Když jsem vyrůstal, svět okolo mě byl na povel optimistický. Museli jsme slavit, i když nebylo co, mávat mávátky v prvomájovém průvodu, účastnit se rituálů a navenek jásat, když jsme se dozvěděli o povinné víkendové brigádě.  V televizních novinách nebyla hlavní zpráva dne o vraždě nebo ukradených miliardách, ale o řepné kampani v Polabí, o novém vynálezu používaném při zpracování usní v závodu Svit, o lipové aleji vysazené pionýry podél cesty na Humpolecku. V novinách se objevovaly rozzářené tváře traktoristů, šťastné družstevní dojičky, veselé cvičenky na celostátní spartakiádě. Byl to do značné míry umělý mediální klam, který vytvářel dojem, že problémy vlastně nejsou a když už se nějaký najde, tak je hračka jej vyřešit, protože na zodpovědných místech sedí odborníci. Převážně pozitivní bylo i oficiální umění.

Současný svět se překlopil do druhého extrému. Obrazové i psané zpravodajství je dnes soustředěným přívalem smutku a beznaděje. Všichni kradou (nejvíce “samozřejmě” politici), bestiální kmotři číhají za každým rohem, babičky jsou vražděny a okrádány v parku, chlapečci biti, děvčátka znásilňována. Od první do poslední minuty skepse, neschopnost či neochota ocenit hezké věci. Věta vidět Paříž a zemřít by se dala parafrázovat slovy přečíst si noviny a skočit z mostu. Podobná atmosféra panuje i v soudobém umění, kde se prosazují pohledy do nejtemnějších záhybů lidské duše. Začíná platit tvůrčí klišé, že co je formou dokonalé a obsahem smutné nebo zvrácené, to je oceňované jako “nový a neotřelý pohled”.

Před časem jsem se tu kriticky zamýšlel nad výsledky posledního ročníku soutěže World Press Photo. Uvažoval jsem nad otázkou, proč je pro novináře i porotu atraktivnější třeba trpící dítě z válečné zóny v Sýrii než spokojené dítě na hřišti ve Vršovicích. Proč každá druhá fotografie připomíná efektní scény z akčních počítačových her s tím rozdílem, že zde ztracené životy se stiskem klávesy neobnoví. Proč jde významnou část aktuálního fotožurnalismu pojmenovat slovy “playstation estetika”.

Můžeme se bavit o tom, jestli jsou média včetně fotografů původcem této celospolečenské deprese nebo jen jejím odrazem. Pravda asi bude někde mezi. Nicméně zpravodajství i umění si může vybrat ze dvou cest – buď se podřizovat náladě společnosti nebo se ji snažit vzepřít, ukázat ji pozitivnější cestu a přetvářet ji k lepšímu. Věřím tomu, že hledání toho lepšího v každém člověku patří k opomíjeným, ale stále platným funkcím umělecké tvorby.

Negativní myšlenky jsou vždy pro bulvárně naladěného diváka (většina společnosti) zajímavější než optimistická vize světa. Však se podívejte na sledovanost akčních filmů v hlavním vysílacím čase komerčních televizí. Chci požádat vás – umělce, novináře, editory, porotce uměleckých soutěží, amatéry. Předveďte, že máte na to vytvořit záběr plný radosti, štěstí, lásky a obdivu ke světu jaký je. Zcela upřímně si totiž myslím, že pořídit optimistický snímek tak, aby to nebyl kýč, je mnohem větší kumšt než série fotografií vyzařujících čirou depresi. Máte na to fotografovat radost?

Autor: Petr Vilgus