Hodnost doctor honoris causa bude J. Štreitovi udělena „ve smyslu statutu VŠVU na základě návrhu kateder, a to jako významnému umělci a pedagogické osobnosti, kterou vnímáme jako mezinárodně uznávanou odbornou a morální autoritu,“ říká se v oficiálním sdělení.

Možná by mohla vzniknout otázka, proč právě VŠVU. Návrh na udělení čestného doktorátu J. Štreitovi je oceněním jeho podpory všestranné spolupráce mezi VŠVU a Slezskou univerzitou reprezentovanou ITF. „Je zároveň projevem vděčnosti za prohlubování kolegiálních vztahů a přátelství nejen mezi jejich pedagogy, ale též mezi umělci obou našich zemí,“ uvedl rektor VŠVU S. Stankoci. „Opavu jsme dobře monitorovali, vždyť od prvních let existence nového uměleckého pracoviště u nás Jindra Štreit vyučoval dokument,“ konstatuje zakladatel katedry fotografie na VŠVU prof. Ľubo Stacho a vzpomíná na společně realizované tvůrčí dílny i další aktivity. Ještě než byly nastartovány, začal si J. Štreit do svých údajů o autorských výstavách zaznamenávat první zahraniční. „V Galerii v paneláku ji v roce 1985 uspořádal právě Ľubo Stacho. Dnes to mladším nemusí mnoho říkat, ale v tehdejší době se takový počin rovnal hrdinství,“ poznamenává J. Štreit.

Josef Sudek — Z Beskyd

Katalog ke stažení

BLATENSKÝ FOTOFESTIVAL

Photkina academy

IN OPTIMA FORMA

Vysoká škola výtvarných umení v Bratislave

Vás srdečne pozýva na výstavu

Rudolf Fila – Jindřich Štreit: In optima forma

Galéria Medium, Hviezdoslavovo nám. 18, Bratislava


Trvanie výstavy: 10. september 2014 – 5. október 2014 


Kurátor výstavy: Peter Michalovič

Pri príležitosti osláv 65. výročia školy udelí Umelecká rada VŠVU titul Doctor honoris causa dvom významným osobnostiam československej výtvarnej scény, Rudolfovi Filovi a Jindřichovi Štreitovi.

Dvaja autori, ktorí svojim pôsobením výrazne ovplyvnili československú výtvarnú scénu druhej polovice 20. stor­očia, sa predstavia v Galérii Medium na výstave In optima forma spoločnými aj samostatnými dielami.

Viac o výstave nájdete na web stránke školy http://www.vsvu.sk/…lna-vystava/

Viac o podujatiach počas výročia http://www.vsvu.sk/…-rokov-vsvu/

O NOVÉ VLNĚ SLOVENSKÉ FOTOGRAFIE

Jano Pavlík, Oheň, 1986-87

Praha, GHMP – Dům fotografie, 17. 12. 2013 – 16. 3. 2014

Kurátoři: Lucia L. Fišerová a Tomáš Pospěch

Slovenská nová vlna, 80. léta zní název výstavy pořádané Galerií hlavního města Prahy na premiérově zpřístupněné adrese v Revoluční třídě. Podtitulem by mohl být výčet aktérů: Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Miro Švolík, Martin Štrba, Kamil Varga, Peter Župník. Jejich označení za novou vlnu je ozvěnou faktu, že do aranžování objektů či modelů pro fotografování a do rukodělného dotváření snímků se dali už mnozí čeští a slovenští tvůrci předchozích dekád. Postmodernisté 80. a 90. let ovšem ironizovali okázalost, neřkuli sentimentalitu předchůdců.

            K osmeru autorů narozených kolem roku 1960 se obrací Tomáš Pospěch s Lucií L. Fišerovou, čili dvojice o generaci mladších interpretů, ve snaze zkoumat a odhalit východiska historického fenoménu, zrajícího za studií na pražské FAMU. Sondu omezili na ještě neunavenou tvorbu, povzbuzenou zájmem vedoucího široko daleko jediné katedry fotografie, pedagoga programově sledujícího specializovaná středoškolská učiliště České i Slovenské republiky. Pospěchem zdůrazněným pozadím výstavy je tudíž hold Jánu Šmokovi.

            Kurátorka Fišerová využila tiskové konference mimo jiné k vypíchnutí zázemí, jež si Slováci ve vzdálené metropoli vzájemně poskytovali. Na koleji, kde jeden druhému pózovali a všestranně se podněcovali, utvořili prostředí, v němž české tradici fotografování podléhali méně, než kdyby působila na jednotlivce. Proto mohla neformální skupina v 80. letech přerůst v útvar, představující naději vývoje a zřídlo dodnes rozmělňovaného trendu poetizace motivů.

