Dagmar Hochová Libor Fára 60.léta

 “Jsem živel, no a co?” uzavřela před časem své vyprávění pro Literárky Dagmar Hochová (1926).  Fotografka je nepochybně jednou z kultovních ženských autorek narozených před rokem 1930,  jež se začaly více prosazovat až v průběhu let šedesátých. Na rozdíl od své studentské přítelkyně Emily Tláskalové - Medkové (1928-1925) nebo dalších nepřehlédnutelných osobností Evy Fukové (1927) či Běly Kolářové (1923 - 2010) zaměřených do fotografie v kontextu s výtvarným uměním     se od počátků soustředila především k dokumentární tvorbě. To bylo dobově zcela ojedinělé, ačkoliv se 60. léta už otevírají dokumentaristkám  o celou generaci mladším: kupř. Markéta Luskačová (1944) je v povědomí veřejnosti od druhé poloviny této dekády.
       

          Dagmar Hochová (provdaná Reinhardtová) se narodila v Praze v rodině Karla Hocha, historika, publicisty, šéfredaktora Národních listů a velkého obdivovatele Aloise Rašína. V roce 1942  již v Protektorátu Böhmen und Mähren stihla krátké roční studium Státní grafické školy s českým jazykem vyučovacím. Během tohoto roku se podle vlastních vzpomínek setkala ještě  s Jaromírem Funkem (1896-1945), ale hlavním učitelem úvodního ročníku byl s největší pravděpodobností mladší Josef Ehm (1909-1989) – jak vždy uváděla také její spolužačka Tláskalová-Medková.

Dagmar Hochová Mikoláš Medek, 60. léta

Školu pak německé okupační úřady definitivně uzavřely a studenti byli totálně nasazeni k barrandovskému Pragfilmu (což ovšem mnohé ochránilo od mnohem těžší situace v Říši nebo v jiných zemích okupované Evropy). Studium Dvouleté speciální školy pro fotografy měla Hochová příležitost dokončit až po válce v letech 1945-1946 a o rok později byla přijata ke studiu filmového obrazu na FAMU, kam jí zlákal  kolega z laboratoří Pragfilmu a pozdější zakladatel katedry fotografie FAMU Ján Šmok (studoval v letech 1946-1951). Fotografka školu ukončila o dva roky později.
V tehdy převážně mužském světě reportážní fotografie nalézá uplatnění v ženském časopisu Vlasta (založen byl již v roce 1947 – jednou ze zakladatelek byla i Milada Horáková) a později v Literárních novinách či ještě dále prací na výstavách pro nakladatelství Albatros. I celkem příležitostné reportážní snímky Dagmar Hochové si zachovávají svou překvapující autenticitu i autonomnost.
          

          Fotografka koncentruje ve svých souborech hned několik primárních okruhů, jejichž ohniskem je lidský život. Je ohraničen záblesky od světa dětí až po život seniorů, kteří v záznamech cyklu Síla věku zůstávají do posledních okamžiků důstojnými a samostatnými osobnostmi.  Nejsou to pouze lidé, s nimiž se autorka setkávala na tradičním venkově, ale i ve starobincích a v mezních situacích “zapomenutých” ústavů sociální péče kdesi v zapadlém pohraničí.  Naproti tomu sílu kontinuity paměti objevovala na pravidelných akcích legionářů, kteří přes nepřízeň politických okolností nalézali energii k opětovným setkáním.  
Kromě toho cyklicky opakuje tradiční dokumentaristické motivy, jakými  jsou cesty, oslavy, svátky a slavnosti. V roce 1961 odjela s Václavem Chocholou (1923-2005) na tříměsíční stipendium do Vietnamu, odkud přivezla první soubor, na něž navázaly některé další - ovšem již nestipendijní.  Nelze však říci (jak bývá občasným klišé), že by Hochovou přitahovalo hlavně to, co se ocitlo mimo oficiální život společnosti, či na jejím okraji. Oficiální události jsou v pohledu fotografky kulisami něčemu mnohem podstatnějšímu, co se za nimi skrývá. A hlavně jsou to někdy dějinné události, které patří do učebnic - aniž by však šustily papírem.

