VI. ročník Prague Photo

Rozhovor s Milanem Jarošem

Milan Jaroš: Bohemia

Milan Jaroš je současný český reportážní a dokumentární fotograf. Vyrůstal v rodině profesionálního grafika a archivářky pražského úřadu hlavního architekta. Absolvoval studium fotografie na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze a na FAMU. Během prázdninového pobytu v romských osadách na Slovensku si v roce XXXX poprvé vyzkoušel živou fotografii. Už během vysoké školy začal spolupracovat s časopisy Instinkt a Reflex, poté tři roky provozoval na Žižkově kavárnu Pavlač a fotografickou galerii 35 m2. V roce 2007 jej vedoucí tehdy vznikajícího Pražského deníku Martin Štěrba přizval do redakce, o rok později přešel do Respektu, kde nyní působí pátým rokem.

Spolupracoval řadou zahraničních novin a časopisů – New York Times, International Herald Tribune, The Wall Steet Journal nebo Courriere International. Za své fotografie získal ocenění v soutěžích Czech Press Photo, Frame, Unicef Photo Award či Unicredit Photo Award. V roce 2009 obdržel grant pražského primátora na vytvoření souboru mapující život postižených. Je držitelem hlavní ceny Czech Press Photo 2012 za snímek z loučení s Václavem Havlem.

Miroslav Hucek – fotograf muže s křídly

Fotografie: Miroslav Hucek

Vzpomínám si na doby, kdy jsem studoval na střední grafické škole. Letos je to už hrůzných 20 let. Tehdy jsem se rozhodl zpracovat seminární práci na téma Fotografie Miroslava Hucka. Pedagogové mě od tohoto námětu zrazovali – říkali, že je to přece “jenom” novinář, navíc že ty jeho snímky jsou zrnité, kontrastní, neostré, neumělecké, s takovou typicky reportérskou natruc antikompozicí. Buřič je to a k tomu ještě spáchal knihu Jakou barvu má láska. Pracuje s leicou na kinofilm, no, v Mladém světě se to sneslo, ale na výstavu přece takové zvětšeniny nepatří. Navíc se tu a tam v jeho fotografiích objevuje humor, což už je na pováženou. Prostě nic, čeho by si měl všímat slušný začínající fotograf, pokud se nechce propadnout do uměleckého pekla.

Nevěřil jsem tehdejším rádcům, protože jsem měl s Huckem odlišné osobní zkušenosti. Znal jsem ho jako nesmírně pracovitého a invenčního člověka, který i fádní zadání uměl zpracovat s puncem neobvyklosti. Dodnes si vzpomínám, jak na naší rodinné klánovické chalupě společně s mým tatínkem vytvářel snímky pro katalog celosvětového sympozia pracovníků v mlékařském průmyslu. Vršili neuvěřitelné kompozice ze sýrů všeho druhu, které se na sluníčku roztékaly a bylo je nutno neustále odjídat. Přece se nevyhodí, že... Hucek tehdy potřeboval snímek, který by naznačoval, že dětem chutná polárkový dort. Všimnul si, že jej právě mlsám z mističky, houknul na mě “pocem”, lžičkou mi opatlal celý obličej rozteklou pochoutkou a schovaný za aparát zavrčel “koukej na mě”. Několikrát cvakla závěrka a malý Peťánek se stal bezejmennou hvězdou připravovaného katalogu.

A nyní v akci: Vídeň, léta 60.

Günter Brus, Action “Anna“ with Anna Brus, 1964, apartment Muehl, Vídeň/Vienna, © Photo: Siegfried Klein - Khasaq

Na Rakousko se většina Čechů dívá jako na zemičku ne nepodobnou té naší. Zdánlivě nás dělí jen nepodstatné rozdíly. Máme společnou minulost – až na to, že Rakušané jsou na ní hrdí a my tvrdíme, že jsme celých 300 let trpěli. Oni mají vyšší hory a širší řeky, my zas nesrovnatelně větší důvěru v jádro jako zdroj elektřiny. Korupce bují na obou straných hranice v podobné míře, z talíře jídáme podobné pokrmy, zapíjíme je vlastně identickými nápoji.

„Umění, které neboří hranice, není umění v pravém slova smyslu, ale pouhá dekorace,“ tvrdí rakouský galerista Julius Hummel. Samoúčelnou dekorativností trpí větší část současné tvorby, která se příliš neobrací k divákovi, ale je formou introvertního vyjádření osobních pocitů autora bez potřeby vyvolávat reakce publika. Jak z toho ven?

Osobností české fotografie byla vyhlášena Dita Pepe z ITF SU v Opavě

       Asociace profesionálních fotografů České republiky v pondělí 25. března slavnostně udělila ceny Osobnost české fotografie. Za dlouholetý přínos ji získal známý pražský fotograf Ivan Pinkava, Osobností české fotografie za počin v roce 2012 získala Dita Pepe, která pedagogicky působí na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (a je rovněž jeho absolventkou).

            Dita Pepe je už čtvrtým pedagogem ITF, který tuto cenu asociace získává. V roce 2005 ji obdržel Vladimír Birgus s Janem Mlčochem za třídílnou výstavu Česká fotografie 20. století, v roce 2007 byl oceněn  Jindřich Štreit a loni Jan Pohribný. Dita Pepe toto ocenění získala především za knihu Autoportréty, kterou vloni vydalo nakladatelství KANT s textem Vladimíra Birguse.

Ocelový svět

Jiří Straka a Daniel Adnan / TATATRA

Na cestě, On the road, Unterwegs

Výstava Na cestě - On the road – Unterwegs je přehlídkou fotografií sedmi fotografů, kteří do své volné tvorby více či méně zařazují záběry, které jsou nasnímány během jízdy dopravními prostředky. Na výstavě jsou zastoupeni, jak autoři jejichž pohled je spíše dokumentárního rázu, tak i tvůrci, kteří inklinují k expresivnější formě vyjádření svých pocitů z cesty. Někdo fotografuje z pozice řidiče, jiní se nechávají vozit a fotografují z bočních oken vozidel. Někteří vystavující umělci nepopírají inspiraci beatnickou literaturou a automobil, vlak či loď je pro ně únikem z civilizace, pro jiné je automobil či vlak nutnost či pracovní nástroj jak se posunout z bodu A do bodu B. Pojítkem, které však všechny spojuje je pocit a nálada, kterou při jízdě zažívají. Část vystavujících fascinuje barva, určitá monochromatičnost „cesty“, jiní hledají na své cestě příběhy, jakési útržky z „ palubního deníku“, okamžiky, v nichž se vizualita otevírá interpretaci, imaginaci a osobnímu pocitu, cesta se zde stává faktem i stavem nitra. Výstava se snaží ukázat celé spektrum pohledů, kdy každý z autorů má svůj specifický pohled na fenomén cesty, cestování, dálek, toulání se a hledání osobní svobody.                                                

 Dramaturg výstavy a jeden z vystavujících Václav Němec