            Kurátorský tandem nepředkládá látku v autorských medailonech. Volí šestici žánrových bloků, uváděných popisy zčerstva nahlížených tvůrčích souvislostí. Prohlídku vede od iniciačních nápadů (Prehistorie) přes podobizny aktérů (Pohled druhého / Tvář jako testovací plocha / Kdo je Ernest) k pokusům překonat omezený životní prostor (Noc – časoprostor imaginace / Melancholie nočního velkoměsta / Deník somnambula). Vše ústí do osobních příběhů (Setkání kosočtverce s pravítkem / Tělo jako znak / Rafinované erotično), existenciálních sebereflexí (Symptomy bolesti / Záležitost s elektrickým křeslem / Šepot tchyniných jazyků) a pohledů na předmětnou všednost (Masky a kulisy / Ztišený život věcí / Nové narace). Efekt prohlídky umocňují nikdy nevystavované práce, fotografické i kresebné skici a dokumentární záznamy života komunity. Ten vtáhl i některé české spolužáky. Náladu podívané určují improvizace vyvažované zvládnutým řemeslem, inspirace divadlem a tancem, odlehčené citace, režie obrazů a subjektivní interpretace minulosti fotografie. Třeba u Tona Stana přichází drtikolovské tvarosloví o těžkomyslnost literární symboliky. Pozitivita, řečeno jedním slovem. Anna Fárová tak pojmenovala vídeňskou výstavu slovenské vlny (1990) a Martina Kudláček filmový profil skupiny (1994).

KDO NEBÝVÁ VIDĚT: ALEXANDER HAMMID

Alexander Hammid: La Madeleine, Paris 1939

Uherské Hradiště, Galerie Slováckého muzea, 17. 7. – 19. 10.; kurátorka Milada Frolcová

Praha, American Centre, 4. 11. 2014 – 11. 1. 2015; kurátor Pavel Vančát

Každoročně jsou při udílení amerických Cen filmové akademie probíráni čeští nositelé trofeje Oscar. Chybí-li Alexander Hammid, pokaždé mi to vadí. Důležitý tvůrce se totiž pod změněným příjmením z českých dějin bezmála vytratil. A rozhodně neprávem, byť byl od roku 1947 občanem USA.    Na proměnlivost jména ostatně odkazuje objevný průřez jeho pozůstalostí hned názvem: Alexandr Hackenschmied / AKA / Sasha Hammid / Kresby a fotografie / Drawings and Photographs.

                    Úspěšný autor desítek filmů se narodil jako Alexandr Hackenschmied v Linci 17. prosince 1907 českým rodičům. Skonal 26. července 2004 v newyorském bytě, kde žil déle než půl století coby Alexander Hammid. Novější verzi příjmení respektujme, mimo jiné jsou s ní spojena autorská práva. Za moře ho pozval zjara 1939 Herbert Kline, spoluautor důležitých filmů o expanzi nacismu Krize (Crisis, 1938) a Světla v Evropě zhasla (Lights Out in Europe, 1939). Oba dokumenty změnily svého kameramana v běžence.

                    České monografie z let 1973 a 2000 vyšly s kolísajícím nadpisem Alexand(e)r Hackenschmied. Popisují, jak mladík z pražského Karlína propadl filmování. Ze studií architektury přesedlal na filozofickou fakultu, zvláště ho zajímala estetika a publikoval filmové kritiky. Třebaže ani Karlovu univerzitu nedokončil, prosadil se výjimečně dobře.

                    Do kinematografie vstoupil v pozici scénografa Machatého Erotikonu (1929). A díky zbytkům filmové suroviny, jež si v ateliérech vyžádal, se záhy změnil v autora debutu Bezúčelná procházka (1930). Jakožto kameraman a režisér nahradil scénář osmiminutové podívané předběžnou představou o výsledku a realizaci dovršil montáží, čili střihem. Rozhodujícím talentem začínajícího tvůrce bylo svěží vedení kamery s darem uchopit proud záběrů a proměnit je v smysluplné podobenství. To je vzácné nadání, vyžadující vedle pronikavé vize také cit pro rytmus. Proto bývá v galeriích k shlédnutí tak málo inspirovaných a pro diváky inspirativních videoprojekcí. (V tomto smyslu mohla být instruktivním přínosem pásma hammidovských filmů na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti.)

                    Již mladý Hackenschmied uměl nápaditým střihem povýšit nad běžné ilustrace reálu i přejaté záběry. Tvořil novou, filmovou skutečnost. Všimla si toho porota festivalu v Benátkách, která roku 1934 vyznamenala Plickův dokument Zem spieva.

