Tomáš Pospěch: O krajině bez ní

Rodák z Hranic, mladý český fotograf Tomáš Pospěch je všestrannou kulturní osobností. Kromě fotografování působí i jako pedagog, historik umění, kurátor a publicista v oblasti fotografie, výtvarného umění a dějin architektury. Svou vlastní fotografickou tvorbu kontinuálně rozvíjí od roku 1994, kdy začal na velký formát negativu vytvářet ateliérové analýzy média fotografie a žánru zátiší.

Tomáš Pospěch však vstoupil do povědomí především jako fotograf dokumentární, pohybující se na hraně sociálního a subjektivního dokumentu. Byl iniciátorem i učastníkem několika skupinových dokumentárních projektů, které mapovaly každodenní život obyvatel českých a moravských regionů (Lidé Hlučínska, Zlín a jeho lidé, Fotografie české společnosti, Hranicko...). Jeho snímky ale namísto tradičně komponovaných vesnických výjevů jsou většinou tvořeny geometrizující kompozicí, obsahují řadu symbolů a vyzařují specifickou melancholickou atmosféru venkova poznačeného socializací a následním přechodem ke kapitalismu. Odlidštěnost prostor a chlad pracovního prostředí velké korporace evokuje autor v barevném cyklu Look at the Future o globální firemní kultuře nadnárodní společnosti LG. Philips Displays.

Dagmar Hochová Akrobat na glóbu života Leica Gallery, Praha 25.11. 2011 - 08.01. 2012

Dagmar Hochová Libor Fára 60.léta

 “Jsem živel, no a co?” uzavřela před časem své vyprávění pro Literárky Dagmar Hochová (1926).  Fotografka je nepochybně jednou z kultovních ženských autorek narozených před rokem 1930,  jež se začaly více prosazovat až v průběhu let šedesátých. Na rozdíl od své studentské přítelkyně Emily Tláskalové - Medkové (1928-1925) nebo dalších nepřehlédnutelných osobností Evy Fukové (1927) či Běly Kolářové (1923 - 2010) zaměřených do fotografie v kontextu s výtvarným uměním     se od počátků soustředila především k dokumentární tvorbě. To bylo dobově zcela ojedinělé, ačkoliv se 60. léta už otevírají dokumentaristkám  o celou generaci mladším: kupř. Markéta Luskačová (1944) je v povědomí veřejnosti od druhé poloviny této dekády.
       

          Dagmar Hochová (provdaná Reinhardtová) se narodila v Praze v rodině Karla Hocha, historika, publicisty, šéfredaktora Národních listů a velkého obdivovatele Aloise Rašína. V roce 1942  již v Protektorátu Böhmen und Mähren stihla krátké roční studium Státní grafické školy s českým jazykem vyučovacím. Během tohoto roku se podle vlastních vzpomínek setkala ještě  s Jaromírem Funkem (1896-1945), ale hlavním učitelem úvodního ročníku byl s největší pravděpodobností mladší Josef Ehm (1909-1989) – jak vždy uváděla také její spolužačka Tláskalová-Medková.

Kontroverze – právní a etická historie fotografie Controverses - fotografie à histoires 8. 9 – 13.11 2011

Ian Bradshaw  The Twickenham Streaker

Galerie Rudolfinum

Kurátoři: Daniel Girardin, Christian Pirker,

Musée de l´Elysée, Lausanne

Spolupráce: Petr Nedoma

Výstava měla svou premiéru ve švýcarském Lausanne v dubnu 2008  a komu se nepoštěstilo vidět ji v Paříži, Bruselu, Florencii či Lucembursku, kde se všude setkala s mimořádným zájmem diváků, má nyní příležitost v Praze. Není snad nutné připomínat, že Musée de l´Elysée v Lausanne patří mezi významné evropské instituce, zabývající se výzkumem média fotografie.  Sbírka Fondation de l'Elysée obsahuje něco přes 43 000 položek a nechybí zde jména jako je Robert Capa, Raymond Depardon, Sebastiao Salgado, Richard Avedon, Ralph Gibson, Martin Parr a mnohé další. A hlavně mělo vždy i vlídné pochopení pro českou scénu.

          Osobně jsem výstavu viděl v Paříži na jaře roku 2009 a navštívit ji, znamenalo vystát několik hodin frontu před Bibliothèque Nationale.  Za tři měsíce zde přilákala více než 65 000 návštěvníků. Kolekce byla během svého turné velmi důsledně reflektována kritikou a přinesla i některé diskuse nebo otevírala prostor pro působivé eseje. Zde v Praze tedy nezbývá, než ji v domácím prostředí znovu navštívit. 

