Zahájení - Fotokošt

Recenze výstavy

AUTORKA

Nikola Polášková, studentka 2. ročníku ITF

První polovina září byla věnována již tradičnímu koštu, který je pro Jižní Moravu tolik typický. Pro víno nemusíte daleko v žádné moravské vesnici či jejím okolí. Již třetím rokem je na dosah také umění, které má za úkol sdělovat laické veřejnosti, co se děje ve světě fotografie. Pojďte se se mnou projít galeriemi, ve kterých byly instalovány fotografie organizátory fotofestivalu Fotokošt 2012.

Díky dvěma aktivním studentům Institutu tvůrčí fotografie vzniklo na sklonku roku 2010 Občanské sdružení Fotokošt. Jeho účelem je zejména rozvoj kulturní vzdělanosti široké veřejnost a podněcování hledání nových cest v oblasti kultury. To vše a mnohem více je převedeno do praxe v podobě projektů a uměleckých aktivit pořádaných průběžně během roku, přičemž nejvýznamnější událostí je bezesporu festival Fotokošt, který letos proběhl již potřetí.

Zatímco v prvním pokusném roce konání tohoto festivalu proběhl formou jednotlivých výstav v galerii města, druhý ročník udělal současnou fotografii dostupnou všem projekcemi na plátně na Masarykově náměstí v Hodoníně. Letošní ročník představil autory ve všech významných galerijních prostorách města Hodonín. Konkrétně se jednalo o Masarykovo muzeum, Výstavní sál Evropa, Galerii výtvarného umění, kino Svět, městkou knihovnu a Galerii vednevnoci. Téma nebylo jednotné, nýbrž představilo tvorbu současných úspěšných portrétistů a dokumentární tvorbu. Dnem konání byla sobota 15. 9. 2012, která umožnila návštěvníkům jak spatřit prezentovaná díla s komentářem pořadatelů, tak samotné autory jednotlivých souborů. Nechyběla ani účast osobností jako je sociolog, kunsthistorik, pedagog Jiří Siostrzonek, a fotograf Jindřich Štreit, kteří nad celým festivalem převzali záštitu. Galerie byly poté otevřeny k nahlédnutí do 15. října.

Program festivalu fotografie byl nabitý od samého rána do pozdního večera. Musím ovšem uznat, že na papíře nevypadal zdaleka tak vyčerpávající, jako byl ve skutečnosti. Začátek akce byl stanoven na desátou hodinu ranní a poslední program začínal ve 20 hodin. V každé z již zmiňovaných galeriích byla naplánovaná vernisáž s klasickým představením díla, jeho autora, hudebním doprovodem a zhruba hodinou rezervovanou pro prohlídku každé z instalací.

Místem konání první vernisáže a současně úvodem celého festivalu se staly prostory Hodonínského zámečku a jeho Masarykova muzea. Instalovány byly fotografie Jindřicha Štreita ze souboru Brána naděje a samotný autor se postaral o pěkné úvodní slovo. Sál byl nabitý k prasknutí a to jak laickou veřejností, tak členy různých fotoklubů z okolí, kteří by si kontakt s tak významnou osobností jako je pan Štreit, nenechali ujít. Bylo nabídnuto pohoštění ve formě jednohubek a vína, o které se postaraly zejména domácnosti organizátorů. Takový čin potvrdil, že se jedná o nízkonákladový festival a organizátorům patří velký obdiv za to, s jakou bravurou jej zvládly připravit. Věřím, že návštěvníci to ocenili stejně jako já a nepotřebovali bohatý raut, nýbrž se sešli ze společné lásky pro fotografii.

Další zastávkou byl Sál Evropa, který poskytl poměrně velké množství prostoru, a tak vernisáž zabrala zbytek celého dopoledne. Diváci mohli shlédnout soubor Pavla Dudy, vítěze prvního ročníku fotografické soutěže Fotokošt, nazvaný Život na kolejích. Jednalo se o dlouhodobý cyklus, který vznikal v letech 2006-2011 na vysokoškolských kolejích v České republice. Jelikož se jednalo o prostředí, v němž se v současné sobě intenzivně pohybuji a studentský život v různých podobách je mi blízký, soubor na mě udělal dojem svou pravdivostí. Myslím, že i pro ty, kterým dokumentární fotografie nic neříká, byl soubor minimálně zajímavým. Lenka Konečná, studentka ITF, byla dalším z vystavujících. Prezentovala dva subjektivně laděné soubory, které měly za účel rozvíjet divákovu fantazii a hledat v jejích fotografiích různé interpretace. Mimo jiné zde byly instalovány fotografie Skupiny spřízněných fotografek s názvem Mezitím šnorchl. Čtyři mladé fotografky zvládly zabrat svými fotografiemi jednu celou místnost a svým uměním, které mnoho lidí doposud neznalo, zaujat příchozí. Každá z autorek prezentovala jeden soubor, který se různil od kategorie portrétu a šel až do abstrakce. Tahle vernisáž patřila pro mě mezi nejzajímavější, jelikož se jednalo o díla, která jsem nikdy předtím neviděla, a bylo velmi zajímavé se s nimi seznámit.

Následovala pauza na oběd. Po jejím ukončení jsem se cítila plná nejen fyzicky, ale také plná dojmů a s dopolednem stráveným na vernisážích bych se zcela jistě spokojila. Před námi však byl druhý, neméně důležitý blok vernisáží. Ovšem od momentu, kdy se den přelomil, jsem se cítila já, a věřím, že i někteří účastníci festivalu, unavená a vyhlídka na nadcházejících vernisáže nebyla zdaleka tak lákavá jako ráno, kdy byl každý příchozí svěží a těšil se na umění, které mu bude představeno a podnítí ho k přemýšlení. Avšak s aktivitou, kterou museli vynaložit organizátoři se courání návštěvníků po galerii nedalo srovnat, za což jim náleží velký obdiv.

