Šymon Kliman, Jitka Pistová, z cyklu Krásní lidé, .2008

Bratislava, listopad 2012

Rozpočet 22. ročníku Měsíce fotografie v Bratislavě byl asi padesátkrát nižší než rozpočet letošních Setkání fotografie v Arles. Ve slovenské metropoli pochopitelně nebylo tolik výstav ani návštěvníků jako v provensálském městě, festivalový katalog byl nesrovnatelně tenčí, na přednášky na Vysoké škole výtvarných umění přišel ve srovnání s projekcemi v arleském Antickém divadle nepatrný počet lidí a propagace festivalu opět byla minimální,  přesto je třeba ocenit, co se pořadatelům ze Středoevropského domu fotografie s tak omezenými prostředky podařilo udělat.

Robert Capa, Američtí vojáci na Sicílii, srpen 1943, sbírka Národního muzea v Budapešti

Lewis W. Hine, Dítě při sklizni brambor na Long Islandu, 1912, sbírka Domu George Eastmana v Rochestru

Nikita Pirogov, z cyklu Jiný břeh, 2010

Stano Pekár, Piknik 1975

Pavel Mára, z cyklu Memory, 2009

Andrej Balco, Domésticas, 2007

Charles Fréger, z cyklu Wilder Man, OFF_festival

Katalog výstavy Mladé médium II

Dany Peschl (vítěz OFF_festivalu v Bratislavě), z cyklu Do hor

Anton Baša, z cyklu Brightonians, 2010-2011, OFF_festival

Zahájení výstavy VŠVU Tři dílny

Lenka Jakubčáková, Lom nad Rimavicou, 2011, z výstavy Tři dílny, OFF_festival

Dagmar Vyhnálková, Heart on Fire, 2011, z výstavy Frame 11

Vendula Knopová, z výstavy studentů UTB ve Zlíně Beauty and Bizzare, OFF_festival

Zakladatel a dlouholetý ředitel Měsíce fotografie Václav Macek se důsledně drží své koncepce, že každý ročník by měl přinést nějaké divácké lákadlo ve formě výstav světoznámých tvůrců, ale za největší přínos svého festivalu oprávněně považuje skutečnost, že jako jediný vždy mnohostranně představuje historii a současnost fotografické tvorby ve střední a východní Evropě, jíž se v takovém rozsahu a s takovou důsledností nevěnuje žádný jiný fotografický festival. To platí nejenom o výstavách, ale také třeba o soutěži fotografických publikací z této části světa, které nikde jinde není možné v takovém množství vidět na jednom místě. Letos v ní zvítězily dvě historické knihy - první díl monumentálních Dějin evropské fotografie a precizně vytištěný obsáhlý katalog nedávné výstavy Zrození umělecké fotografie, uvedené v Muzeu výtvarného umění v Budapešti.  Tradiční součástí festivalu byly i doprovodné programy -   projekce filmů o slovenských fotografech, hodnocení portfolií, tvůrčí dílny, inscenace brněnského divadla Husa na provázku Tichý Tarzan o osobitém kyjovském fotografovi Miroslavu Tichém.

Velký ohlas oprávněně měla expozice Mladá generace – nová fotografie z Ruska a Ukrajiny. Její kurátoři Irina Čmyreva, Jevgenij Berezněr a Wendy Watriss ji původně připravili pro houstonský FotoFest, ale i v daleko užší bratislavské repríze šlo o výbornou výstavu. Na ukázkách děl dvaadvaceti autorů představila silné prolínání vlivů ruské a ukrajinské fotografie se zahraniční tvorbou, která je dnes díky internetu přístupná zájemcům i v nejzapadlejší vesnici na Uralu. Rusko ani Ukrajina stále nemají vysoké fotografické školy kvalitativně srovnatelné s českými či polskými, tamní mladí fotografové se ale dobře orientují v tom, co je ve světě zrovna “in” a jak důležitou roli v dnešní fotografii hraje vysoká technická kvalita. Přitom často dovedou ve svých dílech ukázat specifickou situaci svých zemí na složité cestě od komunistické totality. Výstava v bratislavském Domě umění zahrnovala především různé proudy současného dokumentu a moderní portrétní fotografie se sociálními tématy (portréty dětí z bohatých rodin od Anny Skladmanové, snímky sirotků z dětského domova od Fjodora Telkova) či  s výrazně subjektivním pojetím (Nikita Pirogov nebo Margarita Ovčarenková).

