Socialistické ženy a fetišismus

Tomáš Pospěch

Reinkarnovat senzaci a kontroverzi, kterou vzbudilo první české uvedení Miroslava Tichého v Brně v roce 2006, se pokusila Galerie hlavního města Prahy výstavou v druhém patře Staroměstské radnice. Tichého fotografie a příběh kolem nich je v pěti posledních letech nahlížen z mnoha stran a vzbuzuje tolik otázek, až se v prvé řadě nabízí otázka, s čím v krátkém článku začít, čemu věnovat pozornost a co ponechat stranou.

Diskuse ohledně fotografií Miroslava Tichého plnila stránky českých odborných i populárních časopisů v roce 2005, kdy získal cenu Discovery Award na fotografickém festivalu ve francouzském Arles a především o rok později u příležitosti Tichého výstavy v brněnském Domě umění.      Je opravdu těžké rozhodnout, zda je fenomén Miroslav Tichý více příspěvkem k české fotografii nebo k diskursu o marketingu v umění a nebo dokonce zamyšlením o etice. Diskuse napříč médii, od deního tisku, společenských magazínů až po odborné časopisy v roce 2006 vše podstatné přinesly: Spojení socialistické ženy s fetišismem v obrázcích prodávaných za tisíce eur, kontroverze vyvolávající Tichého prohlášení, že vystavovat nechce, fotografie mu byly ukradeny, vyjádření Tichého kyjovské sousedky a pečovatelky i podezření vyvolávající okolnost, že jsou prodávány Romanem Buxbaumem, který k tomu účelu založil nadaci v Lichtenštejnsku nebo nejasnosti, co se stalo s finanční odměnou, kterou měl obdržet osobně Miroslav Tichý za cenu v Arles, i s penězi za prodej jeho fotografií, rozpaky nad smyslem a cíli projektu Artists for Tichý – Tichý for Artists, až po účelově a nepravdivě uváděná tvrzení, že Tichý byl pronásledován komunistickým režimem nebo že strávil osm let ve vězení.

Životní peripetie

Miroslavu Tichému je dnes 84 let. Narodil se v roce 1926 v obci Netčice, která je od roku 1946 součástí jihomoravského Kyjova. Po druhé světové válce studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, ale v roce 1948 studií zanechává a vrací se do Kyjova, kde s výjimkou vojenské služby nebo krátkých hospitalizací na psychiatrii, žije dodnes. Z mnoha publikovaných textů o Tichém není jasné, zda se na jeho odchodu ze školy projevily společenské změny po únorovém převratu, počínající psychické onemocnění, nebo bylo zapříčiněno jinými okolnostmi. Společenské poměry socialismu, menšího města, ale jistě především vlastní volba i nemoc mu vtiskly životní styl, který rozhodně nezapadá do standardů a kolonek, jak si jej představovala socialistická ale ani současná společnost. Postupem let se Tichý stává známou figurkou dnes třináctitisícového Kyjova, jakých patrně najdeme v každém městě několik. Žil z invalidního důchodu, ale od ostatních jej ale odlišovalo jeho umělecké vzdělání a posedlost fotografií. Pamětníci jej popisují jako vzdělaného člověka, který se orientoval ve výtvarném umění i ve filozofii a četl přinejmenším německy. Mnohé, kdo se s ním potkávali, odpuzovaly jeho asociální projevy, odlišoval se svým vzhledem a chováním, nosil mnohokrát vyspravované oblečení, kalhoty, svetr a kabát vyspravovaný drátem, někteří se jej patrně i báli. Těžko jej ale proto lze označit za politicky pronásledovaného, spíše musel tu a tam snášet drobné ústrky. Problémy s alkoholem se objevují údajně až na konci devadesátých let.

            Malovat a kreslit prý přestal spolu se ztrátou ateliéru na jaře 1972, kdežto fotografii se začíná věnovat podle některých autorů v padesátých letech, podle jiných na konci let šedesátých. Valná část dnes publikovaných fotografií vzniká od sedmdesátých do začátku devadesátých let.

            Tichý byl ve styku s některými kyjovskými malíři, se kterými zpočátku i vystavoval nebo s literáty, kterým ilustroval některé knížky. Studenti fotografie pražské FAMU jej jezdili pravidelně navštěvovat při návštěvě Kyjovských slavností jako kolegu-podivína, vyrábějícího si vlastní fotoaparáty, a tu a tam od něj dostávali na památku tyto zvláštní fotografie, tolik odlišné od toho, co se sami učili ve škole, ale svým způsobem jim sympatické pro „punkově“ řemeslné kutilství. Znal se s pedagogem FAMU, fotografem Pavlem Diasem, který na kyjovské folklórní slavnosti pravidelně zajížděl. Tu a tam o Miroslavu Tichém kolují mezi fotografy nejrůznější historky. V roce 1992 jej navštěvuje v Kyjově rakouský umělec Arnulf Rainer a výměnou získává několik fotografií do své sbírky insitního umění. Ale skutečně známým se stává Miroslav Tichý téměř náhle, v roce 2005, kdy jej už několik let prosazuje psycholog a umělec Roman Buxbaum, český emigrant pocházející z Kyjova a žijící nyní ve Švýcarsku. Tomu Miroslav Tichý v osmdesátých letech údajně odprodal část svých fotografií, smlouva o tom ale neexistuje, další fotografie odkoupil od sousedky Tichého v roce 2002. Díky Buxbaumovi jsou Tichého fotografie k vidění na bienále současného umění v Seville, a především na festivalu Recontres de la Photographie v Arles, kde Tichý získává už zmíněnou prestižní cenu.

