Velký palác v Paříži

Vladimír Birgus

Největší světový veletrh s fotografie Paris Photo se po čtrnácti letech v podzemních prostorách pod Louvrem loni v listopadu přestěhoval do impozantního Velkého paláce na Champs-Elysées, v němž v roce 1900 proběhla Světová výstava a dnes se v jedné jeho části pořádají zásadní umělecké expozice a ve druhé nejprestižnější veletrhy. Po obrovském úspěchu patnáctého ročníku Paris Phota, jehož se zúčastnilo 117 galerií a 18 knihkupectví a nakladatelství z 23 států a který za čtyři dny přilákal přes 51 tisíc návštěvníků, o třetinu více než před rokem, je zřejmé, že z Paris Phota se stala skutečně prvotřídní umělecká i společenská událost, která však naštěstí nebyla určena jenom snobům. Fronty lidí, čekajících na vstupenky, se po většinu veletrhu táhly do délky stovek metrů.

Veletrh poprvé proběhnul ve Velkém paláci

David Lynch

Seydou.Keita

Pieter Hugo, Accra, Ghana, 2010

Sekce Photo Book

Michael Wolf, Hongkong, Robert Koch Gallrery, san Francisco

Alex Webb, New York, 11. září 2001

Edward Burtynsky.Továrna na zpracovávání kuřat, Dehui, Čína,2005, Howard Greenberg Gallery, New York

William Klein při autogramiádě

Christian Tagliavini, 2010

Nepochybně k tomu přispěla výměna kompletního vedení Paris Phota. Majitel veletrhu, společnost Reed Expositions, byla znepokojena předloňským poklesem návštěvníků i stížnostmi některých prestižních galerií, které se na veletrh nedostaly, protože byly považovány za příliš komerční. Tehdejší vedení Paris Phota totiž chtělo zejména v ročníku, kdy hlavními hosty byly země ze střední Evropy, veletrh orientovat více na konceptuální a intermediální tvorbu a méně na klasickou fotografii. Výběrovým sítem tak neprošla třeba berlínská galerie Camera Work, která s úspěchem prodávala fotografie Helmuta Newtona za desítky a někdy i stovky tisíc euro, a místo tradičních expozic mistrovských děl z veřejných i privátních sbírek se v centrální expozici bez velkého zájmu promítala videa, jež mnohdy neměla s fotografickou tvorbou nic společného. Ovšem cílem každého veletrhu je především obchod. A tak pořadatelé jmenovali novým ředitelem Paris Phota Juliena Frydmana, bývalého šéfa agentury Magnum. Tomu se podařilo veletrh výrazně rozšířit nejenom přestěhováním do impozantních prostor Grand Palais, ale i získáním desítek nových galerií včetně několika „těžkých kalibrů“, které se dosud Paris Phota nezúčastňovaly (k takovým patřila třeba proslulá Gagosian Gallery, která je spíše zaměřena na výtvarné umění než na fotografii). A také představením hned několika špičkových sbírkových kolekcí včetně nových akvizic Tate Modern z Londýna, Elysejského muzea z Lausanne a Mezinárodního centra fotografie z New Yorku nebo ukázek fotografií z uměleckých fondů americké banky JPMorgan Chase, v nichž je dnes na 30 000 děl. A samozřejmě i uspořádáním výstavy nejvýznamnějších fotografických publikací, soutěže mladých fotografů a řady přednášek, interview, diskusí a autogramiád, originální instalací snímků z proslulé knihy holandského dokumentaristy Eda van der Elskena Láska na Levém břehu a ještě větším důrazem na speciální programy pro VIP z řad důležitých sponzorů, sběratelů, kurátorů a kritiků – ti dokonce měli svůj speciální vchod i šatnu. Když k tomu připočteme končící festival Photoquai 3, probíhající nejenom v muzeích a galeriích, ale i přímo na nábřeží Seiny, a řadu výborných výstav, které byly ve francouzské metropoli v té době otevřené (za všechny uvedu alespoň skvělou retrospektivu Diany Arbusové v Jeu du paume, zahrnující řadu dosud málo známých děl, a nápaditě koncipovanou expozici fotografií Williama Kleina z Říma v Evropském domě fotografie), je jasné, že Paříž se po čtyři veletržní dny v listopadu opět stala Mekkou fotografického světa.

Hlavním tématem letošního veletrhu byla fotografická tvorba z Afriky. Přesněji ze subsaharské Afriky, protože arabské státy ze severní Afriky už byly hosty Paris Phota dříve. Tato oblast však s výjimkou Jihoafrické republiky a Mali, v jehož hlavním městě Bamaku probíhá festival africké fotografie, není fotograficky příliš rozvinutá a nemá ani institucionální zázemí. Galerijní prezentace byla v Paříži omezena na čtyři galerie z Johannesburgu a z Kapského Města, v nichž slavily úspěch především díla klasika jihoafrické fotografie Davida Goldblatta, ukazujícími život bílé komunity v městečku Boksburg na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, nové práce Pietera Huga, který neusnul na vavřínech po úspěchu svých sugestivních portrétů mužů s hyenami, ale vytvořil neméně silné portrétní záběry z ghanských slumů. tržišť a smetišť, a záběry jednoho ze dvou vítězů ceny Objevy na minulém festivalu v Arles Michaela Subotzkého, zobrazujícího postupný rozpad dříve luxusního mrakodrapu v největším jihoafrickém městě.

