Fotografie: Miroslav Hucek

Vzpomínám si na doby, kdy jsem studoval na střední grafické škole. Letos je to už hrůzných 20 let. Tehdy jsem se rozhodl zpracovat seminární práci na téma Fotografie Miroslava Hucka. Pedagogové mě od tohoto námětu zrazovali – říkali, že je to přece “jenom” novinář, navíc že ty jeho snímky jsou zrnité, kontrastní, neostré, neumělecké, s takovou typicky reportérskou natruc antikompozicí. Buřič je to a k tomu ještě spáchal knihu Jakou barvu má láska. Pracuje s leicou na kinofilm, no, v Mladém světě se to sneslo, ale na výstavu přece takové zvětšeniny nepatří. Navíc se tu a tam v jeho fotografiích objevuje humor, což už je na pováženou. Prostě nic, čeho by si měl všímat slušný začínající fotograf, pokud se nechce propadnout do uměleckého pekla.

Nevěřil jsem tehdejším rádcům, protože jsem měl s Huckem odlišné osobní zkušenosti. Znal jsem ho jako nesmírně pracovitého a invenčního člověka, který i fádní zadání uměl zpracovat s puncem neobvyklosti. Dodnes si vzpomínám, jak na naší rodinné klánovické chalupě společně s mým tatínkem vytvářel snímky pro katalog celosvětového sympozia pracovníků v mlékařském průmyslu. Vršili neuvěřitelné kompozice ze sýrů všeho druhu, které se na sluníčku roztékaly a bylo je nutno neustále odjídat. Přece se nevyhodí, že... Hucek tehdy potřeboval snímek, který by naznačoval, že dětem chutná polárkový dort. Všimnul si, že jej právě mlsám z mističky, houknul na mě “pocem”, lžičkou mi opatlal celý obličej rozteklou pochoutkou a schovaný za aparát zavrčel “koukej na mě”. Několikrát cvakla závěrka a malý Peťánek se stal bezejmennou hvězdou připravovaného katalogu.

Fotografie: Miroslav Hucek

Před pár lety jsem s Miroslavem Huckem zpracovával rozhovor pro předskokana našeho časopisu, který se jmenoval DIGIfoto. Vzpomínal na své pohnuté dětství, kdy ho trápilo podlomené zdraví a kdy byl svou rodinou tlačen do dělnických profesí. Vyučil se zámečníkem a pracoval v ČKD Sokolovo na pozicích od soustružníka po technologa. V roce 1957 začal studovat obor kamera na FAMU, ze školy však po roce odešel. Rozhovořil se o báječných šedesátých, kdy společně s Leošem Neborem a dalšími špičovými novináři vytvořili novou tvář časopisu Mladý svět. Jednalo se o dobu politického uvolňování, oni byli okouzleni výstavou Lidská rodina a tvorbou autorů jako Henri Cartier-Bresson a Eugene Smith. Chtěli dokumentovat svět okolo sebe takový, jaký skutečně je. Redakce podle Hucka fungovala jako parta zvědavých lidí, kteří své články zpracovávali s nadšením a osobní angažovaností. Ne proto, aby splnili úkol, ale aby sami přišli na něco nového. V Mladém světě v té době plně rehabilitovali fotografii jako hlavního nositele informace a fotoesej jako prostředek pro vyprávění lidského příběhu. Po desetiletích navázali na tradici obrazového zpravodajství z 20.–40. let 20. století. „Šlo nám o to prosadit v české žurnalistické fotografii ten typ humanistického pohledu na svět, který byl běžný v časopisech typu Life, Look, Paris Match. Také jsme chtěli, aby fotografie a text hrály v časopisu vyváženou roli,“ řekl mi tehdy na stinné zahrádce u zbraslavského zámku.

Z časopisu jej jeho konkurenti vytlačili v období normalizace. Reportér Hucek se tehdy musel postavit na vlastní reklamní nohy a vedle tvůrčí fotografie ovládnout i fotografii komerční. Proslul schopností vymýšlet nejrůznější “udělátka”, díky nimž mohl realizovat zdánlivě neuskutečnitelné kompozice. Do práce zapojoval i svou ženu a dceru, které například na povel vyháněly krávy na louku tvořící pozadí snímku.

K vášnivým debatám o formu a technické otázky ve fotografii mi tehdy řekl: “Dnes si myslím, že koumání analog vs. digitál nebo kinofilm vs. střední formát jsou debaty o suchém z nosu. Podstatou každého obrazu je obsah. Podstatou fotografického souboru je poznání, že to není jen skupina povedených fotek, ale prostředek k vyjádření myšlenek. Vše ostatní je vedlejší.”

Miroslav Hucek byl hodný člověk a výborný fotograf. Zemřel na konci ledna letošního roku ve věku 78 let. Natrvalo patří do českého fotografického nebe – patřil tam vždy, ale jeho současníci si to po dlouhou dobu nechtěli připustit.

Autor: Petr Vilgus

Zdroj:  časopis FOTO - http://www.casopis-foto.cz , http://www.facebook.com/casopisfoto"