Dokumentární umělec Imrich Veber právě dokončil soubor padesáti fotografií ze života handicapovaných uživatelů zařízení Marianum v Opavě, ve kterém úzce navazuje na svůj předchozí cyklus Nejeden život z let 2008—2009. V novém souboru Šance změny se více soustředí na životní proměny handicapovaných v souvislosti s jejich stěhováním do menších bytů a domů chráněných bydlení. Sleduje transformaci sociálních služeb v „mikrosvětě” několika handicapovaných osob a vytváří fotografie, které nejsou pouhým záznamem života jednoho člověka či několika málo lidí, ale svou vizuální zkratkou fotografie povyšuje k obrazům zachycujícím úroveň vztahu majoritní společnosti k fyzicky či psychicky handicapované minoritě.
   Soubor Šance změny bude představen ve čtvrtek 6. června 2013 v 10 hodin jako součást veletrhu Mezi námi na výstavišti Flora v Olomouci (pavilon H) za účasti autora Imricha Vebera a kurátora výstavy Lukáše Bártla. Úvodní slovo pronese ředitel Mariana, p.o. Antonín Janýška. Výstava bude přístupná po celou dobu trvání veletrhu, tj. do soboty
8. června  2013 do 17. hodiny.
 

O tom, jak se komunistický režim choval k lidem s mentálním postižením, bylo napsáno mnohé, chtělo by se říci všechno. Žel, má každodenní pedagogická zkušenost mě přesvědčuje, že v tomto ohledu není informací a apelů nikdy dost. Zdí bylo nepřeberně a jedna z nich stála i mezi „normálními“ a „postiženými“. Nebyla to pouze zeď mentální, ale povětšinou i fyzická, která bezpečně zabraňovala překonávání zdí mentálních. Na chuti a vyspělosti společnosti tedy vlastně příliš nezáleželo. Za těmito fyzickými zdmi se pak o ty „jiné“ nezřídka starali jinak odstavení lidé, například řádové sestry, kterým tak minulý režim cynicky vyložil pomoc bližnímu svému. Tato zjevná nemravnost neunikla některým umělcům, kteří naštěstí pochopili funkci fotografie v moderní společnosti. Pochopili, že co nebylo vyfotografováno, to se vlastně nestalo. A sestavujeme-li dnes pomyslnou obžalobu komunistického režimu, fotografie v ní hraje roli zásadní. Sametová revoluce v roce 1989 byla oním momentem obratu, onou „šancí změny“. A opravdu mnohé se změnilo, mnoho práce bylo odvedeno. Směr je dobrý, byť zlepšovat jde vždy a všechno.

   Také česká společnost se v tomto ohledu – tedy podle mého názoru – zachovala relativně statečně. Děti se na ulici neotáčejí za invalidním vozíkem jako za „podivnou atrakcí“, mnozí jsou ochotni pomoci, dokonce zdarma, a co víc i s radostí. Možná i to je důvod, proč téma mentálně (či jinak) postižených spoluobčanů tak trochu vymizelo ze zorného úhlu našich dokumentárních fotografů. Je to chyba! Rostou zde totiž zdi jiné. Jednou z těch zásadních je čas a pocit jeho nedostatku. Mnoho lidí je sice v dnešní době srozuměno s činností příspěvkových organizací jako je Marianum, povětšinou ji schvalují, ale v zásadě nechápou. Protože pro pochopení celého procesu je třeba empatie. A empatie stojí hodně sil a hodně času.  
   I proto považuji práci Imricha Vebera za nesmírně důležitou a vážím si jí nejen z pohledu historika fotografie a kurátora, ale i z pohledu občana. Jeho vizuální zkratka může onu empatii urychlit, přenést k divákovi, a to bez banalizace, které jsme u podobných fotografických cyklů často svědky. Imrichovy fotografie hovoří o drobných strastech, problémech, osamocení, ale také o přátelství, změně prostředí, začleňování do společnosti a čisté radosti… Žena uprostřed tanečního sálu právě rozpřáhla ruce v radostném gestu. Nevyhrála v loterii, není na dovolené v Karibiku ani na zbohatlické párty, přitom nám její výraz dává zprávu o naprosté blaženosti,
o obyčejné radosti. Máme se co učit!
   Před dvěma lety jsem o Imrichovi a jeho dokumentárních fotografiích z Mariana napsal do časopisu Host toto: „Mladým autorům dnes ponejvíce scházejí základní předpoklady pro tento druh práce, jako jsou empatie, soustavnost a pokora před dlouhou cestou k úspěchu. A je přinejmenším neobvyklé, že opavský rodák Imrich Veber disponuje těmito předpoklady již ve svých třiadvaceti letech.“ V autorově přístupu se nic nezměnilo. A to je dobře! Imrich není nestranným pozorovatelem, je součástí procesu. Dokazují to i některé lehce inscenované snímky. Lidé na nich o fotografovi vědí, přesto „počkají“ v důvěrném gestu, pohledu. Fotograf není na obtíž, naopak je vítaným kamarádem. Imrich zná všechny fotografované jménem.
   V prvním odstavci jsem uvedl, že „co nebylo vyfotografováno, to se vlastně nestalo“.
A proto každá doba a každá důležitá proměna potřebuje své kronikáře. Někteří jen lopotně
a kostrbatě píší, někteří tvoří krásný text, chcete-li třeba básně. Imrich Veber má již jazyk dostatečně vybroušený, aby patřil do druhé skupiny. Nelze než popřát jemu i jeho „objektům“ vše dobré!

Lukáš Bártl
teoretik a historik fotografie
kurátor výstavy