Galerie Fons  Pardubice
Josef Moucha
Vacilando
5.12. 2003 – 30.1. 2004

„Ve španělštině je jedno slovo, ke kterému nemohu najít protějšek. (…) Je to slovo vacilar, přechodník přítomný vacilando. Jestliže je někdo vacilando, tak někam jde, ale nedbá příliš na to, zdali tam dojde, i když má cíl.“ Citátem ze Steinbeckových Toulek s Charliem vysvětlil Josef Moucha neobvyklý název své poslední výstavy.

Fotograf v Pardubicích uvedl v komorním výběru 25 fotografií od 70. let do současnosti, které volně procházejí jednotlivými roky čtvrtstoletí práce.  Španělské slovo s velkou přesností definuje autorovy „tulácké“ tvůrčí postupy, principy do důsledků rozvíjených principů náhody, které vyrostly z životního pocitu o toulkách z místa na místo, kde vždy nejdůležitější je samotný prožitek „na cestě“.
Objevíme zde nejrůznější místa, jak je čas autorovi přinesl. Westerplate střídají motivy z Prahy, New Yorku, Paříže, Berlína či Gízy, aniž by se nám vytrácel autor sám, jeho osobní prožitek, rozšířené formy bloudění nebo objevy v prolínání mnoha bezprostředních vizuálních vjemů. Až romanticky vnímané krajinné motivy jsou v tušené konfrontaci s průmyslovou těžbou, skrývkami a industriální devastací. Film z Pomořan náhodně znovu založený v Příboře v roce 1986 překvapuje  prostupováním různých vrstev zážitků. Poslední políčko filmu v kameře neznamená poslední možnost záznamu, ale otevírá možnost pro vrstvení dalších záznamů, které ve výsledku popírají  ukončení momentu stisknutím spoušti. Pro fotografa není téměř nikdy snímek sám o sobě definitivou, zkoumá to, co mu předcházelo nebo co následovalo, technické nedokonalosti jsou vzpourou proti dokonalosti a vypočítatelnosti aparátů jakoby zcela výmluvně dokládal známé teze filozofa a teoretika fotografie  Viléma Flussera. Objevuje pro sebe neobvyklé půlené formáty kinofilmu, kde při zvětšení v obrazu získává ještě více informací o časovém rozvrstvení snímané situace.
Jestliže máme příležitost přehlédnout  takto vývojově rozsáhlý průhled Muchovou tvorbou, uvědomíme si s přesností zřetelnou kontinuitu základních principů, které jsou bez jakýchkoliv zvratů konstantně přítomné v rané i poslední tvorbě. Mouchova práce získává s postupem času na síle důsledným průzkumem neobyčejně různotvárného záznamu skutečnosti, nevzdaluje se primárním vlastnostem fotografického média, ale tím pregnantněji na nás v souhrnu působí.
Originálními možnostmi jsou překvapivé interpretace známých fotografických děl. V Salzburgu kupř. fotografoval v sekvencích plakát s fotografií autistického dítěte Diany Arbusové s dětským hřištěm v pozadí. Stejně překvapivá je i Mouchova interpretace Augusta Sandera.
Mouchův způsob záznamu vychází z intuitivního zachycování momentek, pouliční poutač se objevuje ve stejné kategorii jako rozevlátá expresivní barokní plastika, fotografovy stanoviště vycházejí většinou z nutnosti, aniž by ztrácel ze zřetele cíl. Bezprostřední záznamy si uchovávají životnost, prolínáním mnoha rovin jsme znovu vraceni do minulé skutečnosti, která otevírá příběh v mnoha rovinách a možných zauzleních. Na rozdíl od mnohých směrování české fotografie v 70. a 80. letech si Mouchovy proměnlivé, dynamické záběry uchovávají původní svěžest a schopnost přímočarého oslovení.