Bára Baronová a Dita Pepe získaly významné ocenění Magnesia Litera v kategorii nakladatelský čin roku 2016 za publikaci Intimita

Je to obrovský úspěch. Ostravská fotografka Dita Pepe, pedagožka Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, získala v úterý 5. dubna spolu s Barborou Baronovou Výroční knižní cenu Magnesia Litera 2016 v kategorii nakladatelský čin roku 2016 za publikaci s názvem Intimita vydanou nakladatelstvím Intimita Wo-men. Cenu oběma autorkám předal během slavnostního vyhlašovacího ceremoniálu ministr kultury České republiky Daniel Herman. Oceněná publikace navazuje na předchozí úspěšnou spolupráci obou autorek na knihách Slečny (2012), Měj ráda sama sebe (2014) a vyšla v artovém nakladatelství Wo-men, které se orientuje na umělecké knihy s genderovým zaměřením s výraznou profilací na obsahovou i formální kvalitu. Tříletý projekt spisovatelky Báry Baronové a fotografky Dity Pepe Intimita dokumentuje osud šesti žen a vychází z jejich autentických výpovědí, deníků, soukromých fotografií. I když se Intimita opírá o složité osudy konkrétních lidí, osobní vklad obou autorek přesahuje projekt žánr dokumentu a nabízí čtenářům řadu výpovědních rovin a individuálních interpretací. Publikace dává nahlédnout do skrytého a obtížně sdělitelného světa žen. Intimita je kniha, ke které se musíme vracet, přičemž každé další čtení nás obohacuje o novou dimenzi. Také skvělá grafická úprava knihy v podání Milana Nedvěda posouvá knihu do roviny uměleckého objektu. Fotografie Dity Pepe netvoří „pouhý“ ilustrační doprovod k textu, ale stávají se svébytnou kultivovanou formou obrazové výpovědi ke zvolenému tématu. Literární zpracování i fotografie v Intimitě ústí v kompaktní celek, který spolu komunikuje a povyšuje text na úroveň poeticko-filozofického dialogu. Pedagožka ITF tak opět dokazuje, že fotografie mohou být významným nositelem hlubokého emocionálního zážitku, ale také nenahraditelným prostředkem mezilidské komunikace o závažných tématech lidské existence.

Dita Pepe vyučuje na ITF, jehož je absolventkou, předměty Fotografický portrét, Módní fotografie a Autoportrét. Ve své tvorbě reaguje na osobní otázky identity, postavení ženy a hodnotový systém dnešní doby. Fotografii vnímá jako formu terapie. Kontinuálně pracuje na souboru Autoportréty ve spolupráci s Petrem Hrubešem, od roku 2010 spolupracovala s literární dokumentaristkou Bárou Baronovou na knize „ Slečny“, za kterou získaly 3. místo v soutěži Nejkrásnější české knihy 2012. V roce 2014 vydávají knihu „Měj ráda sebe sama“, která získala 1. místo za fotografickou knihu v mezinárodní soutěži Art books Wanted Competition. Nyní oceněná publikace Intimita vznikla ve třech rozdílných kulturách: v České republice, Japonsku a Jihoafrické republice. K úplnosti nutno dodat, že pro Filozoficko-přírodovědeckou fakultu Slezské univerzity v Opavě je udělení Magnesie Litery Ditě Pepe a Barboře Baronové úspěchem o to větším, že už v roce 2012 získal Literu za literaturu faktu vedoucí Ústavu historických věd Jiří Knapík (společně s Martinem Francem a kolektivem.) za dvousvazkovou publikaci Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. https://www.youtube.com/watch?… http://www.rozhlas.cz/…ise--1563906