Řadou expozic byla zastoupena slovenská fotografie. Snímky Bratislavy z let 1925 – 1945 od Josefa Hofera mohly svými romantickými pohledy na historické  centrum a pronikání funkcionalistické architektury do jeho okolí zaujmout hlavně místní návštěvníky, většina festivalových hostů v nich ale postrádala větší dávku invence, jakou měly třeba Kállayovy záběry z poválečné Bratislavy, představené na loňském festivalu. Velmi záslužné bylo uspořádání nevelké retrospektivy poněkud zapomínaného Stana Pekára. Do slovenské dokumentární fotografie 70. a 80. let, v níž stále dominovalo Martinčekovo a Kállayovo poeticko-romantické pojetí, přinesl spolu s Jozefem Ortem-Šnepem, Jurajem Bartošem nebo Ĺubem Stachem záměrně antiestetizující syrový pohled na obyčejný život obyčejných lidí. I když ne všechny jeho fotografie prošly sítem času a žánrovité figurky prodavačů na bratislavském trhu dnes neobstojí vedle silných záběrů svobodných polských dělnic na ubytovně,  boxerů v šatně či účastníků pikniku, je jasné, že už si dávno zasloužil shrnující výstavu a publikaci, jakou mu  nyní připravili Petra Hanáková s Aurelem Hrabušickým. Samostatné výstavy měli přední současní dokumentaristé Martin Kollár a Andrej Balco. Zatímco Kollár představil ukázky z dosud nedokončeného cyklus Tranzit, v němž ve svém výrazně subjektivním pojetí akcentuje grotesknost a absurditu života v současné Evropě, zmítané krizí, Balco vystavil výrazně pozměněný cyklus Domésticas, mnohostranně ukazující vztahy brazilských sluhů a jejich zaměstnavatelů. Původní koncept, založený na pevně svázaných trojicích snímků, byl nyní proměněn zařazením řady signifikantních detailů interiérů. Jana Hojstričová se v nových cyklech, představených v Galerii města Bratislavy, zaměřila na rodinu. V Rodinném portrétu se přiblížila dokumentární tvorbě a vytvořila jednoduché, ale velmi sugestivní fragmenty těl členů vlastní rodiny, zatímco v souboru Unavená domácnost prostřednictvím výrazně inscenovaných snímků žen, jakoby splývajících s interiéry obývacích pokojů, symbolicky zobrazila postavení osamělých matek, které opustili manželé a jejich svět se zúžil hlavně na starost o děti a domácnost.

Hlavním tématem letošního festivalu měly být menšiny. Z finančních důvodů se však nepodařilo do Bratislavy získat nově koncipovanou Koudelkovu výstavu Cikáni. Nejrozsáhlejší částí tohoto tematického oddílu tak byla expozice Na cestě, kterou Bohunka Koklesová sestavila z prací pěti autorů – Čecha Karla Cudlína, Rusky tatarského původu Lajli Kuzněcovové, Maďara Tamáse Revese a a ve Spojených státech žijících Slováků Michala a Lídy Suchých. Od jejich tradičního jemně romantizujícího pohledu na život Romů v různých částech světa se prudce odlišovaly ostře barevné portréty Šymona Klimana z výstavy Krásní lidé. Autor v nich porušil stereotypy při zobrazování obyvatel romských osad, které vyfotografoval v jejich nejlepších šatech za použití principů idealizující módní fotografie. Klimanův originální soubor, známý už z Prague Biennale 4, by si však zasloužil podstatně větší prostor než jednu nevelkou místnost ve Středoevropském domě fotografie. Výsledek mnohaleté soustředěné práce při zachycování specifického životního stylu Rusínů představili v expozici na Bratislavském hradě a v knižní publikaci Tomáš Leňo s Jozefem Ondzikem. V jejich vizuálně silných černobílých snímcích se mnohdy prolíná tradiční humanistický pohled na rurální a religiózní život specifické rusínské komunity se smyslem pro humor a výstižné konfrontace několika motivů.

