Jano Pavlík, Oheň, 1986-87

Praha, GHMP – Dům fotografie, 17. 12. 2013 – 16. 3. 2014

Kurátoři: Lucia L. Fišerová a Tomáš Pospěch

Slovenská nová vlna, 80. léta zní název výstavy pořádané Galerií hlavního města Prahy na premiérově zpřístupněné adrese v Revoluční třídě. Podtitulem by mohl být výčet aktérů: Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Miro Švolík, Martin Štrba, Kamil Varga, Peter Župník. Jejich označení za novou vlnu je ozvěnou faktu, že do aranžování objektů či modelů pro fotografování a do rukodělného dotváření snímků se dali už mnozí čeští a slovenští tvůrci předchozích dekád. Postmodernisté 80. a 90. let ovšem ironizovali okázalost, neřkuli sentimentalitu předchůdců.

            K osmeru autorů narozených kolem roku 1960 se obrací Tomáš Pospěch s Lucií L. Fišerovou, čili dvojice o generaci mladších interpretů, ve snaze zkoumat a odhalit východiska historického fenoménu, zrajícího za studií na pražské FAMU. Sondu omezili na ještě neunavenou tvorbu, povzbuzenou zájmem vedoucího široko daleko jediné katedry fotografie, pedagoga programově sledujícího specializovaná středoškolská učiliště České i Slovenské republiky. Pospěchem zdůrazněným pozadím výstavy je tudíž hold Jánu Šmokovi.

            Kurátorka Fišerová využila tiskové konference mimo jiné k vypíchnutí zázemí, jež si Slováci ve vzdálené metropoli vzájemně poskytovali. Na koleji, kde jeden druhému pózovali a všestranně se podněcovali, utvořili prostředí, v němž české tradici fotografování podléhali méně, než kdyby působila na jednotlivce. Proto mohla neformální skupina v 80. letech přerůst v útvar, představující naději vývoje a zřídlo dodnes rozmělňovaného trendu poetizace motivů.

            Kurátorský tandem nepředkládá látku v autorských medailonech. Volí šestici žánrových bloků, uváděných popisy zčerstva nahlížených tvůrčích souvislostí. Prohlídku vede od iniciačních nápadů (Prehistorie) přes podobizny aktérů (Pohled druhého / Tvář jako testovací plocha / Kdo je Ernest) k pokusům překonat omezený životní prostor (Noc – časoprostor imaginace / Melancholie nočního velkoměsta / Deník somnambula). Vše ústí do osobních příběhů (Setkání kosočtverce s pravítkem / Tělo jako znak / Rafinované erotično), existenciálních sebereflexí (Symptomy bolesti / Záležitost s elektrickým křeslem / Šepot tchyniných jazyků) a pohledů na předmětnou všednost (Masky a kulisy / Ztišený život věcí / Nové narace). Efekt prohlídky umocňují nikdy nevystavované práce, fotografické i kresebné skici a dokumentární záznamy života komunity. Ten vtáhl i některé české spolužáky. Náladu podívané určují improvizace vyvažované zvládnutým řemeslem, inspirace divadlem a tancem, odlehčené citace, režie obrazů a subjektivní interpretace minulosti fotografie. Třeba u Tona Stana přichází drtikolovské tvarosloví o těžkomyslnost literární symboliky. Pozitivita, řečeno jedním slovem. Anna Fárová tak pojmenovala vídeňskou výstavu slovenské vlny (1990) a Martina Kudláček filmový profil skupiny (1994).

Rudo Prekop, Bez názvu, 1983-84

Kamil Varga, Pštros, 1985

            Spontánně působící inscenace fotografickou scénu netoliko oživily, nýbrž též ovlivnily. Jak v českých zemích, tak na Slovensku. Leč každý, kdo si přivlastňuje cizí poetiku, přichází o osobitost a těžko pak získává jinou. Při setkáních s vykolejenými osudy na vernisáži mi došlo, že některé jsou na scestí přes čtvrt století. Jakožto pamětníka mě těší, že původní objevné snímky z 80. let zestárly mnohem méně než jejich autoři. Ti se zkrátka dokázali vyšvihnout patřičně vysoko nad dobové reálie. Jistěže četné rekvizity a pomůcky tkví v minulosti, autorské vize ovšem dál spolehlivě oslňují. Zřejmě je za tím mladistvé pohrdání banalitami oficióznosti.

            Na katalog podmanivé přehlídky se lze jedině těšit. Dají se od něj očekávat inovace výkladu látky. Zevrubný průřez odpovídajícími historickými okolnostmi nabídl již Václav Macek knihou Slovenská imaginatívna fotografia 1981 – 1997. Raketový nástup nové vlny vysvětlil protiklady vůči konceptualismu. A dodal, že zahraniční úspěchy nespekulativních obrazů posléze podlomily odpor bašty konzervativní uměnovědy a vedly k vytvoření pozice stálého kurátora oboru fotografie ve Slovenské národní galerii. Dům fotografie se má obejít bez specialist(k)y. I tak mohou dvoupodlažní prostory zpestřit nabídku Galerie hlavního města Prahy. Paradoxem je, že ředitelka Magdalena Juříková dosáhla jejich kolaudace bez problematické vzduchotechniky, která zahájení provozu zdržovala 8 let.

Josef Moucha

Ateliér 2/2014