Galerie hlavního města Prahy Dům U kamenného zvonu Andreas Feininger That’s Photography (To je fotografie) 24.06. - 23.10. 2011

Andreas Feininger Fotoreportér Obálka Life Magazine, 1951

Ačkoliv německo-americký fotograf židovského původu  Andreas Bernhard Lyonel Feininger (1906 -1999) napsal během života o fotografování více než 40 knih, pro generaci narozenou u nás po druhé světové válce znamená doslova iniciační vstup do média Vysoká škola fotografie přeložená na konci 60. let Jiřím Bělovským z německého originálu Die hohe Schule der Fotografie (nakladatelství Econ-Verlag, Düselldorf 1962). O 30 let dříve byl sice v Československu vydán s nevelkým ohlasem překlad stručné učebnice moderního portrétování, ale Vysoká škola fotografie (1968), vydaná péčí nakladatelství Orbis spolu s publikací Škola moderní fotografie (Die neue Foto-Lehre)  o tři roky později,  znamenala na dlouhá léta zásadní impuls. Ačkoliv  u těchto  titulů docházelo často mezi čtenáři  k záměně, nezaměnitelný byl bohatý obrazový doprovod, kde se kromě návodných a  instruktážních technických obrázků objevují  autorské snímky Fainingera a dalších  fotografů, vybírané pečlivým okem obrazového redaktora kultovního magazínu Life.  Ostatně i vlivný fotografický kritik a teoretik Ralph Hattersley (profesor  Rochester Institute of Technology) označil Feiningera výstižně jako jednoho “z architektů, kteří pomohli vytvořit fotografii, jak jí známe dnes.” (Je to srovnání výstižné, protože umělec  po studiích na státních školách architektury ve Výmaru a Zerbstu krátce pracoval jako architekt v Hamburku a později dokonce u Le Corbusiera      v Paříži.) V této době však již Evropa prožívala předvečer světové války.           

          Hned první tři podkapitoly úvodu knihy Vysoká škola fotografie s provokativními názvy Nezbytnost fotografické kontroly, Prostředky fotografické kontroly a Postoj “puristy” k symbolu a kontrole nutily čtenáře fotografické  literatury k celkem jinému způsobu přemýšlení o médiu, než bylo v té době v Československu obvyklé. Právě neustále přerušovaná kontinuita vlivem politických zvratů po válce  a až na několik čestných výjimek nesystematičnost širší teoretické práce v oblasti fotografie  je dědictvím, které si v podstatě neseme dodnes.  “Kontrola” zde není pochopitelně vnímána jako mechanismy institucí či dokonce u nás v 70. letech vládnoucího totalitního režimu. Ve fotografii “existuje téměř neomezený počet různých kombinací, které představují také takřka neomezený počet různých možností, jak určitý objekt fotograficky zobrazit. Tím si také lze zčásti vysvětlit úspěch mnoha fotografů. Neúspěšní přehlížejí možnost kontroly, která právě pestrost postupů umožňuje.”  poznamenává Feininger a z tohoto principu je nutné nahlížet i na celé jeho dílo.

Gundula Schulze Eldowy C/O Berlin galerie

Gundula Schulze Eldowy Berlín v noci psa

Oranienburger Str 35/36 . 10117 Berlin

Recenze na výstavu

10.12. 2011 – 26.02. 2012

Nepříliš vzdálený Berlín nabízí v současné době k shlédnutí řadu zajímavých výstav. Zatímco příznivci malby mají jedinečnou příležitost vidět v Neue National Gallerie životní retrospektivu Gerharda Richtera, o níž se celkem rozsáhle zmiňují i česká média, zájemci o fotografii by neměli minout zavedenou fotografickou C/O Galerie. Tato galerie sídlící v budově bývalé říšské pošty v centru Berlína je co se týče kvality a zajímavosti výstav téměř vždy „sázkou na jistotu“ a není tomu jinak ani nyní. Doufejme, že nastavenou laťku neohrozí ani plánované stěhování do nových prostor v tomto nebo příštím roce.

Dagmar Hochová – Akrobat na glóbu života

Dagmar Hochová Matějská pouť, 1960

Dům umění v Opavě, 15. března – 29. dubna 2012

Recenze na výstavu

V pražské Leica Gallery byla před koncem roku uvedena výstava významné české představitelky humanisticky laděné fotografie Dagmar Hochové Akrobat na glóbu života, která je nyní k vidění do 29. dubna v Domě umění v Opavě. Expozice nabízí divákovi ke shlédnutí retrospektivní výběr 42 fotografií, který sestavil Tomáš Pospěch. Jeho zájmem bylo mimo jiné ukázat veřejnosti dosud málo známou část tvorby Dagmar Hochové, fotografie ovlivněné poetikou surrealismu. Uvedená linie tvorby Hochové není veřejnosti tak známá jako jsou například její humanisticky laděné fotografie dětí či reportážní snímky ze všedního života v Československu. Výstava se ovšem kurátorskou ambicí odhalit u Hochové její surrealistické tendence nenechává plně ovládnout, protože jsou v ní zahrnuty i ostatní linie tvorby, které ji zajistily v dějinách české fotografie zaslouženou proslulost.

