V čase bídy básníci, kněží Dionýsovi, bloudí posvátnou nocí z kraje do kraje, aby burcovali lidi.
Johann Christian Friedrich Hölderlin, Chléb a víno

Největší bloudění spočívá v kočování na místě.
Gilles Deleuze

Zatím poslední, a snad i nejvíce polemický projekt Pavla Máry (1951) nazvaný PROSTOR, který se autor rozhodl představit v závěru minulého roku v ostravské galerii Fiducia, je v dosavadní tvorbě tohoto významného českého fotografa čímsi výjimečný - jako by se jím pokoušel vymanit z linie svého po léta vytvářeného (a jistým způsobem i nezaměnitelného) osobního stylu a proměnil své modely, do té doby uzavřené v euklidovském prostoru ateliéru, v aktéry příběhu o člověku, o vztahu muže a ženy, ve své archetypálnosti vypovídajícího něco i o nás samotných.

Toto situování "postav obrazu" do nekonečnosti prostor terezínské pevnosti, kde fotografie v průběhu několika dnů léta 2002 vznikly (místo jejich názvů usnadňujících dešifrování ne/dějů, jež se tu odehrávají, máme k dispozici jen přesné časové údaje o době, kdy byly jednotlivé snímky pořízeny), představuje zároveň jakýsi sestup tvůrce do noci dějin, zachycují prizmatem osobní zkušenosti génia loci tohoto místa i lidí, jež se v něm nacházejí.
Ani v tomto souboru se však Mára nevzdává svého bytostného směřování, vedeného snahou vypovídat prostřednictvím inscenovaných obrazů - vizuality pevně ukotvené nejen v médiu fotografie, ale výtvarném umění jako takovém. Svědčí o tom jak impozantní formáty vystavených děl (140x105 cm), tak jejich prezentace: jedná se o stylizovaně barevné pigmentové tisky, přenesené z digitálních dat na fotografické plátno, napnuté na blindrámech, využívající vzniklý šum jako pointilistické struktury obrazu (podobným dojmem na mne působily Márovy Madony vystavené v českém pavilonu na Expu 2000 v Hannoveru). Virtuální neklid, jenž je v díle obsažený, možná pramení právě z této ,,technické nedokonalosti", současně však představuje pro vnímatele znak jeho živosti a životaschopnosti.
Pro soubor dvanácti vystavených fotografií (dvě samostatné - úvodní a závěrečnou, dva diptychy a dva triptychy) je charakteristická skladba respektující estetický zákon jednoty, založená nejen na barevných variacích (červená, zelená, modrá), ale překvapivě i jakémsi ,,dějovém" rozvíjení tématu - patrně nejvýrazněji ve dvou komplementárních záběrech ležící poloodhalené dívky, jejíž tvář je zprvu zastřena v obdélníku chladného bílého světla (05.08.2002/18:45), aby o pár vteřin později upřela svůj zrak přímo na nás (05.08.2002/18:47). Je to ostatně jediný moment, kdy tu autor vyjevuje otisk lidské duše, na všech ostatních fotografiích jsou tváře muže i ženy skloněné nebo od kamery odvrácené a my se můžeme jen dohadovat, jaké emoce jsou za nimi skryty.
Tato akcentovaná symboličnost, evokující ve své podstatě osamělost naší existence, je mimo jiné podpořena užitím barevného svícení, které figury zplošťuje (nejvíce v červených plochách), a tím jistým způsobem abstrahuje - o to intenzivněji pak vnímáme jako konstituční prvek díla jejich tvarovost: například siluetu muže, hluboce skloněného pod vysokou železnou konstrukcí, jež nám připomíná (vzhledem ke kontextu díla), že se jedná o místo zasvěcené smrti.
Zřejmě nejvíce emotivně pak na mne z celého souboru působí obraz člověka sedícího na podlaze z holých prken uprostřed cely uzavřené mřížemi, v prostoru, do něhož pronikají dvěma okny mohutné proudy světla (dokonce se můžeme domnívat, že jsou to plameny, tak agresivní je jejich vpád). Právě v tomto meditativním diptychu se světlo stává transcendentním - je za ním ukryto ono zdání věci, které v nás vyvolává dojem, že onou věcí opravdu je.
Skutečnost, že se jedná o akty, není pro znalce tvorby Pavla Máry nijak překvapující - nahota pro něj vždy představovala jediný způsob, jak zobrazit kromě fyzického i vnitřní ,,já" člověka, a nikdy neměla, byť nezáměrně, erotický podtext. Je to nahota zduchovnělá, trvající a bolestná, a to i v případě, kdy autor zachycuje objetí milenců (mimochodem téma, které se v jeho tvorbě poněkud mechanicky opakuje). Potvrzuje to svým způsobem i závěrečná fotografie tohoto souboru (05.08.2002/20:29) - obraz muže, otočeného k nám zády, bloudícího posvátnou hölderlinovskou nocí.

Pavel Mára, PROSTOR/SPACE, galerie Fiducia, Ostrava (11.12. 2003 - 6.2. 2004)