Česká fotografie, které bratislavský festival obvykle dává velký prostor, byla tentokrát zastoupena jenom dvěma samostatnými výstavami. První z nich připomněla tvorbu reprezentantů druhé generace českých surrealistů ze skupiny Ra Viléma Reichmanna a Miloše Korečka. Na druhé, daleko rozsáhlejší expozici v Domě umění představil Pavel Mára především nejnovější cykly výtvarně stylizovaných fotografií s motivy těl Vzpomínka a Negativní hlavy, ale vrátil se i ke starším Madonám a několika drobnějšími ukázkami připomněl i některá předchozí díla. Mladší generace českých tvůrců zazářila na výstavě vítězů posledního ročníku mezinárodní soutěže Frame, kde hlavní cenu obdržela Anna Gutová s Gabrielem Fragnerem za cyklus I Love My Family, s níž se autoři stylizovali do typické české rodiny z doby normalizace. Samotné snímky, mnohdy pořízené ve stylu vybledlých rodinných momentek, umocnila instalace za použití kýčovitých rámů z bazaru a sektorového nábytku. Fotografická tvorba z Polska, která díky mladým autorům v posledních letech prošla výraznou proměnou a stále více se uplatňuje i na zahraniční scéně, byla reprezentována  jemně melancholickými pracemi Andrzeje J. Lecha, nepochybně obrazové i technicky kvalitními, ale přece jenom už stojícími mimo nejaktuálnější tendence. K nejlepším expozicím autorů z postkomunistických zemí patřila výstava velkormátových záběrů studené a nabubřelé architektury různých socialistických hotelů, kulturních domů či hotelů od Slovince Romana Bezjaka. Skutečnost, že Bezjak už mnoho let žije v Německu, jistě ovlivnila i styl jeho záměrně stroze deskriptivních záběrů, navazujících na díla představitelů Düsseldorfské školy fotografie.

Poněkud okrajové tentokrát bylo zastoupení tvorby ze západní Evropy. Expozice 100 x z dějin francouzské fotografie sice přinesla ukázky děl mnoha slavných autorů včetně Andrého Kertésze, Jacquese-Henriho Lartiguea nebo Henriho Cartiera-Bressona, vždy šlo ale jenom o jedinou fotografii a navíc většinou o novou zvětšeninu či dokonce reprodukci. Rakouský fotograf a bývalý oblíbený model představitelů vídeňského akcionismu Heinz Cibulka vystavil další čtveřice volně propojených snímků, které bez výraznější změny rozmnožuje už téměř čtyři desetiletí. Příjemně překvapil Němec Walter Bergmoser, jenž odešel od dřívějších chladných postkonceptuálních prací k daleko komunikativnějším autoreflexívním dílům, v nichž symbolicky reagoval na smrt rodičů a další osobní zážitky. Dramaturgickým omylem bylo zařazení povrchně efektních portrétů Williama Roppa. V tvorbě tohoto Francouze, horlivě se prosazujícího na mnoha fotografických festivalech, najdeme i kvalitnější práce, kýčovitý soubor  Rozcestník mezi ně ale určitě nepatří. Skutečnost, že výrazné počítačové manipulace mohou vést k daleko hlubším dílům, ukázal projekt Evropského měsíce fotografie Disturbances, z něhož kurátorka Michaela Bosáková vybrala pro uvedení v Bratislavě fascinující ukázky virtuálního světa, jaké za pomocí digitálních technologií vytvořili invenční autoři.