            Ačkoliv expozice není členěna do viditelně označených úseků, pozornějšímu diváku nemůže uniknout fakt, že celá výstava je kurátorem velice pečlivě roztříděna do několika navazujících linií. Začátek výstavy je věnován tradičnímu tématu tvorby Hochové, kterým bylo fotografování dětí a jejich her. Hochová má mimořádný talent na vcítění se do emocí dětí a jejich svět ji jednoduše okouzluje. Díky tomuto daru mají její fotografie svébytnou duši a energii. Zdá se, že se stává při fotografování dětí sama dítětem a proto může zachytit na snímcích těžko popsatelnou poetiku dětského mládí a jeho čisté mysli. Fotoaparát Dagmar Hochové zvěčnil momenty jak prostého veselí dětí při jejich hraní, tak i více smyslnou atmosféru dětských „grafity“ na zdech. Na výstavě nechybí ani slavná fotografie dvou rozbíhajících se chlapců proti zdi (Proti zdi, 1989). Daná fotografie přesahuje tématickou jednoduchost jiných fotografií zachycující dětské hraní. Její obsahové vyznění nabízí několik forem interpretace a mnozí kritikové fotografie uvedenou fotografii považují za fascinující příklad surrealistického přístupu k fotografii.

Leica Gallery Prague: Dagmar Hochová – Akrobat na glóbu života, 24.11. 2011 – 8.1. 2012

Foto LeicaGallery       Dagmar Hochová fotografie

V Leica Gallery je až do 8. ledna 2012 veřejnosti otevřená výstava významné české představitelky humanisticky laděné fotografie Dagmar Hochové, která nese název „Akrobat na glóbu života“. Expozice nabízí divákovi ke shlédnutí retrospektivní výběr 50 fotografií, který sestavil nadějný kurátor a pedagog Tomáš Pospěch. Jeho zájmem bylo mimo jiné ukázat veřejnosti dosud málo známou část tvorby Dagmar Hochové a tím jsou její fotografie ovlivněné poetikou surrealismu. Uvedená linie tvorby Hochové není veřejnosti tak známá jako jsou například její humanisticky laděné fotografie dětí či reportážní snímky z všedního života v Československu.

Dagmar Hochová se narodila se v roce 1926 v Praze v rodině historika a publicisty Karla Hocha. Studovala v letech 1942-1946 na Státní grafické škole v Praze, kde byla mimo jiné studentkou u Josefa Ehma a známého fotografa  Jaromíra Funkeho. Po válce školu úspěšně dokončila a pracovala v laboratořích firmy Illek a Paul, orientované na reklamní fotografii. Po založení filmové Akademii múzických umění se Dagmar Hochová stala se jednou z prvních studentek prof. Karla Plicky (obor Kamera). Po absolvování FAMU v roce 1953 se Hochová věnovala se intenzivně fotožurnalismu a dokumentární fotografii.  Spolupracovala s několika nakladatelstvími (např. Albatros) a časopisy pro děti i dospělé (např. Vlasta, Kulturní politika, Literární noviny). Při práci pro dětské knihy a časopisy se prohloubila její celoživotní fascinace dětským světem. V její tvorbě dominuje vliv tradice humanistického fotožurnalismu. Styl fotografické práce Hochové se opírá o systematické  zpracování vybraný okruhů témat (např. stáří, dětské hry, portréty spisovatelů a umělců). Mezi její slavné cykly fotografií můžeme počítat například “Děti“, „Síla věku“, „Dvojice“, „Svátky a slavnosti“. Dagmar Hochová rovněž hodně cestovala a pořídila tak řadu zajímavých fotografií např. Z Vietnamu, Švédska, Francie či Itálie.

Gundula Schulze Eldowy C/O Berlin galerie

Nepříliš vzdálený Berlín nabízí v současné době k shlédnutí řadu zajímavých výstav. Zatímco příznivci malby mají jedinečnou příležitost vidět v Neue National Gallerie životní retrospektivu Gerharda Richtera, o níž se celkem rozsáhle zmiňují i česká média, zájemci o fotografii by neměli minout zavedenou fotografickou C/O Galerie. Tato galerie sídlící v budově bývalé říšské pošty v centru Berlína je co se týče kvality a zajímavosti výstav téměř vždy „sázkou na jistotu“ a není tomu jinak ani nyní. Doufejme, že nastavenou laťku neohrozí ani plánované stěhování do nových prostor v tomto nebo příštím roce.