Na fotografiích Václava Podestáta z cyklu Lidé se toho většinou moc neděje. Nikdy nezachycují dramatické okamžiky, nezobrazují žádné významné události, nenajdeme na nich slavné osobnosti. Několik lidí se vzájemně míjí pod stíny pouličních luceren, mladík spí v jedoucím vlaku, skupinka stojí v pošmourném počasí u horského jezera, pes běží kolem hostů v restauraci, každý z pěti chodců na pražské ulici se dívá jiným směrem. Banální výjevy, kterých kolem sebe denně vidíme stovky, které většinou jenom trpně zaznamenáváme na sítnici našich očí a které by naprostou většinu z nás nenapadlo fotografovat. Triviální každodenní scény, v nichž Václav Podestát objevuje cosi zvláštního, přízračného a tajemného, něco, co má hlubší význam, co může být obrazovou metaforou subjektivních pocitů, zážitků a nálad, co má schopnost vizuálně vyjádřit stavy či vztahy jen obtížně popsatelné slovy.

Každá Podestátova fotografie spoléhá na diváka, na jeho ochotu všímat si drobných detailů, objevovat kontrasty i analogie různých motivů v různých prostorových plánech, nacházet někdy až absurdní koexistence několika paralelních dějů, které vytvářejí zvláštní napětí. Autor přitom nedává jasné návody, jak mají být jeho fotografie čteny, ale sází na kultivovaného a citlivého vnímatele, schopného spolupracovat při dešifrování potencionálních symbolických významů. Jeho fotografie proto spíše podněcují fantazii nebo kladou rozličné otázky než že by poskytovaly jednoznačná tvrzení a jasné odpovědi. Přes širokou škálu interpretací, kterou každý snímek poskytuje, mají Podestátovy fotografie leccos společného. Téměř vždy z nich vyzařuje nostalgie a jemný smutek, téměř vždy v nich hlavní roli má člověk, i když mnohé snímky nezachycují jeho přímou přítomnost, často ukazují jedince vydělujícího se z okolního hlučícího davu a ponořujícího se do svého nitra.. Cyklus Lidé však nepatří mezi sociologické dokumenty, protože konkrétní rovina zde nehraje tak významnou roli jako rovina zobecňující. Proto není příliš důležité, zda některá fotografie vznikla v Praze, Paříži, Rotterdamu nebo v Lužné u Rakovníka, není ani rozhodující datum, kdy fotografie byly pořízeny. Autor sice tyto údaje uvádí, ale jde jen o podružné informace.
Podestát má vytříbený smysl pro objevování okamžiků na rozhraní skutečnosti a snu, které ukazují běžnou realitu v nových pohledech. Jeho fotografie mají mnoho společného se stylem divadelních her Čechova nebo Williamse, Hemingwayových a Salingerových povídek či Antonioniho filmu, kdy skutečný význam je skryt v podtextu zdánlivě banálních vět a obrazů. Také Podestátovy snímky se pod povrchem banálních motivů zabývají zobecňujícími tématy samoty uprostřed davů jiných lidí, hledání hlubších mezilidských vztahů a životních hodnot, potřeby víry, touhy po kráse. Současně jsou i reflexemi autorova vnitřního světa, jeho prožitků, jeho radosti i smutku. Velkou roli v tom má vycizelovaná obrazová skladba, většinou vzdálená od klasických kompozičních principů,  i časté zapojování přízračně působících stínů lidí a věcí zobrazených na fotografii i těch stojících mimo obraz a připomínajících stíny jen tušeného světa z Platónovy jeskyně. Mnohé fotografie budí podezření, že byly pečlivě naaranžovány. Václav Podestát však na rozdíl od Jeffa Walla, Philipa Lorcy DiCorcii, Gregoryho Crawdsona a dalších představitelů dnes tak módní aranžované quasidokumentární fotografie, ale i mnohých kolegů dokumentaristů nic neinscenuje ani neprovokuje lidi před fotoaparátem k zaujímání určitých póz, ale trpělivě čeká na nejpůsobivější konstelaci hlavních komponentů zobrazované scény z divadla skutečného života.
 Podestátův rozsáhlý a i po více než 15 letech stále neukončený soubor Lidé nevzniká izolovaně od aktuálních proudů ve fotografii. Autor v něm nezapře, že obdivuje průkopníky subjektivního dokumentu Williama Kleina, Roberta Franka či Louise Faurera stejně jako jeho současné představitele Josefa Koudelku, Carla De Keyzera nebo Bruce Gildena. V jeho případě však nejde o epigonství, ale o upřímné hledání možností vizuální reflexe svého pohledu na svět, v němž přes všechnu nostalgii a občasnou úzkost či smutek dominuje vlídnost, citlivost, tolerance a důvěra v kladné životní hodnoty. Význam Václava Podestáta v kontextu současné české dokumentární fotografie umocňuje jeho publicistická, organizátorská a především pedagogická činnost. Václav Podestát dovede svým dílem i svým osobním zápalem vzbudit zájem o subjektivní dokument u mnoha mladých lidí, jak o tom svědčí úspěšné výsledky jeho působení na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Přitom jeho samotná fotografická tvorba je podstatně širší a zahrnuje i imaginativní konfrontace statických motivů a jejich reflexů z cyklu Iluze, snímky architektury, různé formy reklamních děl či sociologicky či humanitárně zaměřenou fotografii (takové jsou třeba jeho soubory o domově důchodců, o vesnici, diplomová práce z katedry fotografie pražské FAMU s názvem Starší věk nebo snímky o životě tělesně postižených lidí, které vznikly pro Centrum dobré vůle v Chebu). Cyklus Lidé je však nesporným vrcholem jeho dosavadní tvorby.

Václav Podestát: Lidé / People
Kabinet fotografie, Dům umění, Opava, Pekařská 12, 14. 1. – 22. 2. 2004
Galeria „pf“, Centrum Kultury „Zamek“, Poznaň, ul. Sw. Marcin, květen 2004
Galerie Opera, Ostrava, tř. Čs. legií 14, říjen 2004

Výstavu připravil Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě ve spolupráci s Domem umění v Opavě,  galerií „pf“ Centra kultury „Zámek“ v Poznani a Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě. Katalog vydala Slezská univerzita v Opavě ve spolupráci s nakladatelstvím KANT (Karel Kerlický) v Praze za finanční pomoci statutárního města Opavy, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a firmy Olympus C&S.