Cena Jaromíra Funkeho 2004

Pořadatelé: časopis Ateliér, Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a Pražský dům fotografie
Pražský dům fotografie, Václavské náměstí 31, Praha 1
3.6. – 18.7. 2004

  Po roce 1989 bylo učiněno několik organizačně různě směrovaných pokusů nahlédnout do aktuálního dění v soudobé mladé fotografii. Prvenství náleží Jánu Šmokovi a jeho po několik let organizované ceně Jana Hudečka autorů do třiceti let (ocenění zde získali kupř. Jolana Havelková, Jaroslav Fišer či Robert Portel). Přes slibné začátky se nepodařilo udržet kontinuitu a cena nezískala výraznější ohlas ani prestiž snad proto, že tvorba oceněných autorů nebyla dále představována výstavou. Výraznějším pokusem byla "Nová jména" uváděná pravidelnou expozicí v Pražském domě fotografie. Snímky vybírala z přihlášených prací odborná porota v proměnlivém složení a poprvé se zde objevili mladí tvůrci ocenění později kupř. v Ceně Jindřicha Chalupeckého (Veronika Bromová, Markéta Othová). Po Nových jménech Pražského domu fotografie (který se na tomto projektu kvůli programovým změnám přestal podílet) následovalo Talentinum, organizované soukromou galerií České centrum fotografie. Talentinum však zaniklo dříve než získalo potřebný ohlas.
  Přes výrazné postavení fotografie v kontextu českého umění se v průběhu více než jedné dekády nepodařilo konstituovat cenu, která by byla srovnatelná s prestiží ceny Jindřicha Chalupeckého.  Zde se sice fotografie v pravidelných intervalech v tvorbě vybraných finalistů objevuje, ale má své specifické siločáry, které jsou těžko překročitelné pro velkou část fotografů, pracujících v oblasti média. Vznik Ceny Jaromíra Funkeho by měl soustředit pohled do přesněji vymezeného okruhu bez ostrého ohraničení protichůdných polarit dokumentární a výtvarné fotografie (což lze považovat za charakteristické i pro tvorbu meziválečného klasika).
Jaromír Funke (*1909 +1945 Praha) byl nejvlivnějším českým fotografem 20.- 40. let a společně s Jaroslavem Rösslerem zaujímá svou experimentátorskou tvorbou  v mezinárodním významu podobné místo, jako František Kupka v malířství. Cenu podpořila Funkeho dcera PhDr. Miloslava Rubešová, která vítězi věnovala fotografii svého otce Exotické zátiší (1928-1929).
  Při postupném konstituování pravidel udílení ceny dospěli organizátoři po různých zkušenostech k tomu nejtransparentnějšímu. Oslovili stovku proporčně vybraných kritiků, publicistů, teoretiků, pedagogů, kurátorů sbírek a výstav i galeristů, zabývajících se prací v oblasti média. Mnohokrát konzultovaný výběr se pokusil udržet rovnovážnost různých sil z mnoha oblastí média, aby se zachoval co nejpestřejší průhled do současné scény. Účastníci jednoduše hodnotili pořadí  tří fotografů nebo s médiem pracujících umělců do 35 let, kdy první místo bylo hodnoceno 3 body a další sestupně. Z oslovených  nakonec (podobně jako tomu bylo u soutěže o výtvarnou osobnost roku pořádané loni časopisem PARS  a galerií Klenová) zaslala do redakce Ateliéru své hodnocení více než polovina. Někteří se omluvili, jeden požádal o vyškrtnutí ze seznamu, protože s touto koncepcí hodnocení nesouhlasil. Nejčastějším důvodem neúčasti oslovených  byla samotná rozsáhlá scéna mladé fotografie, kterou objektivně z různých důvodů nemají příležitost pravidelně sledovat. Konec konců i někteří z těch, kteří se zúčastnili, zařadili autory, kteří už překročili věkový limit nebo takové, kteří momentálně nežijí v České republice. Podrobnosti hlasování oslovené odborné veřejnosti má nyní kdokoliv z autorů nebo diváků možnost vidět v katalogu výstavy či na internetových stránkách Photorevue. Tato transparentnost je pro důvěryhodnost ceny vskutku základní devizou.   
  Kdo měl příležitost sledovat soudobou fotografickou scénu důsledněji, nemohl být výběrem v první dvacítce příliš překvapen. Projevila se zde především systematická a nepřehlédnutelná práce vybraných autorů jdoucí napříč různými galeriemi i časopisy. Cenu Jaromíra Funkeho v roce 2004 a možnost vydat v nakladatelství KANT svou první vlastní monografii získala s velkým náskokem (celkový počet bodů 73) Dita Pepe  před Jiřím Křenkem (28 bodů) a Karlem Tůmou (18 bodů). Výstava v Pražském domě fotografie uvedla dále práce dalších 4 jednotlivých finalistů a skupin.  Tento rozšířený výběr oproti původnímu předpokladu představit v komorním prostoru pouze první trojici se nakonec ukázal jako optimální, vzhledem k tomu, že se výběr velmi dobře proporčně ustálil ve všech hlavních směrováních soudobé české fotografie. Barevný portrét Dity Pepe s důsledným průzkumem vlastní identity se dostal do originální konfrontace i dialogu s odosobněnými portréty Kamery skury nebo se zkoumáním ženské a mužské polarity Štěpánky Steinové a Salima Issy. Tradiční pojetí černobílého dokumentu Karla Tůmy zase s pojetím barevného  subjektivního dokumentu Jiřího Křenka, Víta Šimánka či novým dokumentem Aleny Kotzmanové. Nezanedbatelná je i účast studentů a absolventů různých způsobů výuky fotografie - Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, FAMU, Vysoké školy uměleckoprůmyslové a Pedagogické fakulty Univerzity v Ostravě.
  Pro následující bienále v roce 2006 je dobré si již teď povšimnout i dalších v pořadí, z nichž mnozí jsou již dnes výraznými tvůrci a pouze momentální situace "v pozadí" je posunula o pár příček níže. Objevují se však i jména doposud nepříliš známých autorů, které výrazné a obecněji známější projekty teprve čekají. Jmenujme alespoň některé z "obou břehů":  tradiční černobílý dokument Marie Zachovalové, subjektivnější pohled Tomáše Pospěcha, inspirace v meziválečné tradici nové věcnosti Vojtěcha Slámy, až filmově snímané fikce Petry Benešové nebo Barbory Kuklíkové, intermediální práci s médiem Veroniky Zapletalové, soudobé transformace banalit Daniely Dostálkové nebo osobité projekty Tomáše Třeštíka či Milana Jaroše.      

Aleš Kuneš