Indie, 2005

Již po jednadvacáté Středoevropský dům fotografie Bratislava (www.sedf.sk) připravil fotofestival Měsíc fotografie 2011. Jeho návštěvníci měli možnost zhlédnout průřez starší, ale také i aktuální fotografickou tvorbou. Mezi nimi byl i skvělý portrétní projekt WATCHING TV francouzského fotografa z fotografické skupiny slavící letos 20 let své existence TENDANCE FLOUE (www.tendancefloue.net), Oliviera Culmanna. Jednu část této výstavy pořadatelé umístili do Francouzského institutu v Kutscherfeldově paláci na ulici Sedlárské č. 7 a druhou část v Galérii města Bratislavy v Pálffyho paláci v ulici Panské č. 19, kde se také ve středu 2. listopadu 2011 konala za účasti autora vernisáž. Výstava byla otevřena do ledna 2012.

Fotografie Oliviera Culmanna zkoumají existenci vždy na hraně směšnosti a absurdity. V této výstavě portrétující televizní diváky ze všech koutů světa, nám fotograf předkládá studii stavu těla a duše při pohledu na obrazovku. Watching TV tvoří jednu etapu v jeho práci "pozorování pozorujících".

Lagos, Nigerie, 2006

Seine-et-Marne, Francie, 2007

Olivier Culmann fotografuje lidi, co se dívají televizi. A jejich televizor. Televizní diváci se do něj ponořují pohledem, zhypnotizovaní obrázky, které se pohybují na obrazovce. Autor zachycuje tento okamžik, kdy polevuje pozornost, kdy dochází k útlumu vědomí, rozkolísaného fosforeskujícími katodovými trubicemi. V takové chvíli se obvykle naše tělo uvolní, schoulí se a pak ochabne. Nic víc, netřeba si dělat žádné starosti. Neboť nastává stav, kdy v této téměř úplně nehybné pasivitě, v tomto otupení mysli my, televizní diváci, přijímáme celý svět. Ne reálný svět, ale obraz světa, vidinu skutečnosti. Informace, fejetony, relace, došlé dnes z druhého konce světa nebo i zdola od sousedů, jsou vyklopené přímo před naším ospalým zrakem. Jejich dosah je obrovský, včetně našeho podvědomí. V takovém mrtvém čase existence, který trvá několik minut, ale někdy i mnoho hodin, se náš názor vyvíjí, přetváří. Naše předem dané a neodůvodněné priority se hroutí, jsou nemilosrdně vytlačovány dalšími. Maroko, Indie, Spojené státy, Mexiko, Nigérie, Spojené království, Čína, Francie: televizní diváci v těchto zemích přijímají zprávy, přičemž se mezi sebou nikdy nesetkají. No takto před televizí máme dojem, že je známe. Olivier Culmann se na nás dívá, jak se na nich díváme “tváří v tvář".

Culmann se sám ptá, pokládá otázku, zda existuje nějaká universální podoba v tom, jak se lidé dívají na televizi, zda je tam něco společného. Antietnograficky přemýšlel hlavně o jednom tajemství: co se s námi stane po všech těch tisících hodin strávených v katodovém transu. Odhaduje se, že po celém světě je používáno více než 1,5 miliardy televizorů. Lidé v některých částech světa sledují televizor více než 50 hodin týdně.

Z fotografií je zřejmé, že autor tvorbě věnoval velmi mnoho času. Cyklus fotografií vznikal od začátku roku 2000. Tento čas autor strávil u lidí, televizních diváků. Ti si na něj zvykli tak, že se stal součástí jejich interiéru, tak že na něj úplně zapomněli, zapomněli na to, že tam je nějaký fotograf je, chovali se naprosto přirozeně v uvolněné atmosféře. Jedině tak autor dosáhl tak působivého efektu. Dokonalost cyklu napovídá, že Culmann vybral jen ty fotografie, kde se lidé chovají úplně přirozeně.

Zpracované téma není žádná novinka. V minulosti televizního diváka fotografoval např. v roce 1976 francouzský fotograf Fred Forest – fotografie televizního diváka při vysílání belgické televize, a také španělská fotografka Anna Malagrida  se věnovala podobnému tématu.

Každá vystavená fotografie byla na výstavě doplněna o štítek – legendu, která specifikuje místo a identitu fotografovaných osob a také název pořadu a sledovaného televizního či satelitního kanálu. Expozice byla doplněna o zvuk televize, který ovšem může působit rušivě. Návštěvník výstavy byl vybízen k tomu, aby si představoval pocity televizních diváků a byl vyzýván k tomu, aby uhodl, co pohledy diváků říkají. Důkazem pochopení umělcova záměru byly některé zápisy v návštěvní knize, kde je možno např. číst: “Již nikdy se nebudu dívat na televizi!”

                                                                       Vladimír Meletzký

                                                           (práce ze semináře kritiky fotografie, ITF)

Forma výstavy

Výstava byla dramaturgií festivalu, jako jediná z probíhajících výstav, nepochopitelně rozdělena na dvě části. Navíc umístěna do dvou zcela odlišných výstavních prostorů. V intelektuálně přívětivém prostředí Francouzského institutu je jedna část. Tady se vstupné neplatí, vstup je volný. Proto zde vesměs potkáte mnoho studentů uměleckých oborů se skutečným zájmenem o festivalové dění. S umístěním výstavy do těchto prostor nelze, než vřele souhlasit

Naproti tomu druhá část je umístěna do Galérie města Bratislavy v Pálffyho paláci. Tento palác po mnoho staletí sloužil svým majitelům jako honosný objekt bydlení. Po té, co je palác ve vlastnictví státu, státní úředníci palác postupně zatraktivnili zájmu zahraničních platících turistů tak, že část interiéru připomíná spíše reklamu místních nevěstinců. Na rozdíl od puritánského zákazu vstupu mladším 18 let na nedalekou souběžně probíhající výstavu Jana Saudka, není zde do těchto erotikou napěchovaných prostor vstup po zakoupení vstupenky nijak věkově omezen.

