Sedmý ročník Paris Phota, který loni v polovině listopadu opět proběhl v elegantních výstavních prostorách přímo pod Louvrem, potvrdil počtem 104 vystavovatelů a více než 42 tisíc návštěvníků postavení největšího veletrhu umělecké fotografie. Zda jde přitom i o veletrh nejvýznamnější lze jen obtížně posoudit, protože newyorský veletrh AIPAD, hlavní konkurent Paris Phota, má sice podstatně méně návštěvníků, ovšem odborníci tvrdí, že mezi nimi je daleko větší procento seriózních sběratelů a nikoliv pouhých diváků. V každém případě však v Paříži bývá k vidění více svěžích děl autorů střední a mladé generace, která obtížněji pronikají na konzervativněji orientovaný veletrh AIPAD. Zdá se, že snaha založit v New Yorku další veletrh fotografií, zaměřený na současnější díla, zkrachovala po jediném nepříliš úspěšném ročníku Armory Photography Show v říjnu 2002.

Zakladatel Paris Phota Rick Gadella svůj úspěšný veletrh před časem prodal velké firmě Reed Exhibitions, která každoročně pořádá desítky prodejních výstav současného umění,  elektroniky, lékařské techniky i  potravin. Mnozí se proto báli, že dojde k výrazným změnám. To se naštěstí příliš nepotvrdilo. Rick Gadella zůstal uměleckým ředitelem a na veletrhu se nadále objevuje mnoho ukázek nejaktuálnějších tendencí současné klasické i digitální fotografie. Nemalou měrou k tomu přispívá tradice každoročně dotovat náklady účasti galerií z jedné hostující země.

Tentokrát jí bylo Mexiko, jehož fotografie, reprezentovaná nedávno zesnulým Manuelem Alvarezem Bravem i současnými tvůrci Gracielou Iturbide, Mariannou Yampolsky či Pedrem Meyerem, získává v posledních letech stále větší pozornost. Osm galerií, pozvaných do Paříže, představilo vždy po jednom či dvou fotografech, kteří jednak rozvíjejí oblíbená témata mexické fotografie, k jakým patří smrt, náboženství či prolínání reality a snů, jednak zpracovávají aktuální motivy změny identity, devastace průmyslové krajiny či globalizace životního stylu. Ovšem určitá komercionalizace Paris Phota však byla přece jenom patrná. Prostory, kde dřív bývaly na kurátorsky připravených výstavách prezentovány významné sbírky a hostující země, loni sloužily k občerstvení VIP návštěvníků a propagaci automobilů BMW, jednoho ze sponzorů veletrhu. Mexická fotografie tak byla zastoupena jen zmíněnými osmi galeriemi a různými přednáškami a projekcemi. Skutečnost, že prezentace na Paris Photu může významně přispět k propagaci fotografie z určitých regionů, si začínají uvědomovat vlády, instituce a organizace v různých zemích. Tak třeba vláda německé spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko už podruhé uhradila značnou část nákladů na účast na veletrhu 15 vystavujícím ze svého regionu a ještě k tomu jim vydala pěkný katalog s texty ve třech jazycích. Mnozí z těchto vystavujících si tak mohli dovolit vystavovat nejaktuálnější tvorbu bez ohledu na to, zda ji prodají či ne.
To Leica Gallery Prague, vůbec první český zástupce Paris Photu, si musela všechny náklady hradit sama a pochopitelně se proto nemohla prezentovat jenom tvorbou jednoho či dvou dosud méně známých autorů. Svou premiéru zvládla velmi dobře. Do Paříže přivezla širokou škálu fotografií od daguerrotypie přes Sudkovy originály a práce již zavedených současných fotografů Jana Saudka, Dagmar Hochové, Evy Fukové, Pavla Baňky, Jindřicha Štreita, Jana Pohribného, Pavla Máry či Václava Jiráska až po snímky studentů fotografických škol. Našla kupce pro zhruba padesát fotografií, dvě portfolia a mnoho knih a katalogů, což je jistě možno považovat za úspěch, i když více než třetinu z prodaných snímků tvořily práce Luďka Vojtěchovského, které při ceně 150 euro za kus byly nejlevnější na celém veletrhu, zatímco ze Sudkových fotografií se prodala jen jedna. Díla klasiků české fotografie byla ovšem nabízena rovněž galeriemi z Francie, Německa, Rakouska nebo USA (Sudkovy fotografie například nabízelo osm galerií). Jinak postkomunistické země byly vedle Leica Gallery Prague už tradičně reprezentovány i dalšími třemi galeriemi. Na stáncích Vintage Gallery z Budapešti a v Paříži žijícího maďarského dealera Csaby Morocze byly k vidění především práce méně známých maďarských modernistů z 20. a 30. let (Imre Kinszki, Klára Langer, Rogi André), zatímco ředitelka Moskevského domu fotografie Olga Sviblovová představila v expozici své pařížské galerie Carré Noir počítačově upravené inscenované výjevy skupiny AES+F s dětmi hrajícími si s moderními zbraněmi.
Obecně se dá říci, že na minulém Paris Photu bylo vidět mimořádně široké tematické i stylové rozpětí vystavovaných snímků bez nějaké výrazné dominance jednoho směru. Poměrně málo byla zastoupena tvorba z 19. století (k výjimkám patřila expozice vzácných kalotypií Félixe Teynarda na stánku newyorského dealera Hanse P. Krause či skvěle instalovaná výstava bodově osvětlených krajinářských snímků Gustava Le Graye v zatemnělém stánku pařížské Galerie Laurent Herschritt). Více prostoru měly dobové originály předních avantgardních tvůrců, které byly nabízeny většinou za částky v řádů desítek tisíc eur (a v případě některých Man Rayových děl na stánku Michael Senft Masterworks i za šesticiferné sumy).  Bohatě zastoupena byla i dokumentární a reportážní fotografie (Henri Cartier-Bresson, W. Eugene Smith, William Klein, Robert Frank, Garry Winogrand, Weegee, Bruce Davidson, Anthony Hernandez, Martin Parr, Nan Goldin  aj.), akty, erotické a módní snímky (Horst P. Horst, Frank Horvat, Peter Lindbergh a zejména Helmut Newton, jehož jeden malý snímek z roku 1976 prodala newyorská Howard Greenberg Gallery za 48 tisíc eur), inscenované snímky  (např. William Wegman,  Kahn a Selesnick), konceptuální tvorba nebo obří zvětšeniny deskriptivně pojatých portrétních a krajinářských snímků ve stylu tzv. Düsseldorfské školy. Zato téměř vůbec nebyly vidět provokativní erotické snímky na hranicích pornografie, kterých bylo o rok dřív v Paříži hodně, a poměrně málo bylo i kombinací maleb s fotografiemi. I když stále ještě převládaly fotografie vytvořené klasickou cestou, mnoho současných autorů představovalo velkoformátové digitální tisky. Paris Photo zkrátka dobře odráželo jak silné postavení fotografie v současném umění, tak různorodost současných tvůrčích trendů i technologií.