Edward Steichen, Greta Garbo, 1928, George Eastman House

Muzeum krásných umění v Budapešti, sídlící v monumentální neoklasicistní budově na náměstí Hrdinů uprostřed maďarské metropole, má světově významnou sbírkou od antických soch přes díla starých mistrů  Leonarda, Raffaela,  Tiziana, El Greka a Velázquese a malby impresionistů a postimpresionistů Pissara, Gauguina, Moneta a Cézanna až po díla Pabla Picassa. Nezřídka pořádá výstavy, jaké jsou běžné v Paříži, Londýně nebo Vídni, ale o jakých se nám v Praze zatím jenom může zdát. Retrospektiva Vincenta van Gogha  tam před časem přilákala přes čtyři sta tisíc návštěvníků (její plakáty jsem viděl i v Šanghaji), podobný počet diváků čekají na Cézannovu výstavu.   Muzeum už potřetí své hlavní výstavní prostory věnovalo fotografii. Stejně jako předchozí expozici Duše a tělo v roce 2009 a retrospektivu Luciena Hervého o dva roky ji kurátorsky připravil ředitel Maďarského muzea fotografie v Kecskemétu Péter Baki. Ten už několikrát přispěl  k potvrzení významu maďarských tvůrců na světové scéně. Loni připravil se dvěma anglickými kolegy expozici maďarské fotografie 20. století, zaměřenou na díla slavných emigrantů Brassaȉe, Capy, Kertésze, Moholy-Nagyho a Munkácsiho, do prestižní Královské akademie umění v Londýně.  Díla méně známých tvůrců, kteří zůstali ve vlasti, se mu podařilo rámcově připomenout i v této expozici, ale především je představil na výstavě Maďarská fotografie 1914 – 1989, uvedené loni v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě.

            Na současné budapešťské výstavě, která bude otevřena až do 1. července, sleduje období od piktorialismu k moderní fotografii.  Výběr dvou stovek exponátů z předních sbírek, k jakým patří Muzeum moderního umění v New Yorku, Muzeum J. Paula Gettyho v Los Angeles, Dům George Eastmana v Rochestru, Národní muzeum médií v Bradfordu, Muzeum Ludwig v Kolíně nad Rýnem či Albertina ve Vídni,  reprezentuje období 1889 – 1929, tedy od počátků impresionistického a secesního piktorialismu po proslulou výstavu Film a foto ve Stuttgartu, která byla nejvýznamnější mezinárodní přehlídkou  modernistických tendencí ve fotografické tvorbě té doby.

Fotografie Jaroslava Rosslera

Hugo Henneberg, Amper, 1900, Albertina, Vídeň

Jacques-Henri Lartigue, Velká cena Delaye, 1012, Ministerstvo kultury, Paříž

Kurator výstavy Peter Baki před vchodem do muzea

László Moholy-Nagy_Autoportrét, 1926, Madarské muzeum fotografie

Paul Strand, Abstrakce, 1916, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem

Výstava Zrození umělecké fotografie

Elegantně instalované exponáty kombinují chronologické a tematické hledisko a mnohdy komparují obdobné motivy zobrazené různými autory. Výstava začíná několika ukázkami děl z takzvaného anglického piktorialismu 40. – 70. let 19. století, jehož představitelé Oscar Gustav Rejlander nebo Henry Peach Robinson se snažili povznést fotografii do sféry umění přebíráním vznešeného stylu a námětů tehdejšího výtvarného umění, především prerafaelitů. Vliv impresionismu v pozdější fázi piktorialismu z přelomu 19. a 20. století je v expozici výborně zastoupen například v romantických krajinách Heinricha Kűhna, Hanse Watzeka, Edwarda Steichena a dalších tvůrců, kteří často akcentovali světelnou náladu, naopak inspirace secesními ideály harmoničnosti, jemné melancholie, vyrovnané nálady a skryté erotičnosti ukazují akty a portréty Roberta Demachyho, Gertrudy Käsebierové, Nicoly Perscheida, Huga Erfurtha nebo prostějovského rodáka Franze Fiedlera. Zatímco v nich hrály velkou roli gumotisky, olejotisky, uhlotisky a další tvárné procesy, jejichž prostřednictvím autoři výrazně ovlivňovali výslednou podobu a akcentovali unikátnost autorského originálu. Postupný odvrat od ušlechtilých tisků k čisté fotografii reprezentují jak fotografie New Yorku nebo slavný snímek Mezipalubí  (1907) od Alfreda Stieglitze, tak rozsáhlý konvolut děl Alvina Langdona Coburna. Ten zahrnuje jeho piktorialistické záběry Londýna i dva vortografy z roku 1917, zobrazující jednoduché předměty mezi třemi zrcadly, které patří k prvním příkladům vlivu kubismu a abstrakce ve fotografii. 