Největšími diváckými lákadly Měsíce fotografie (samozřejmě vedle expozice řemeslně dokonalých, ale místy rutinních snímků z měsíčníku National Geographic) byly výstavy dvou klasiků světové fotografie Roberta Capy a Lewise W. Hinea. Capovu retrospektivu připravilo Maďarské národní muzeum v Budapešti, které před čtyřmi lety koupilo z Mezinárodního centra fotografie v New Yorku přes devět set nových zvětšenin z původních negativů. I když je Capa známý především jako válečný fotoreportér, přehledně rozčleněná reprezentativní výstava ve Slovenské národní galerii zahrnovala vedle nejslavnějších záběrů z občanské války ve Španělsku, z druhé světové války nebo z bojů v Indočíně také mnoho jeho bezprostředních fotografií z každodenního života v různých zemích stejně jako portréty Pabla Picassa, Ingrid Bergmanové, Johna Steinbecka a dalších slavných osobností. Samotné fotografiemi byly doplněny ukázkami časopisů, v nichž Capa ve zlaté éře fotožurnalistiky publikoval rozsáhlejší fotoeseje. Z tvorby amerického průkopníka sociální fotografie Lewise W. Hinea z fondů Domu George Eastmana v Rochestru byly ve značně přehuštěné instalaci v Mirbachově paláci v nových zvětšeninách představeny dva soubory – dodnes silný cyklus, ukazující drastické podmínky, v nichž byly v dolech, tkalcovnách nebo na farmách před 1. světovou válkou  zaměstnávány a vykořisťovány statisíce dětí, a soubor o odvážné práci stavebních dělníků při výstavbě newyorského mrakodrapu Empire State Building, obsahujícímu vedle ikonických snímků i některé slabší práce.

            Ohromným oživením Měsíce fotografie byl už potřetí paralelně probíhající OFF_festival, organizovaný malým týmem mladých nadšenců pod vedením Dušana Kochola. Tomu se tentokrát podařilo naprostou většinu výstav – třináct autorských a šest skupinových, sestavených slovenskými, českými a polskými fotografickými školami - umístit do dlouho opuštěné budovy Pisztoryho paláce, bývalého Leninova muzea s pozůstatky komunistické výzdoby. Letošní festivalové téma Beauty and Bizzare v ní mělo ideální prostor, který byl během impozantní vernisáže ještě umocněn projekcemi a hudbou. Vedle výstav v této sugestivním prostředí, které kromě studentských prací z FAMU, zlínské Univerzity Tomáše Bati, Institutu tvůrčí fotofrafie SU v Opavě, Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě a Univerzity umění v Poznani zahrnovaly i expozice dalších autorů (hlavní cenu například dostal Dany Peschl, Slovák žijící v Praze, za nápadité digitální montáže z cyklu Do hor, soubor přízračných snímků lidí v masopustních převlecích vystavil významný francouzský fotograf Charles Fréger), bylo v programu OFF_festivalu i několik dalších expozic, například přehlídka výsledků tří fotografických dílen, organizovaných profesorem bratislavské VŠVU Ĺubem Stachem, nebo výstava silných fotografií z krematoria od Roberta Kisse. Oba bratislavské festivaly jsou jinak zaměřené, proto mohou výborně koexistovat a prospěch z toho mají hlavně diváci, kteří tak najednou mohou vidět daleko větší počet výstav.  Zatímco Měsíc fotografie už tradičně navštěvují významní fotografové, kurátoři, galeristé a pedagogové fotografických škol, OFF_festival přitahuje svou nonkonformní atmosférou především mladé publikum. Vzájemná spolupráce se však teprve rozbíhá, což bylo vidět hlavně v nešťastném organizování vernisáží ve stejný den a stejnou hodinu nebo v neexistenci společné programové brožury, jaká běžně vychází na festivalech v Madridu, Houstonu, Lodži nebo Krakově.  

                                                                                              Vladimír Birgus

Zdroj: Ateliér 1/2013