Po obědové pauze se účastnící festivalu sešli v kině Svět, jehož sál byl věnován portrétům Lenky Bláhové ze souboru Uvnitř sebe potkávám sebe. Jednalo se o malou kavárnu, kde byly k dispozici stolečky a židle k posezení, stejně tak jako občerstvení v podobě vína, které organizátoři převáželi z jedné galerie do druhé. Jako při předchozích vernisážích proběhlo úvodní slovo, představila se autorka osobně a poté byl dán čas na prohlídku fotografií. Musím říci, že přínos této výstavy pro jedince, kteří se orientují ve světě současné fotografie a tudíž jim nemohl tento soubor uniknout, byl minimální. Jakožto studentka ITF jsem měla možnost se se souborem seznámit v minulosti, a tak jsem upřímně nevěděla co s časem, který byl určen k prohlídce fotografií. V podobném duchu se táhla další výstava v galerii Vednevnoci, kde byly vystaveny fotografie Radovana Kodery. Velké obličeje, které svýma ostrýma očima hypnotizují kolemjdoucí jsou mezi fotografy také poměrně známé. Na druhou stranu, čas se dal alespoň využít jiným způsobem, například socializací, poznávání ostatních návštěvníků festivalu a společnému rozjímání na fotografiemi, což většina účastníku hojně dělala.

Předposledním místem, kde proběhla vernisáž, byl sál městské knihovny Hodonín, kde jeden z organizátorů Fotokoštu představil fotografie svého oblíbence Daniela Šperla z cyklu Amerika. Jelikož se jednalo o dokumentární typ fotografie, přispěl k úvodnímu slovu také Jindřich Štreit. Výstava byla započata velmi dojemným způsobem, jelikož pan profesor vyjádřil radost z faktu, že se jeden student ITF zajímá o druhého natolik, že o něm napíše bakalářskou práci a uspořádá mu výstavu, což byl právě tento případ. Cyklus fotografií Životní styl USA je subjektivní interpretací situací, čtvrtí a lidí ze Spojených států amerických, který zahrnuje nejznámější místa jako je Central Park či 5th Avenue. Dívajíce se na tento soubor zpětně, uvědomuji si, že v důsledku ohromenosti z velkého množství fotografií z předchozích vernisáží jsem nebyla schopna práci dostatečně docenit.

S pátou hodinou večerní se blížila také poslední vernisáž dne. Ze všech navštívených galerií a sálů byla právě Galerie výtvarného umění nejvýznamnější, a nebylo překvapením, že počet návštěvníků byl nejvyšší. Nechyběla ani regionální televize a kromě některých autorů a pořadatelů se k úvodnímu slovu přidal také ředitel galerie. Výstava byla zaměřena na industriální prostředí a pokrývala jak fotografii portrétní, dokumentární, tak zátiší. Autory byl Václav Jirásek, který fotografoval pozůstatky „chrámů práce“ a snažil se tak podtrhnout monumentalitu industriálních míst. Dalším byl Arkadiusz Gola, který se zaměřil na ženy v dolech a nazval tak svůj soubor, který vznikal v Horním Slezsku a dokumentoval ženy při práci v téměř nelidských podmínkách. Posledním z autorů byl Filip Singer se svými cykly z Ukrajiny a Ázerbájdžánu. Instalace byla v tomto případě provedena velmi originálním způsobem a zcela odpovídajícím industriálnímu tématu, jelikož obrovské zvětšeniny lepené na tlustých deskách byly postaveny na cihlách, opírající se o zeď, což umocňovalo atmosféru dané výstavy. Instalace v ostatních galeriích v průběhu dne byly řešeny klasickým způsobem, až na výjimku portrétů Radovana Kodery, které byly zavěšeny na šňůrce a úhlopříčně vedeny místností.

Festival byl u konce, tedy po té galerijní stránce. Pro zájemce následovalo posezení s živou hudbou v jedné z Hodonínských pivnic. Věřím, že pro organizátory nastal teprve tam moment pro vydechnutí a bezstarostné posezení. Koštování současného umění ve fotografii vystřídalo koštování darů Moravy, tedy vína.

Den obětovaný festivalu Fotokošt byl rozhodně příjemně stráveným pro všechny příchozí. Organizátoři odvedli skvělou práci od plánování celého festivalu, přes shánění fotografií až z jiných států, až k samotné realizaci, organizaci a komunikaci s galerijními institucemi v Hodoníně. Celý den mi však přišel trochu roztahaný a kdyby byla doba na prohlídku jednotlivých výstav kratší a spíše intenzivnější, ocenila bych tuto variantu. Další věcí je také počet vernisáží v jeden den. Jelikož náplní vernisáží je kromě představení autora a díla také zmínění institucí, které výstavu podporují a děkování takovým činitelům, některé věci se tím pádem stále omílaly. Zmíním také časovou náročnost festivalu, protože ne každý si může dovolit strávit celý den prohlížením fotografií. Z tohoto důvodu se mi více líbila náplň Fotokoštu 2011, konkrétně část s promítáním na plátně, která byla pro diváky přístupnější. Problému s časem se dalo předejít tím, že by si člověk prošel výstavy ve svém volném čase, svým tempem v době otevření výstav, cca měsíc od vernisáží, takže ze strany moderátorů bylo podáno náhradní řešení. Budoucí ročníky rozhodně doporučuji všem a sama jsem zvědavá, co přinesou zajímavého.