Dragan Tomas, z cyklu Opustit cestu

Hned dva mezinárodní festivaly byly letos v říjnu zasvěceny různým proudům dokumentární fotografie. Nizozemský Noorderlicht v Groningenu měl téma Metropole – městský život v urbanizované době, zatímco festival Rencontros da Imagem v portugalské Braze se jmenoval Nové vize o sociálně dokumentární fotografie. Oba byly daleko svěžejší než striktně fotožurnalistický festival ve francouzském Perpignonu, který  během září představoval hlavně tradičně zaměřenou fotožurnalistiku, prožívající hlubokou krizi.

Hana Jakrlová, z cyklu Big Sister.Internetový bordel v Praze, z výstavy Nový život, nový dokument

Marina del Mar, Alméria

Tomasz Wiech, Osvětimi, z cyklu V Polsku

Piotr Zbiersky, Bez názvu

Instalace výstavy Nový život, nový dokument

Ředitel festivalu Rui Prata (uprostřed)

Festival v Braze, starobylém církevním centru Portugalska s desítkami barokních kostelů a klášterů, probíhal už po jednadvacáté. Počtem výstav nekonkuruje megafestivalům v Arles, Paříži nebo Madridu, ale je známý dobrou kvalitou expozic i mimořádně přátelskou atmosférou, kterou pro hosty i návštěvníky dovede vytvořit  jeho dlouholetý ředitel Rui Prata se svými spolupracovníky. V Braze se jim podařilo vybudovat i vlastní fotografické muzeum s několika podlažími výstavních ploch, sbírkou desítek tisíc fotografií a negativů a aktivním výukovým programem. Přitom o čtyřicet kilometrů dále, v druhém největším portugalském městě Porto, už deset let existuje obrovské centrum portugalské fotografie v rozsáhlé budově bývalého soudu a věznice.

            Letošní festival chtěl ukázat široké spektrum fotografií, které reagují na aktuální sociální problémy současnosti. Klasický sociální dokument byl přitom zastoupen jenom málo. Patřily k němu některá díla z výstavy lisabonské tvůrčí skupiny Kamera Photo, jejíž členové ukazují nelehký život během prohlubující se ekonomické krize v současném zadluženém Portugalsku: stavební dělníky, pracující mnohdy dvanáct hodin denně, aby uživili své rodiny, depresivní interiéry vyvařoven pro chudé,  chátrající reklamní panely bytů, na jejichž nákup dnes má stále méně lidí, nabubřelá předvolební shromáždění politiků, jejichž sliby se neproměňují v činy. Jde o jakousi moderní obdobu slavného fotografického projektu Farm Security Administration, v němž Dorothea Langeová, Walker Evans a další slavní autoři s velkou empatií a sugestivitou zachycovali život chudých Američanů během Velké hospodářská krize. Portugalský projekt, uvedený v Archeologickém muzeu, je stylově méně kompaktní, vedle výborných prací Valtra Vinagra, Martima Ramose či Kordino Burcha zahrnoval i řadu popisných snímků. Z hlediska obrazové dokumentace nelehké doby, kterou Portugalsko o značná část celé Evropy prochází, však má jistě velký historický význam.

            Další velká expozice s názvem Nový život, nový dokument, představená v nedávno rekonstruovaném monumentálním klášteře Tibaes, ukazovala převratné proměny života ve Střední Evropě po pádu komunistických režimů, i výrazné stylové, tematické i technické změny, k nimž došlo v české, maďarské, polské a slovenské fotografii v posledních dvaceti letech. Výstavu jsme původně sestavili s Tomášem Pospěchem pro Prague Biennale Photo už v roce 2009, ale při jejích reprízách v Ostravě, Bratislavě a Varšavě jsme ji vždy pozměnili a inovovali. I do Bragy jsme přidali několik dříve nezastoupených autorů, například finalistu letošní Ceny Oskara Barnacka Tomasze Wiecha a jednoho z vítězů loňského Czech Press Phota Libora Fojtíka, oba ukazující s jemnou ironií a humorem stále víczkomercionalizovaný a globalizovaný život v Polsku a u nás, nebo aranžované quasidokumentární snímky Daniely Dostálkové z asijské továrny v Česku, jehož zaměstnanci se podrobují každodenními drilu. Soubor ukazuje změny životního stylu s ohromnými nákupními centry (inscenované výjevy Kateřiny Držkové a Barbory Kleinhamplové s lidmi žijící v nábytkářských expozicích firmy IKEA, záběry z kýčovitého zábavního centra v Hatích na rakousko-českých hranicích od Rafala Malacha), s internetovým bordelem v Praze, jehož návštěvníci nic neplatí, pokud souhlasí s šířením svých sexuálních výkonů po internetu – cyklus Big Sister od Hany Jaklové, který nedávno vyšel knižně) či megalomanskými rockovými koncerty a pivními slavnostmi v Polsku (cyklus Blue Box od Mariusze Foreckého), na druhé straně však nezapomíná i na to, že mnohé z života v době komunistické totality ve Střední Evropě stále ještě zůstává. Expozice na příkladech výrazně subjektivně pojatých snímků, fúzí autentičnosti a fikce i digitálních zásahů ukazuje, jak se široce otevírají hranice současné dokumentární fotografie.

            To bylo vidět i na dalších výstavách a projekcích. Expresivně rozostřené černobílé záběry Francouze Stéphana C. a dosud téměř neznámého Poláka Piotra Zbirského nezapřely inspirativní vliv děl Anderse Petersena či Michaela Ackermana, ale ve svém celku vyznívaly daleko lyričtěji.  Naopak nekonečná projekce banálních záběrů různých narkomanů a opilců od Andrého Principa jenom povrchně těžila z naturalismu zobrazených scén a ani po kotníky nesahala k nesrovnatelně upřímnější proslulé Baladě o sexuální závislosti od Nan Goldinové. Také Pedro Stephan se ve fotografické eseji o trasgenderovém prostitutovi z Ria nedostal pod povrch atraktivního tématu. Skvělé naopak byly sugestivní velkoformátové portréty narkomanek a prostitutek z vykřičené čtvrti Porta od Andrého Celery a mimořádně sugestivní kombinace fotografií a filmů o životě homosexuálů v mozambickém Maputu od Diity Haarlow Johnsenové. K vrcholům festivalu však patřily i romantizující snímky o specifické skupině irských nomádů, které se svým optimismem odlišovaly od jinak dosti pesimistického obrazu současného světa, jaký poskytoval festival v Braze.

                                                                                              Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 11/2011