Navíc tento turisty hojně navštěvovaný palác se v době konání Měsíce fotografie stal magnetem obdivovatelů skandálních děl. Právě zde totiž dramaturgie festivalu umístila v nejvyšším patře paláce výstavu prací početného týmu pod vedením amerického fotografa Davida LaChapella, jehož práce připomínají krásu levných cetek z kočičího zlata.

Ve stínu této divácky vděčné výstavy probíhala v přízemí paláce druhá část výstavy Watching TV. Před zhlédnutím této druhé části výstavy je ovšem nutno zaplatit vysoké vstupné (Kč 100,-). Dotaz po studentské slevě chápou v Pálffyho paláci stejně, jako prosbu žebráka po almužně. Je přitom ve světě běžné, že se v galériích studentské slevy poskytují – např. pro studenty uměleckých oborů je vstup do Domu umění v Brně a v Ostravě zcela zdarma. Výše vstupného působí pro přemnohé studenty jako nepřekonatelná hradba. Však také v této části výstavy potkáte povětšinou dobře situované zahraniční turisty procházející spíše prostorami Pálffyho paláce než výstavou samotnou. A to je velká škoda, neboť také tato část výstavy má vnímavému návštěvníkovi mnohé co sdělit. Bohužel z důvodů výše uvedených zůstává skutečným zájemcům zapovězena.

Curiculum vitae

Olivier Culmann se narodil v roce 1970 v Paříži. Práce Oliviera Culmanna je plná opakovaně se vracejících otázek o svobodě a podmíněnosti. V 90-tých letech procestoval několik zemí. Jeho fotografie zkoumá existenci, vždy na hraně směšnosti a absurdity. V Une umí de poulet - Život kuřete, tento postup otevřeně spojuje humor s výpravností. Při hledání zcela nového pohledu, někdy

kolem r. 2000, přechází na střední formát. Bezprostředně po atentátech z 11. září realizuje Autour (Kolem), New York 2001-2002. V této sérii se autor zaměřil na ty, co se přišli podívat, jak vypadá místo atentátů, Američany či turistů, co přišli zkoumat ruiny World Trade Centra. Ve výrazu lidí, zachycených fotografem, jak hledí na katastrofu, se zde jakoby odráží i naše vlastní ohromení. Později, na různých místech světa, kde se rozhodl jistý čas přebývat, vytvořil sérii o televizních divácích. Zjištění stavu těla a duše při pohledu na přes obrazovku přefiltrované zprávy ze světa. Watching TV tvoří jednu etapu v jeho práci "pozorování pozorujícich". Od roku 2010, se věnuje tvorbě výzkumu o způsobech představování se sebe sama.

1993-1999 - realizuje ve spolupráci s Matem Jacobem, projekt Les Mondes de l'école - Světy školy, za který dostal finanční prostředky od franc. centra pro podporu umělců v Římě 2001 - Vychází knižně Les Mondes de l'école, ve vydavatelství Marvel 2001 - Vychází Une umí de poulet - Život kuřete, ve vydavatelství Filigranes 2003 - Cena Scam Roger Pic za sérii Autour, New York 2001-2002 2004 - knižní vydání Intouchables - nedotknutelní, vydavatelství Atlantica 2006 - Série Watching TV uvedena na Mezinárodních setkáních fotografie v Arles 2008 - Výstava série Les Mondes de l'école na Eiffelově věži v Paříži 2008, 3. cena World Press Photo za sérii Watching TV (kategorie současné témata)

2011 - Knižní vydání Watching TV, ve vydavatelství Textuel

Tendancy Floue tvoří skupina dvanácti fotografů. Zrodila se v r. 1991 z odhodlání zachovat si jistou formu nezávislosti, která je garantem svobody každého z nich. Zkoumat svět navzdory globalizovanému obrazu, dívat se do stínu vystavovaných předmětů, chopit se zvláštních okamžiků: síla přitažlivosti kolektivu umožňuje fotografům, kteří jsou jeho členy, troufnout si i v neznámém terénu. A přinést si z něj dostatek tematiky ze společného fotografického výzkumu. Tisk, vydavatelská činnost, výstavy projekce, prodej výtisků, podniková a institucionální komunikace: kolektivní působící skupina otevírá všechny brány, věnuje se všem nosičům současné fotografie, bez zákazů. Již přes 15 let, nedefinovatelná alchymie nápadů a energie umožnila vytvořit zvláštní fotografický jazyk, klást si otázky o druzích fotoreportáže a pokusit se obnovit prostor pro výpravnost. Kromě toho, že fotografové působí individuálně, všichni se společně pouštějí do fotografických dobrodružství jiného druhu, podobající se na performance, z vložené práce vychází zcela nový obsah. Tendancy Floue je laboratoř nového druhu vybudovaná na velkorysém a bláznivém přátelství.

Vladimír Meletzký