          Mimo jiné srpen 1968, události kolem Palachova pohřbu či rozpad “reálného socialismu”.  Fotografka spolu s teoretičkou Marií Klimešovou - Judlovou (1952) připravila rozsáhlou retrospektivu  již před více než dvěma dekádami v Domě U kamenného zvonu krátce před pádem minulého režimu.  
V nové komorní expozici kurátora Tomáše Pospěcha (1974), známého svou schopností pracovat mimo jiné i s klasickým černobílým dokumentem, můžeme sledovat v základních obrysech hlavní směrování této charakteristické cesty. Na nevelké ploše se mu podařilo připomenout to podstatné a mnohdy nově otevřít i objevné, co lze v rozsáhlém díle Hochové znovu nalézat. Právě této precizní soustředěnosti se v posledních letech bohužel někdy autorce nedostávalo v mnohosti různých drobných projektů, expozic i publikací. Kurátor akcentuje fascinující drobné Pragensie, vycházející  z dobové poetiky neorealismu, civilismu a jejich místní odnože v poesii všedního dne i Skupiny 42. Tyto snímky vzájemně propojuje do celkem překvapivých a vtipných kontextů. Nechybí ani motivy z obnovené Matějské pouti v Dejvicích (v době stalinismu nepovolené).    
           Některé fotografie mají pouze vročení v poměrně širokém rozmezí let (kupř. 1956-1969), ačkoli pamětníci patrně odhadnou konkrétní lokaci. S přesnějším vročením to bude dnes asi obtížné, ale kupř. žena zavěšující hákem dětské kalhoty na improvizované regály nemůže být v Praze této dekády nikde jinde než v pověstném bazaru uličky V Kotcích. Zarostlý otužilec ve výstředních trenýrkách kráčející podél špalíru lidových milicionářů v zimní ústroji před akademií věd na svou pravidelnou koupel do ledové Vltavy měl své jméno i svůj osud a vzpomínám si, že jsme jej v jeho bytě na Starém městě plném opuštěných psů několikrát navštívili. Dokument je zkrátka dokument a dokáže otevírat i vlastní a dávno zasunuté vzpomínky. Neurčitost velké části popisků není nepřekonatelným problémem, ale pro pamětníky zůstávají konkrétními okamžiky.  V tomto ohledu by rozkošatělé dílo zasluhovalo později náhled specializovaného historika zabývajícího se Pragensiemi.
               Jestliže zde můžeme podlehnout dobové sentimentalitě, pak portrétní část představuje to nejoriginálnější, co v šedesátých letech vzniklo.  Na výstavě chybí opravdu kuriózní portréty: namátkou kupř. snímek mladičkého Václava Havla zakrytého absurdním lístečkem z komunistického nakladatelství Svoboda, kde jsou čtenáři Stalinových spisů nabádáni k laskavému upozornění na jakékoliv chyby a omyly. Pospěch zde volil portréty z výtvarného prostředí - tedy kromě Zbyňka Havlíčka z Kyjí v roce 1967 jsou to dvojice. Spolužačka Emila Medková - portrét není datovanán stejně jako mimořádný snímek jejího manžela malíře Mikoláše Medka a umělecká historička Anna Fárová se starším portrétem malíře Libora Fáry.  
          

  “Ve focení hraje to, jaký člověk je, dáváte do něj sebe. Síla a jedinečnost fotografie se nedá ničím nahradit. Fotograf musí okamžitě zareagovat. Spoléháte na nadání a vychování. Jste nějak utvořen nebo utvořena jako člověk. Reagujete na určité situace a nikdo vás nemůže poučovat, jestli ano nebo ne. Reagujete podle svého názoru. Nepřinášíte objektivní zprávu o situaci, reagujete podle svého názoru. Kdo to bere jako živnost, je v háji.” řekla v roce 2007 pro Literárky, kam sama dávno přispívala svými snímky Dagmar Hochová. Výstava bude reprizována v březnu příštího roku v Nově otevřeném Domě umění v Opavě  v Kabinetu fotografie.

Kuneš, převtato z časopisu Ateliér.