Seydou Keyta a Malick Sidibé, autoři jednoduchých portrétů a momentek z Mali, už dávno získali mezinárodní renomé – Malick Sidibé se dokonce stal laureátem Hasselbladovy ceny, jakési obdoby Nobelovy ceny pro fotografy, a roku 2007 jako vůbec první fotograf obdržel na Benátském bienále Zlatého lva za celoživotní dílo. Jejich sanderovsky laděné portréty s přímými pohledy fotografovaných do fotoaparátu v Paříži nabízela řada evropských i amerických galerií. Těmto dílům nelze upřít sugestivitu, přesto je otázkou nakolik skutečně posunují vývoj fotografické tvorby a nakolik je jejich globální úspěch závislý na snaze o „politickou korektnost“ a mnohými státy oficiálně podporovaném zájmu o africké umění. Navíc stylové rozdíly mezi pracemi obou fotografů jsou minimální, oba své portréty vytvářeli v primitivních ateliérech většinou při denním světle. Jejich práce byly rovněž zastoupeny na výstavě portrétů od tří generací afrických fotografů ze soukromé sbírky Němce Artura Walthera. Z dosud méně známých prací afrických fotografů zaujal cyklus módních snímků z šedesátých let, které vytvořil ghanský fotograf James Barnor pro první jihoafrický lifestylový časopis Drum. Kvalitativně velmi různorodá byla přehlídka děl z bienále africké fotografie v Bamaku, ukazující mnohé sociální, politické i náboženské problémy černého kontinentu, někdy však notně archaickou formou. Výrazným obohacením hlavního tématu byla expozice agentury Magnum, představující ukázky z různých reportážních a dokumentárních snímků, které v Africe vytvořili její členové George Rodger, Ian Berry, Raymond Depardon, Jim Goldberg, Harry Gruyaert, Carl De Keyzer a další.

Po Paris Photu 2010, kdy v centru zájmu byla tvorba ze střední Evropy, tentokrát díla českých, maďarských, polských nebo slovenských fotografů příliš zastoupena nebyla a chyběl i stánek nakladatelství KANT a Torst (v různých pařížských knihkupectvích a muzeích ovšem bylo poznat, že jejich účast na veletrhu v roce 2010 přinesla plody ve formě dodávek českých fotografických publikací). Kromě Vintage Gallery z Budapešti a stánku dealera Csaby Morocze, tradičně nabízejících dobové originály klasiků maďarské fotografie, a varšavské galerie Asymetria, která se s nevelkým úspěchem snažila prodat fotografie Zofie Rydet, Zbigniewa Dlubaka a Jerzyho Lewczyńského z padesátých a šedesátých let, byla v Paříži zastoupena i Leica Gallery Prague. Neměla však tak jednoznačný úspěch jako minule, možná i proto, že tentokrát nepřivezla mnoho snadno prodejných atraktivních děl, ale vsadila na „temnější“ strunu nových fotografií Ivana Pinkavy, Václava Jiráska a Tona Stana a na dokumentární snímky Jiřího Hankeho (ten měl v Paříži i autorskou výstavu v pařížské galerii RTR), Jaroslava Kučery, Miloně Novotného či Jana Lukase, z nichž ovšem některé byly pozdní zvětšeniny. Ceny unikátních fotografií Tona Stana z cyklu Bílý stín, převyšující 20 tisíc eur, se mohly zdát ve veletržním kontextu podstatně nižších cen prací řady mnohem známějších autorů jako velmi vysoké, ale Tona Stana začala zastupovat špičková newyorská galerie Pace/MacGill, která tyto práce nenabízí levněji. Také Tereza Vlčková už je reprezentována v Americe, takže její tvorbu v Paříži nabízela jak newyorská galerie Danziger Projects, tak galerie nakladatelství Aperture. Obě galerie Vlčkovou objevily na putovní výstavě mladých autorů reGeneration 2, do níž byla vybrána se svými spolužáky z opavského Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity Bárou a Radimem Žůrkovými a Annou Orlowskou. Londýnský dealer Eric Franck ve svém stánku už tradičně vystavoval fotografie Josefa Koudelky a Jindřicha Štreita. Klasici české fotografie Drtikol, Funke, Trčka a další byli tentokrát zastoupeni zcela minimálně, jedině díla Josefa Sudka byla k mání ve více amerických a západoevropských galerií. Velkým zklamáním byly výsledky prodeje Sudkových fotografií v aukci Sotheby‘s, která proběhla během veletrhu. Sudkovy pigmenty se tam ve srovnání s aukcí z roku 2010 prodaly za zlomky tehdejších cen, například pigmentový tisk jeho zátiší se sklenicí z první poloviny padesátých let se prodal za “pouhých” 6000 eur. Těžko říci, zda příčinou je příliš mnoho Sudkových děl na trhu, stale více falz či umělé “vyšroubování” jeho cen na aukci v roce 2010. S propadem cen Sudkových fotografií kontrastovalo 433 000 eur, zaplacených v konkurenční aukci Christie’s za fotografii Henriho Cartiera-Bressona Za nádražím Saint-Lazzare z roku 1932, zvětšenou o čtrnáct let později, , nebo 4 338 500 dolarů, které dva dny před záhájením Paris Phota udělaly na aukci v New Yorku z fotografie Rýn II z roku 1999 od Andrease Gurského tu nejdražší, jaká se dosud prodala.

