Alexander Hammid: La Madeleine, Paris 1939

Uherské Hradiště, Galerie Slováckého muzea, 17. 7. – 19. 10.; kurátorka Milada Frolcová

Praha, American Centre, 4. 11. 2014 – 11. 1. 2015; kurátor Pavel Vančát

Každoročně jsou při udílení amerických Cen filmové akademie probíráni čeští nositelé trofeje Oscar. Chybí-li Alexander Hammid, pokaždé mi to vadí. Důležitý tvůrce se totiž pod změněným příjmením z českých dějin bezmála vytratil. A rozhodně neprávem, byť byl od roku 1947 občanem USA.    Na proměnlivost jména ostatně odkazuje objevný průřez jeho pozůstalostí hned názvem: Alexandr Hackenschmied / AKA / Sasha Hammid / Kresby a fotografie / Drawings and Photographs.

                    Úspěšný autor desítek filmů se narodil jako Alexandr Hackenschmied v Linci 17. prosince 1907 českým rodičům. Skonal 26. července 2004 v newyorském bytě, kde žil déle než půl století coby Alexander Hammid. Novější verzi příjmení respektujme, mimo jiné jsou s ní spojena autorská práva. Za moře ho pozval zjara 1939 Herbert Kline, spoluautor důležitých filmů o expanzi nacismu Krize (Crisis, 1938) a Světla v Evropě zhasla (Lights Out in Europe, 1939). Oba dokumenty změnily svého kameramana v běžence.

                    České monografie z let 1973 a 2000 vyšly s kolísajícím nadpisem Alexand(e)r Hackenschmied. Popisují, jak mladík z pražského Karlína propadl filmování. Ze studií architektury přesedlal na filozofickou fakultu, zvláště ho zajímala estetika a publikoval filmové kritiky. Třebaže ani Karlovu univerzitu nedokončil, prosadil se výjimečně dobře.

                    Do kinematografie vstoupil v pozici scénografa Machatého Erotikonu (1929). A díky zbytkům filmové suroviny, jež si v ateliérech vyžádal, se záhy změnil v autora debutu Bezúčelná procházka (1930). Jakožto kameraman a režisér nahradil scénář osmiminutové podívané předběžnou představou o výsledku a realizaci dovršil montáží, čili střihem. Rozhodujícím talentem začínajícího tvůrce bylo svěží vedení kamery s darem uchopit proud záběrů a proměnit je v smysluplné podobenství. To je vzácné nadání, vyžadující vedle pronikavé vize také cit pro rytmus. Proto bývá v galeriích k shlédnutí tak málo inspirovaných a pro diváky inspirativních videoprojekcí. (V tomto smyslu mohla být instruktivním přínosem pásma hammidovských filmů na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti.)

                    Již mladý Hackenschmied uměl nápaditým střihem povýšit nad běžné ilustrace reálu i přejaté záběry. Tvořil novou, filmovou skutečnost. Všimla si toho porota festivalu v Benátkách, která roku 1934 vyznamenala Plickův dokument Zem spieva.

                    Zajímavé svědectví o výtvarném uvažování kolegy nám zanechal režisér Otakar Vávra: „Zatímco Hackenschmied prosazoval absolutní film bez děje, já jsem chtěl vyprávět příběh.“ V jistém smyslu je citovaný výrok klíčem ke všem exponátům, instalovaným Galerií Slováckého muzea. Vždyť jejich tvůrce abstrahoval i tehdy, když fotografoval. Přehlídka srovnává 20 snímků z 30. až 50. let (At. č 10/97 a č. 11/00) s akvarely a kresbami z 30. a 40. let. Ty dosud zůstávaly za oceánem a jsou zpřístupněny vůbec poprvé. Jedná se o kultivované projevy, byť některé kresby zůstávají pouhými studiemi. Z 54 dochovaných výtvarných děl bylo vybráno 33, řada kreseb tužkou vystavena nebyla. Autor ovšem sám věděl, že jeho odkazem zůstane zejména předjímavost filmového myšlení (viz Celuloidová paměť kamery v At. č. 25/95). V tomto smyslu ho uvádí též Vančátův text v průvodcovském letáku. Výstava k 10. výročí úmrtí je cenná i tím, že z převážné části ukazuje původní autorské zvětšeniny. Důvody neutuchající svěžesti diváckých dojmů vystihla Hammidova múza Maya Deren: „Díky fantastickému smyslu pro formu se ubránil sentimentalitě a díky jakoby dětské lásce a něze formalismu.“

                    Filmové imaginaci dal Hammid průchod hlavně v kalifornských Odpoledních osidlech (Meshes of the Afternoon, 1943), surreálně rozvíjejících pražský debut. Dvojice snímků – hrdých na to, že se nedají převyprávět – obsahuje umělcův nejvlastnější příspěvek světové kultuře. Inovoval však i účelovou kinematografii. Zprvu v Baťově Zlíně a posléze v zámoří si razil nekonečnou cestu od zakázky k zakázce.

                    Do pozdního věku se Alexander Hammid znalecky vydával za kulturní nabídkou Manhattanu a zvědavé návštěvy vodil po svých oblíbených místech v zákoutích muzeí a ve vyšších podlažích ukrytých galerií... Citlivá bytost s bohatým vnitřním životem.

Josef Moucha

Ateliér 16–17/2014