Antonín Kratochvíl. Introductory essay Michael Persson, photograph selection by A. K. and Robert Portel, graphic design: Pavel Lev, Studio Najbrt, Torst, Praha 2003, 92 photos.

Pražské nakladatelství Torst zahájilo v roce 2000 ve své ediční řadě Fototorst vydávání drobných fotografických monografií čtvercového formátu. Cíleně tím navázalo na i ve světě ojedinělý projekt Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, kde v edici Umělecká fotografie od roku 1958 až do konce osmdesátých let vydali 43 monografických svazků malého čtvercového formátu, věnovaných tvorbě nejpřednějších československých a zahraničních fotografů.

Oproti této knižní řadě se edice Fototorstu zaměřila výhradně na české autory, jejichž významná tvorba na monografické zpracování dosud mnohdy marně čekala. Téměř každá z dosud vydaných knih v této edici je proto výrazným publikačním počinem. Mimořádnou pozornost si jistě zaslouží vůbec první monografie Jaroslava Rösslera od Vladimíra Birguse a monografie výhradně fotografických děl Jindřicha Štyrského připravená Karlem Srpem. Jimi totiž splácí česká historie fotografie mnohaletý dluh, který měla vůči těmto klasikům naší meziválečné avantgardy. Ale neméně významné jsou také monografie avantgardního fotografa a pozdějšího významného filmaře Alexandra Hackenschmieda (Hammid), Zdeňka Tmeje, z jeho totálního nasazení za II. světové války nebo předního meziválečného teoretika umění a autora surrealistických koláží Karla Teigeho. Edice přináší také řadu monografií autorů, s jejichž souhrnným publikováním jsme se dosud neměli možnost seznámit – fotografické dílo secesního malíře a grafika Alfonse Muchy, současného českého fotografa střední generace Karla Cudlína i ve světovém kontextu vůbec první souhrnné představení díla světoznámého dokumentaristy Josefa Koudelky. Publikace jsou dvojjazyčné, anglicko-české, fotografy tak přibližují i zahraničnímu publiku a distribuovány jsou jak v České republice, tak ve Spojených státech.
Dvanáctá kniha z edice Fototorst vůbec poprvé rekapituluje tvorbu současného amerického dokumentaristy českého původu, Antonína Kratochvíla (1947). Monografie byla vydána příhodně ve chvíli, kdy fotograf dostal cenu Města Prahy a představil se v České republice samostatnou výstavou v rámci letošní expozice Word Press Photo. Exulant Antonín Kratochvíl, který jako dvacetiletý opustil tehdejší Československo, několik let strávil v utečeneckých táborech, a nynější newyorkčan, se ve svých snímcích na pomezí reportážní a dokumentární fotografie soustředí na opuštěné, zapomenuté, hanobené, trestané. Zajímá jej politika, mezní životní situace, válka, bída, především život obyčejných lidí, mnohdy dětí, vtažených do těchto událostí. Potud je princip reportážní. Ale to co Kratochvíl ve fotografii hledá je výtvarný dokument. V jeho záběrech dominuje pocit, emociální přízračnost, jen někdy vystřídaná dějem a popisem. Charakterizuje je výrazně expresivní vidění a uvolněné zacházení s obrazem, pro autora odchovaného Pasoliniho a Antonioniho filmy charakteristické, jak říká vlastními slovy „nespoutaný způsob vidění“, který umocňuje i časté naklánění fotoaparátu, podobně jako třeba u jiné exulantky, čechokanaďanky Ivy Zímové. Oproti jiným fotografům, kteří zachycují děj bez patrné vlastní přítomnosti na místě, Antonín Kratochvíl s neobyčejným zaujetím často zaznamenává reakce na přítomnost fotografa v dané situaci. Tím připomíná jiného klasika „Newyorské školy fotografie“, Williama Kleina. Gesta fotografovaných do fotoaparátu, odhalení fotografa a pohledy „na diváka“, mnohdy expresivní, zde plní obdobnou roli jako barokní andílci vtahující diváka do znázorňovaného děje a napovídající, jak obraz vnímat.
Výběr přibližuje snímky od Kratochvílových fotografických začátků, studií fotografie na amsterodamské výtvarné akademii na začátku sedmdesátých let, až do současnosti. Největší část monografie zaujímají snímky z Kratochvílových samostatných publikací, vydaných ve Spojených státech v nedávné domě. Broken Dream (1997), s fotografiemi ze zemí bývalého východního bloku, je depresivní inventurou za sny o komunistické společnosti. Kniha Soprawivere (2001), jejíž italský název znamená „přežít“ shrnuje devět fotografických esejů, fotografovaných Kratochvílem na konci osmdesátých a v devadesátých letech v Guatemale, Angole, Afgánistánu, Kongu, Náhorním Karabachu a dalších zemích eskalujících se konfliktů s tragickými důsledky pro civilní obyvatele. Žánrově odlišné, avšak pro Kratochvílovu tvorbu stejně závažné a úzce svázané s dokumentární tvorbou, jsou portrétní snímky z knihy Incognito (2001). Stylizované, avšak nekašírované a v jistém smyslu demýtizující snímky významných osobností vytvářené na zakázku společenských časopisů nesou tentýž expresivní rukopis, výrazovou neotřelost autora, převádějícího vše do mystéria a mýtu. Titulní snímek monografie je právě tak portrétem Jeana Reno, stejně jako přízračnou stopou lidské existence.