Většina z návštěvníků ovšem neměla to, aby si kupovala fotografie za statisíce eur (popravdě řečeno: naprostá většina z nich přišla na veletrh si prohlížet, ne kupovat). To mnozí z vystavovatelů, kteří museli za stánky zaplatit o dost více než v předchozích letech, považovali za handicap Paris Phota. Někteří se však tomu přizpůsobili a .nabízeli fotografie za ceny, které byly přijatelné i pro méně movité majitele. Například v pařížské galerii Camera Obscura bylo možno získat dobové originály detailů Le Corbusierových staveb od Luciena Hervého za 700 euro (přitom podobné nedávno vystavovalo Pompidouovo centrum), lyrické krajiny Micheala Kenny za dvojnásobek a záběry Paříže od Marca Ribouda za 1800 euro, chicagská galerie Stephena Daitera nabízela barevné fotografie světoznámého Alexe Webba z edice dvaceti kusů po 3500 euro. Stále větší módou se stávají podepsané archivní inkoustové tisky děl známých autorů, vydávané v nákladu 50 – 100 kusů. Ty je možno mnohdy pořídit i pod tisíc euro.

Na druhém konci cenového pólu stál třeba Man Rayův akt z dvacátých let, nabízený Howard Greenberg Gallery z New Yorku za 875 000 dolarů, čtyři autorské zvětšeniny portrétů Diany Arbusové, které byly k mání ve Fraenkelově galerii ze San Francisca po půl miliónu dolarů, nebo Avedonův portrét dělníka z cyklu Na americkém západě, který Gagosian prodal za 200 000 dolarů. Ve vysokých cenových relacích se pohybovaly i některé fotografie z 19. století od Julie Margarety Cameronové, Gustava Le Graye a Lewise Carrola, představitelů fotografické avantgardy Lászla Moholy-Nagyho, Alexandra Rodčenka, Andrého Kertésze či Hanse Bellmera i sučasných výtvarníků, pracujících s fotografickým médiem, jako Arnulfa Reinera a Richarda Prince. Zatímco ještě před několika lety většina galerií uváděla ceny přímo v popiscích k fotografiím, tentokrát byly požadované částky považovány za něco velmi delikátního. Galerie Gagosian šla ještě dále a u fotografií dokonce neuváděla ani jména jejich autorů a názvy. Ale to v podstatě nebylo třeba, protože díla Cindy Shermanové, Richarda Avedona, Williama Egglestona, Hiroshiho Sugimota nebo Gregoryho Crewdsona stejně téměř každý poznal.

Tvorba dávno zavedených mistrů samozřejmě tvoří cenovou špičku, ale ještě zajímavější bývají práce méně známých současných autorů. Mnohým z nich pomohlo Paris Photo odstartovat hvězdnou kariéru. Ta však někdy může být velmi krátká. Například zatímco před pár lety byly počítačově upravované uhrančivé portréty dětí s neobvykle velkými hlavami od Loretty Luxové hitem a jejich ceny rostly geometrickou řadou, letos byly skromně zastoupeny v jediné galerii. K současným autorům, kteří měli loni v Paříži největší úspěch, patřil Švýcar italského původu Christian Tagliavini, z jehož parafrází renesančních malířských portrétů se vyprodaly některé celé edice po patnácti kusech, anglický dokumentarista Paul Graham, jehož práce bývají v posledních letech zařazovány na zásadní umělecké výstavy a nabízeny v předních galeriích (k zájmu o Grahamova díla jistě k tomu přispělo i to, že jeho dvanáctisvazková kniha Shimmer of Possibilities z německého nakladatelství Steidl vyhrála na Paris Photu soutěž o nejlepší fotografickou publikaci z posledních patnácti let), nebo německý fotograf Michael Wolf, který zaujal nejenom obrovskými záběry stereotypních činžovních mrakodrapů v Hongkongu, navazujícími na Gurského či Struthova díla, ale i expresivními detaily cestujících, namačkaných v tokijském metru. Přes ohromné množství různých témat a stylů bylo zřejmé, že z aktuální tvorby na veletrhu dominují vizuálně atraktivní, poměrně snadno interpretovatelné a technicky precizní fotografie. Bez ohledu na to, zda byly pořízeny analogově či digitálně.

Zdroj: Foto 1/ 2012.