PETR TOMAN REPUBLIKA ČERNOBYL

Poprvé jsem do Černobylu přijel v roce 2011. Hledal jsem tu zabijáckou radiaci tak intenzivně, že jsem první noc nedokázal usnout. Byl to splněný sen, říkal jsem si, můj ty bože, jsem tady, to snad není možné! Noc byla tmavší, vzduch sytější, barvy barevnější – zajímavé, jak „těšit se“ dokáže vybičovat smysly a prožitky na maximum. A když jsem viděl poprvé memento čtvrtého bloku, měl jsem pocit, že od té chvíle bude cokoli v mém životě už jen nuda. Velká nuda. Abych nelhal, trochu mě brzdil i strach. Nevymstí se mi tenhle výlet? Přece jen Google chrlí tuny informací, rakovina, leukemie, mutace a smrt, to jsou přece synonyma Černobylu. Tak jsem se alespoň schovával za roušku a panicky kontroloval baterky v dozimetru. Nestoupal na mech, na trávu, nejedl, nepil… Strach z neznalosti má velké oči, ale i opatrnost má svá opodstatnění. Za rok od první návštěvy jsem byl zpátky. A se mnou velká očekávání, plány. Poflakoval jsem se kolem plotu zóny a hledal senzace, ale život si tam plynul svým tempem a obyčejností a já ho vůbec nezajímal. Trpěl jsem tím jako zvíře. Okouzlenost z prvního setkání byla pryč a ta všednost, ta mě deptala. Nezbylo než se smířit s tím, že senzace a velký fotografický svět se odehrávají maximálně tak v mé fantazii. Ale někdy je dobré propadnout se až na dno vlastní osobnosti a vše tam zpřeházet, rozmlátit a vyhodit do smetí, aby mělo smysl vyrazit na další štaci. Přesně to byla první, ale zásadní lekce, kterou jsem od Černobylu dostal. Že věci se dějí bez ohledu na má přání a představy, a chci-li něco pochopit, musím si v první řadě udělat pořádek v sobě. Pochopit neznamená přečíst ještě více knih a strávit více hodin na Googlu. Znamená to respekt, pokoru a především vyvlečení se z pout vlastních předsudků a představ. Teprve potom se mi začalo dařit vidět Černobyl trochu jinak. S každou další návštěvou Ukrajiny to bylo lepší a lepší. Zní to trochu nemístně, řeč je o tragických osudech, bolesti a depresi, protože Černobyl není nic jiného. Začaly se objevovat příběhy, o kterých jsem nikdy nečetl, a mně došlo, že skutečnost leží kolem plotu zóny, ne uvnitř. Chápu, že čísla z dozimetrů, opuštěné domy, respektive jaderný ďábel zkroucený do rozpadajícího se sarkofágu jsou atraktivní, ale… Lidé jsou klíčem k pochopení. A jejich příběhy svátost, kterou je nutné tesat do skály. Aby varovaly. Přestal jsem usilovat o setkání s vědci, lékaři velkých jmen. Třeba jsem měl jen smůlu, ale pokaždé to dopadlo stejně – a jaký máte na svůj projekt rozpočet? Nedokázal jsem to rozdýchat. Lidé kolem zóny, ti skutečně potřební, si o peníze nikdy neřekli.

Recenze knihy Jižní Město: Jiří Siostrzonek citlivě interpretuje fotografie Jaromíra Čejky

Výborná kniha reflektující textem i obrazem nesnadný život prvních obyvatel Jižního Města. Tak začíná v časopise iLiteratura.cz recenze Jana Lukavce týkající se publikace Jaromír Čejka - Jižní Město: fotografický projekt z pražského sídliště z počátku osmdesátých let 20. století. (Positif, Praha, 2014, 182 s.)

Recenzent oceňuje textový doprovod zástupce vedoucího ITF FPF SU v Opavě Jiřího Siostrzonka a upozorňuje, že jde o poutavé zamyšlení s vyváženým přístupem, které není nekritickým chvalozpěvem ani nespravedlivým odsudkem. „Text společně s fotografiemi tvoří jedinečný celek, který se dá doporučit i těm, které vlastně žádné fotografie nezajímají, ale zato si rádi přečtou fundovanou úvahu o sídlištním bytí,“ píše v závěru Jan Lukavec.

TEXT: Zuzana Urbánková/Centrum multimediální tvorby

Znění celé recenze naleznete zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/36207/dufek-antonin-siostrzonek-jiri-streit-jindrich-jaromir-cejka-jizni-mesto-fotograficky-projekt-z-prazskeho-sidliste-z-pocatku-osmdesatych-let-20-stoleti

Vladimíra Židková

Dana Kyndrová

Dereck Hard

Zahájení výstavy Čtvrtstoletí Institutu tvůrčí fotografie FPF SU 1990–2015 v Chebu

Na vernisáž výstavy Čtvrtstoletí – Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě 1990–2015, která je příspěvkem k oslavám 25. výročí vzniku Slezské univerzity v Opavě, se do Chebu, přijelo sedm kmenových pedagogů a čtyři desítky současných i bývalých studentů ústavu nazývaného často jen zkratkou ITF, ale i jeho předchůdce – Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů. Poprvé byla ve srovnatelném rozsahu společně s nejnovějšími pracemi představena díla absolventů, kteří již na mezinárodní scéně zaujali významné postavení. Chebské Art Centrum Galerie 4 sídlí ve čtyřech patrech bývalé barokní sýpky o celkové ploše 1600 čtverečních metrů, která byla po nákladné rekonstrukci loni v prosinci otevřena jako nejrozsáhlejší fotografická galerie u nás. Kromě samotných výstavních prostor v ní najdeme i expozici historických snímků, přednáškový sál, archiv nebo kavárnu. Galerie 4 už ovšem existovala celých minulých třicet let v menších prostorách v Kamenné ulici a za tu dobu se v ní uskutečnilo po vedením tehdejšího (i dnešního) ředitele Zbyňka Illka na 350 výstav. Výstava ITF je teprve druhá, která v novém sídle na Františkánském náměstí probíhá.

Jana Hunterová

Jana Hunterová    (editovat)