            Celá druhá část výstavy ukazuje stylovou i tematickou různorodost fotografické avantgardy dvacátých let. Nová věcnost se svým důrazem na přísný formální řád, maximální ostrost a bohatou tonální škálu fotografií přírodních i technických objektů je dobře reprezentována díly Paula Stranda, Karla Blossfeldta, Alberta Rengera-Patzsche, Edwarda Westona, Andrého Kertésze i fotografií Sudy od Jaromíra Funkeho z roku 1924.  Funke bohužel chybí v počátcích abstraktní fotografie, zato hned čtyřmi radikálními díly je v nich zastoupen Jaroslav Rőssler. Výstava nezapomíná ani na fotogramy od Lászla Moholy-Nagyho, surrealistické kompozice Man Raye či konstruktivistické snímky Alexandra Rodčenka a El Lisického.  Moderní fotografie však není představena jenom na vyloženě avantgardních dílech, ale i na tradičnějších sociálních portrétech Augusta Sandera, fotografiích tanečnic od Huga Erfurtha či aktech Rudolfa Koppitze, Alfreda Stieglitze a Františka Drtikola.  Kurátor využil příležitosti, aby do výstavy zařadil i práce některých mezinárodně dosud méně známých maďarských fotografů jako jsou Josef Pécsi, István Vydareny, Aladár Székely, Rudolf Balogh, István Kerny a další.  Česká fotografie má důstojné místo, kromě zmíněných tvůrců Drtikola, Funkeho a Rősslera je reprezentována i dvěma krajinářskými snímky Josefa Sudka a řadou prací Antona Josefa Trčky a Rudolfa Koppitze, tedy dvou autorů, kteří současně reprezentují i rakouskou tvorbu. Mohla však být zastoupena daleko více, kdyby kvůli kauze firmy Diag Human neplatil zákaz půjčovat díla s českých státních sbírek do zahraničí. Muzeum krásných umění v Budapešti se tak muselo spokojit z české fotografie jenom s tím, co mu půjčila vídeňská Albertina a berlínská galerie Kicken.

            Je samozřejmé, že mezi dvě stovky exponátů nebylo možno zařadit práce všech důležitých autorů.  Chybí španělský, katalánský, belgický, ruský a polský piktorialismus nebo italský futurismus, mezi nejprogresivnějšími portrétisty není Stanislaw Ignacy Witkiewicz, jehož expresivní díla předběhla dobu, mezi představiteli nové věcnosti nenajdeme Charlese Scheelera.  Výstava také nepřináší zásadně nový a objevný kurátorský pohled, ale představuje v mnohdy velmi překvapivých a invenčně pojatých komparacích především už ověřená díla, doprovázená ukázkami dobové fotografické techniky. A mezi původními autorskými originály jsou i pozdější zvětšeniny, aniž je to ve všech případech explicitně uvedeno. Přesto je nutno před organizátory expozice smeknout. Už jenom vypůjčit, dopravit a pojistit tolik vzácných děl z tolika prestižních institucí je pro muzea a galerie v zemích Visegrádské čtyřky něco zcela výjimečného. A navíc k výstavě vydat skutečně reprezentativní katalog o 356 stranách, s dobře vytištěnými reprodukcemi a odbornými texty i biografiemi všech zastoupených fotografů v maďarštině i angličtině – to už je v naší části Evropy malý zázrak.

Vladimír Birgus

Zdroj: Foto 3/2012