                    Zajímavé svědectví o výtvarném uvažování kolegy nám zanechal režisér Otakar Vávra: „Zatímco Hackenschmied prosazoval absolutní film bez děje, já jsem chtěl vyprávět příběh.“ V jistém smyslu je citovaný výrok klíčem ke všem exponátům, instalovaným Galerií Slováckého muzea. Vždyť jejich tvůrce abstrahoval i tehdy, když fotografoval. Přehlídka srovnává 20 snímků z 30. až 50. let (At. č 10/97 a č. 11/00) s akvarely a kresbami z 30. a 40. let. Ty dosud zůstávaly za oceánem a jsou zpřístupněny vůbec poprvé. Jedná se o kultivované projevy, byť některé kresby zůstávají pouhými studiemi. Z 54 dochovaných výtvarných děl bylo vybráno 33, řada kreseb tužkou vystavena nebyla. Autor ovšem sám věděl, že jeho odkazem zůstane zejména předjímavost filmového myšlení (viz Celuloidová paměť kamery v At. č. 25/95). V tomto smyslu ho uvádí též Vančátův text v průvodcovském letáku. Výstava k 10. výročí úmrtí je cenná i tím, že z převážné části ukazuje původní autorské zvětšeniny. Důvody neutuchající svěžesti diváckých dojmů vystihla Hammidova múza Maya Deren: „Díky fantastickému smyslu pro formu se ubránil sentimentalitě a díky jakoby dětské lásce a něze formalismu.“

                    Filmové imaginaci dal Hammid průchod hlavně v kalifornských Odpoledních osidlech (Meshes of the Afternoon, 1943), surreálně rozvíjejících pražský debut. Dvojice snímků – hrdých na to, že se nedají převyprávět – obsahuje umělcův nejvlastnější příspěvek světové kultuře. Inovoval však i účelovou kinematografii. Zprvu v Baťově Zlíně a posléze v zámoří si razil nekonečnou cestu od zakázky k zakázce.

                    Do pozdního věku se Alexander Hammid znalecky vydával za kulturní nabídkou Manhattanu a zvědavé návštěvy vodil po svých oblíbených místech v zákoutích muzeí a ve vyšších podlažích ukrytých galerií... Citlivá bytost s bohatým vnitřním životem.

Josef Moucha

Ateliér 16–17/2014

Císařské manévry

Rudolf Bruner-Dvořák: Frantisek Josef I. a Ferdinand d'Este, nedatováno. Repro: Sbírka Scheufler

Jindřichův Hradec, Muzeum fotografie a moderních obrazových médií, 13. 4. – 31. 12. 2014; kurátor Pavel Scheufler

Plný název podívané zní Císařské manévry / Fotografie do roku 1914 / Výstava ke 100. výročí začátku 1. světové války a 175. výročí vynálezu fotografie. Jedná se o svým způsobem zajímavý podnik. Stvrzuje, že i významy snímků nanejvýš popisného realismu si pozorovatelé vykládají v duchu aktuálních obsahů vlastního vědomí. Třebaže autorem valné většiny exponátů je průkopník reportážní fotografie Rudolf Bruner-Dvořák (1864 – 1921), proslulý coby momentní fotograf Ferdinanda d’Este, monotematická instalace nových pozitivů dnešním adresátům příliš dynamická připadat nebude. Záběry z cvičení rakousko-uherské armády v různých místech monarchie ukazují mužstvo Františka Josefa I. a jeho následníka, případně další honoraci. Kurátor výstavy, historik Pavel Scheufler, pokládá (dle webových stránek pořádající instituce) za typický rys metody autora (a jeho dědice, bratra Jaroslava Brunera-Dvořáka), že se kromě oficialit věnoval „zachycování běžného všedního ruchu, včetně zázemí akce, a to často s jemnou nadsázkou a citem pro kontrasty.“ Fotografové měli využívat „i jemných technických fines, včetně efektu pohybového rozostření.“ Zkrátka je zřejmé, jak chce kurátor své hrdiny vidět. S kolegou Janem Hozákem vydal rovněž monografii Krásné časy / Rudolf Bruner-Dvořák / Momentní fotograf (1995), kde mistr figuruje jakožto osobnost modelovaná souřadnicemi „velké středoevropské říše a jejích hodnot.“

       Většina exponátů má původ v unikátních negativech Sbírky Scheufler, čítající na 30 000 postupně digitalizovaných snímků. Pod hlavičkou www.scheufler.cz se lze dočíst, že c. k. manévry mívaly přesný scénář: „jejich významnou součástí byly zkoušky různých technických novinek, od například jízdních kol v roce 1894, přes kulomety v roce 1905, automobily v roce 1909 a letadla v roce 1913.“ Manévry měly být pro okolí oblastí, kde se konaly, vítané, „neboť bývaly spojeny s modernizací například silnic“ a tudíž poskytovaly práci. „Byly i příležitostí k zakázkám pro mnohé místní fotografy. Sérii snímků z manévrů v roce 1909 vytvořil mimo jiných František Pavlík, krátce společník Brunera-Dvořáka a František Guld, fotograf z Josefova. Manévry v roce 1913 fotografoval rovněž táborský fotograf Josef Šechtl a další.“

       Na rozdíl od jmenovaných tvůrců a jimi zvěčněných osob víme, jak krátkozraké hry na vojáky v muzejních sálech sledujeme a k jakým katastrofám vedly. S jejich důsledky se potýkáme podnes. Hnědé a rudé diktatury i nadnárodní totalitní systémy 20. století by se přece neuchytily bez rozvratu Evropy do nebe volající omezeností generálních štábů velmocí chystajících válku.

Josef Moucha

Ateliér 13/2014

Rudolf Bruner-Dvořák: František Josef I. a Ferdinand d’Este, nedatováno