Vendula Knopová-Fait Gallery-Brno-2013

Fotograf, 2013, č. 22, s. 78–79.

Gratuluji, narodilo se vám ovoce. Vendula Knopová (*1987) končí studium fotografie na Fakultě multimediálních komunikací univerzity ve Zlíně a loni získala hlavní cenu v soutěži Frame. Ve svém novém souboru Jdou dva, prostřední spadne, který představila v  galerii Fait v Brně, šponuje estetiku humoru až k prahu trapnosti. Vrací nás k tomu, čemu jsme se kdysi jistě smáli, ale co dospělost smázla. Inscenuje situační humor, zpřítomňuje jej − někdy obrazem, někdy textem, jako v legendárním Dikobrazu. Ostatně, chuť působit za každou cenu nevážně, potřeba shodit své vážné úsilí, je Vendule nejspíš odpradávna vlastní. Zdálo by se, že takových obrázkových „frků“ je na webu plno a proč tedy chodit s uhlím do Karviné. Osobně mně na těchto obrazech lákají spíše tušené vrstvy za povrchem fotografií. Představuji si totiž Vendulu, jak odkrývá vzpomínky na dětské hry, loví v paralelním světě svých nedospělých sester, s vážnou tváří provádí archeologii dětství, aby z něj vykopala nevážno. Znovuobjevuje svět zvláštních příkazů nebo jen prohlášení ze světa dospělých, z nichž se v myslích dětí stávají jen směšné floskule, zbavené jakéhokoliv smyslu. Venduliny fotografie ilustrují tuto bizarnost, dětské ohledávání různých konstrukcí, jak se vztahovat k okolnímu světu a společenským konvencím.

            Když mluvíme o fotografii, měli bychom rovnou dodat, jakou máme na mysli. Fotografie je velmi různorodá škála strategií, jako by to byla různá média. Fotografie Venduly Knopové můžeme jen stěží vykládat pomocí citací z Rolanda Barthese, Susan Sontagové nebo Johna Bergera, jejichž myšlenky u nás bývají často vztahovány na jakékoliv fotografické výstavy. Přestože si v tomto projektu Vendula vypůjčuje z mnoha odlišných zdrojů, od fotografických blogů, humoru svých mladších sester, vzpomínek z dětství nebo z tradice českého vtipu, důležité je, jak se jí z tohoto různorodého materiálu daří utkat výstavu jako vztah mezi obrazem, textem a prostorem. Holčičí šuškání na lavičce venkovské zastávky, obrázky čmárané na zdi školních záchodků, hlášky pronesené nad politými hospodskými stoly se zde mění v podivnou estetiku namíchanou ze vzpomínek, banalit a trapností. Blogerskou fotografii si obvykle spojujeme s deníkovou formou, většinou mají charakter nástěnky nebo rodinného alba, kam si umísťujeme střípky nedávných zážitků. Ale místo tohoto dýdžejingu pocitů si Vendula z prostředí obrazových blogů bere především humor a lidovost.

            Text se objevuje v souvislosti s fotografií většinou někde dole, pod úrovní očí. Bývá uklizen do popisky v rohu, nanejvýš se mu dostává místa na spodním okraji snímku. Vendula vkládá text na druhou stranu fotografie, aniž bychom věděli, kde je rub a kde líc. Textu je tedy dán stejný prostor, poskytnuta stejná vážnost jako obrazu. Prezentuje jej přišpendlený na sousední stěně ve stejných formátech jako fotografie, poskytuje mu stejné poličky, instalační variace nebo jej umisťuje na spodní část rámu. Paralelně je zde splétán obrazový a textový humor, aniž by jeden dominoval nad druhým.

Tomáš Pospěch