VÁLEČNÉ FOTOGRAFIE

Pavel Mára

Vstup na besedu je zdarma, rezervace je nutná na lgp@lgp.cz, informace o knize na www.pavelmara.cz

ART CENTRUM GALERIE 4

f

II Międzynarodowe Sympozjum Fotograficzno–Socjologiczne

Skrze hříchy do nebe

Ostrava v důchodu

Ostrava v důchodu    (editovat)

POPÍLEK V DUŠI Města se svými projevy duchovního života podobají člověku. Každá lidská bytost skrývá pod povrchem něco jedinečného a zvláštního, bez nároku odhalit ono tajemství na první pohled. Stejným způsobem se chovají města. Některá se otevřou návštěvníkovi již při prvním setkání a svou zjevnou malebností osloví každého příchozího. Ten nemusí nic objevovat, vše je mu nabízeno s lehkostí a samozřejmostí. Průvodci nás učí, že slovo nádhera je v českých zemích synonymem pro Prahu, Telč, Český Krumlov atd., ale pak existuje krása, kterou si musíme nějak zasloužit, aby nám byla zjevena.

Města, která se dlouhodobě utvářela složitými sociálními procesy, jsou vesměs obtěžkána komplexy, brání se setkání, poznávání, rozhovoru, nedůvěřují narychlo nabízenému vztahu. Jsou pocitově a myšlenkově hermeticky uzavřena a svá poselství sděluji jen za určitých podmínek a jen vyvoleným lidem. Pro jejich podpovrchové poznání nestačí nastudovat průvodce o atrakcích a dějinách dané lokality. Taková města musíme dlouhodobě zakoušet na vlastní kůži, bez předsudků a zděděných stereotypů vnímání. Vstupenku k prožitku genia loci můžeme získat například každodenním touláním v centru i na periferii a trpělivým čekáním na pozvolné vynořování skryté krásy.

Ostrava patří k těm aglomeracím, které nás nutkají ke stálému dobývání, stejně jako uhlí skryté v její duši. Pokud nechceme, aby nám Ostrava nastavila lhostejnou nebo nepřátelskou tvář, musíme se podílet na utváření vzájemného náročného vztahu, ve kterém se nic neodpouští. Ostrava byla a částečně stále je poetické město. Kdo si ji zamiluje, tak má jistotu, že je to navždy. Největším úskalím současného soužití s Ostravou je její momentální ztráta osobnosti a neuchopitelná proměnlivost. Architekti, urbanisté, developeři Ostravu převlékají do stále nových, ale nepadnoucích šatů. Její kdysi prostý, skromný, přesto důstojný oděv utkaný z režných cihel, ozdobený šperky z ocelových potrubí, je bezradně nahrazován něčím provizorním, co je předurčeno na jedno použití. Ostrava, která kdysi nosila v kabelce černobílá líčidla a voněla při prvním schůzce parfémem koksovny, je najednou sterilní, není už ani černobílá jen divně šedá. Ostravská slova zněla syrově a pravdivě, dnes jsou inspirací pro parodii a umělý folklor. Ostrava byla hrdá, mluvila hlasitě, dnes jen nezřetelně šeptá.

Dereck Hard

Daniel Šperl