Václav Podestát – Lidé. Kabinet fotografie, Dům umění v Opavě, 14. ledna – 22. února 2004

Kabinet fotografie Domu umění v Opavě přináší v těchto dnech nenápadnou výstavu fotografií Václava Podestáta se stejně neokázalým názvem Lidé. Podobně nenápadně, pomalu avšak soustředěně zraje i tvorba tohoto fotografa a pedagoga Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Každoročně je doplňována od výstavy k výstavě jen o několik málo snímků. Nejsou okázalé, dramatickými výjevy nepoutají naší pozornost, v jemné černobílé škále v nich ale jejich autor rozehrává jemnou obrazovou řeč, ve své komplexnosti v české dokumentární fotografii mimořádnou. V každodenní záplavě fotografických reprodukcí je proto dobré si je čas od času připomínat.

Po krajinných motivech a zátiších se Václav Podestát v osmdesátých letech začal orientovat převážně na dokumentární fotografii, vytvořil cykly Lidé z Porty nebo Život beze snů – o mentálně postižených dětech, fotografoval náboženské slavnosti, invalidy, diplomovou práci na pražské FAMU vytvořil o starých lidech. Zralá tvůrčí léta Václava Podestáta ale přicházejí teprve s plynule rozvíjeným souborem Lidé, na kterém pracuje od roku 1986. Výstava kurátorsky připravená Vladimírem Birgusem přináší pocitový výběr snímků z tohoto souboru pořízených v devadesátých letech. Dosud neukončený a v principu neukončitelný projekt subjektivně dokumentárních fotografií tvoří metaforické, někdy přízračné i všedně poetické snímky z České republiky i řady míst Evropy. Jejich překvapivá nevtíravá poetika je především v nevšednosti vidění a uchopení toho nejvšednějšího okamžiku. Často je v nich zachycena poetika městského prostředí, světel a stínů na fasádách budov, svět lidí hledáčkem přístroje vytažených z davu.
Techniku tvorby Václava Podestáta můžeme považovat za snapshoty. Tak bývá v anglosaském prostředí označována momentní fotografie, snímek na památku. Rovněž Podestátova metoda je „střílením snímků“, jak zní doslovný překlad, avšak nanejvýš cíleným a uváženým. Až dokumentaristicky omšelá připravenost „sebrat“ snímek z ulice je zde nezbytnou podmínkou, málokdy však zůstává zjevným cílem. Snímek nás neatakuje bezprostředně svým zobrazením, nenajdeme na něm, co je od fotografie běžně očekáváno – reprodukování skutečnosti. Pro fotografie Václava Podestáta je charakteristická zvláštní obrazovost, přítomná především ve schopnosti nadhledu. Nezaměřuje fotoaparát na to, co je ve snímané situaci podstatné, ale co je jaksi vnitřně podstatné pro snímek. Jakoby nikdy nedá divákovi najevo, že ho zajímala daná situace, rámeček fotoaparátu zaměřuje poněkud stranou, za ní. Bedlivě sleduje tisíckrát viděné momenty každodenně žité banality, ze kterých si skládá bohatý metaforický jazyk náznaků a souvislostí. Jeho sdělení nejsou atakující, obsahují řadu jemných nuancí chutí, což je poměrně výjimečné, ve všeobecné devalvaci obrazu a intoxikaci smyslů až ke smyslové amnézii. Číst obrazy Václava Podestáta tak předpokládá vytříbenou vizuální gramotnost.
Pro tvorbu užívající obdobné zobrazovací principy se ujalo označení subjektivní dokument. V průběhu devadesátých let se z ní stala v Českém prostředí až určitá móda. Řada fotografů je schopna napodobit formální stránku předních osobností takového druhu fotografie, ale mnohdy jim uniká myšlenkový obsah. Václav Podestát vytváří své snímky pozvolna, jeho práce zraje s léty, dostatečně prokazatelně však dává najevo, jak se vyplácí „mít své téma“ a systematicky vytvářet svou vizi tvorby.