„Každá epocha má svůj optický problém a rozvíjí jinou představu o viditelném světě. Vnímání vůbec nezůstává konstantní, střídá se, mění a rozvíjí se vždy v souvislosti se zvláštními požadavky daného historického okamžiku.“

Raoul Hausmann (Moderní fotografie jako duchovní proces)

„V dějinách prošel akt (původní označení pro studii pohybu nebo postoje nahého lidského těla) řadou proměn: od reality k abstrakci, od nevinnosti k erotice, od romantiky k chladné věcnosti. Pochopitelně i zde fungují klasická estetická kritéria: rozmanitost, jednota a harmonie, jež je třeba přijmout, nebo (vědomě) zamítnout. Prvoplánová sexuální vyzývavost aktu má však s mytickým archetypem jen velmi málo společného. Žádná z fotografických technik není tabu. Symbol a ,vnitřní model‘, které zřejmě (logicky) budou stát na konci vaší cesty, představují ,výzvu‘ v plném smyslu tohoto slova – pokus o ,přetavení‘ pomíjivých forem krásy do věčných a dokonalých struktur.“ Těmito slovy se obracím každoročně ke studentům Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě v předmětu věnovaném aktu, který vyučuji na této škole od roku 1996 a jehož zadání je zaměřeno na čtyři základní úkoly. Ty vymezují akt jako oblast figurativního i nefigurativního zobrazení, subjektivní reflexe, ale také interpretace výtvarného díla. Výběr ze separátního zadání s názvem Akt inspirovaný výtvarným uměním je pak tématem této výstavy (jejím těžištěm jsou práce zejména z posledních několika let). Cílem se stalo hledání hranic fotografického zobrazení, inspirované konkrétním dílem, například slavným Duchampovým Aktem sestupujícím ze schodů (Maria Sliwa).

video: https://vimeo.com/51504627

Interpretace lze v rámci expozice rozčlenit do několika tematických částí. Základní oblastí je téměř doslovný vizuální přepis, kdy fotografie předlohu nahlíží podobnou optikou, avšak se specifickým obsahem. Například Vojtěch Sláma přiřazuje k expresionistickému obrazu Edvarda Muncha Puberta poetický snímek dívky ve stejné kompozici. Do čtvercového formátu a černobílé tonality (charakteristická forma Slámovy tvorby) je „přetvořena“ i samotná předloha. Vzniká tak nejenom vtipný kontrapunkt z hlediska obsahu (dívka má na hlavě motoristickou helmu), ale obě díla se prolínají do jednolitého melancholického výrazu. Obdobně postupuje Dereck Hard, který simuluje portrét Marilyn Monroe od Andyho Warhola ve stejně uhrančivé barevnosti svého aktu, nebo Vít Šimánek, jehož snímek ženy na schodech, mající vzhled malby, je obdobou hyperrealistického obrazu Gerharda Richtera, jenž má naopak charakter fotografie. Karolina Karwan snímá skok do vody tří nahých dívek jako parafrázi Tří grácií od Rafaela Santiho, Tomáš Ölveczký fotograficky „kopíruje“ Edwarda Hoppera a surrealistická koláž těla s projekcí světelných linií Karla Teigeho se stala předobrazem stejně strukturovaného snímku autorské dvojice Jolany Amazouz Moravcové a Hany Fischerové. Opačným pólem je současný koncept transformace obrazu z hlediska nové vizuality i obsahu. Michaela Pospíšilová – Králová umísťuje čtverec Kazimíra Maleviče na klín dívky jako symbol ženského principu a podobně Lenka Bláhová hledá tvarové analogie břicha těhotné ženy se Saint-Exupéryho kresbou klobouku či slona z ilustrací Malého prince. Dotek luminografie kruhu s pohybujícím se torzem lidské postavy od Pavla Čápa tvoří protipól k motivicky obdobné fotografii Františka Drtikola. Jan Tabery vytvořil svými „kinetickými“ fotogramy pandán k „vesmírným“ malbám Václava Boštíka. Existuje však i řada prací, kde se obě zmíněná pojetí prostupují a vydělují do dalších kategorií. Příkladem může být postmoderní citace Botticelliho Zrození Venuše ve fotografii Karola Grygoruka, obdobně jako video Šimona Pikouse, s nadsázkou parafrázující skladbu Camille Saint-Saënse Danse macabre či vtipné snímky dětských panenek Tomasze Wiecha jako zrcadlová obdoba kompozice nahých i oblečených modelek Helmuta Newtona. Určitou variantou „interpretace“ je pak opačný přístup, kdy se předobraz z historie výtvarného umění (ojediněle) přiřazuje k již realizovanému dílu, například Matissova koláž gestikulujících žen k dynamickým aktům Lucie Nimcové. Indiferentním řešením je společná práce studentů workshopu Tělo (Opava 2004), postupně analyticky mapující kompletní povrch nahého lidského těla, aby následně jednotlivé detaily byly spojeny v hravé syntetizující montáži do symbolu celé postavy v kubizující formě. Idea interpretace uměleckého díla vlastním kreativním artefaktem se v dané expozici stala nejen přehlídkou často vyhraněných studentských konceptů, ale také jakýmsi exkurzem do dějin umění i samotného média fotografie (aktu), prezentovaného zde s novým, aktuálním obsahem.

Pavel Mára kurátor výstavy