Konstrukce legendy

Zatímco malířské dílo se příliš nevymyká z dobové produce a charakterizuje jej snaha navázat na tradici moderního umění, především na dílo Picassa, Matisse nebo na moderní české umění zosobněné jmény Václava Špály, Bohumila Kubišty, Rudolfa Kremličky, Otty Gutfreunda a Jana Štursy, fotografie Miroslava Tichého jsou dnes světovými galeriemi nabízeny za ceny od 6 do 9 tisíc eur. Objev Tichého fotografií pro současnou uměleckou scénu i prodej jeho fotografií je spojen s autorovým silným životním příběhem notně přiživovaném legendou. Také ve většině článků publikovaných v uplynulých pěti letech nešlo o fundovanou analýzu Tichého fotografií. Texty se soustředí na četné kontroverze spojené s původem prodávaných fotografií, Tichého objevením, netradičním zjevem i životním osudem a především neopomenou zdůraznit částky, za které jsou jeho fotografie nabízeny k prodeji.

            Silný životní příběh, Tichého současný vzhled, životní styl i pábitelská komunikace se nabízí, aby byly proměňovány v legendy. A každá legenda je konstruována tak, aby vycházela vstříc našim očekáváním a projekcím. Když ji budeme stírat, o ledacos se tím sami ochudíme. Slídilství, fotografování žen, efektnost neumělých poničených fotografií jsou i v seriózních médiích ještě umocňovány články s titulky „Muž s vizáží bezdomovce vystavuje v Praze fotky za desetitisíce eur“. Když ponecháme stranou, že Tichý není ani bezdomovec, ani sám tyto fotografie nevystavuje, máme zde vystavěn koncept, která nás má na výstavu lákat i kdybychom už v samotných fotografiích nenalezli nic dalšího.

Fotografie     

Zatímco o Tichého legendě bylo vše podstatné řečeno už v článcích z let 2005-2006, o Tichého fotografiiích jsme se zatím dozvěděli poskrovnu. Zdá se, že je to dílo mimořádně otevřené k nálepkování. Zdravě nás provokuje spojením naivního (insitního) projevu s akademickou tradicí. Jednou je hodnoceno jako osobitá výpověď o společnosti a zdálo by se tedy, že je nahlíženo v kontextu soudobé dokumentární tvorby, jindy je Miroslav Tichý považován za příklad insitního umělce pracujícího s fotografií, jindy za voyera, který si fotografie pořizoval pro soukromou potěchu, když už pro něj byly ženy nedostupné, za performera a nebo dokonce za „lyrického konceptualistu“, což už je opravdu těžko přijatelná konstrukce, snažící se Tichého dílo krkolomně vtěsnat do soudobých aktuálních tendencí. Ale i když zůstaneme nohama pevně na zemi, je vždy osvěžující, zkusit jej alespoň na chvíli všemi těmito pohledy vnímat.

            Samotná otázka, proč se z neuměle zhotovených, technicky nepovedených, neretušovaných a mimoto ještě pošpiněných a z poškrábaných negativů zhotovených fotografií, ke všemu ještě vzniklých ne pro výstavní síně ale k autorovu soukromému potěšení, stala v galériích vystavovaná a sběrateli vyhledávaná umělecká díla, je pro historiky umění obeznámených s historií a estetickými koncepty moderního umění víceméně pochopitelné, už méně ovšem pro návštěvníky výstav, které si fotografii spojují s technicky dokonalou zvětšeninou.

            Šesti nebo sedmiletý Henri Lartigue na počátku dvacátého století velice spontánně zaznamenával své okolí, fotografoval členy rodiny, jak se opájejí vynálezy automobilů, letadel, nebo tráví chvíle na francouzské riviéře. Tyto snímky právem vzbudily senzaci v sedmdesátých letech při uvedení na výstavě v Muzeu moderního umění v New Yorku a odborníci i veřejnost si mohli dlouho zvykat, že syrový autentický projev je někdy víc, než dokonalý sběratelský vintage print. Ukrajinský fotograf z Oděsy Boris Michailov zaznamenal podobný velký úspěch ve světě a především v Německu v devadesátých letech a mohli bychom vypočítávat řadu dalších příkladů. Estetice fotografií podivínského kyjovského umělce mohou být blízké naturalistické záběry lidí na plovárnách rožnovského Miloslava Bílka z poloviny 80. let nebo mimo zasvěcené kruhy dosud prakticky neznámá tvorba fotografa a naturisty Karla Nováka z Prostějova.

            O čem tedy jsou ty genderově nekorektní a slídilské fotografie Tichého? Fotografie prozrazují kradmé fotografování žen, dívek a holčiček, jindy najdeme ofotografování pornohereček z obrazovky z naladěných programů pro dospělé z rakouské televize nebo i fotografie z časopisů. Takto byl Miroslav Tichý dosud prezentován především. Už méně je známo, že vedle toho zaznamenával také oblíbená místa Kyjova nebo zátiší nebo pořizoval fotografie s jednoznačně humorným obsahem. Tyto snímky dosud nikdy vystaveny nebyly a nejsou součástí ani dosavadních monografií.

            Tichého fotografie zaujmou především syrovou autentičností prapodstaty fotografie, která je tolik odlišná od soudobého technického perfekcionismu. Jsou intenzívní směsicí jemné erotiky, našich vzpomínek, upřímné živočišnosti, úchylné roztomilosti, plné kouzla nechtěného a osvobozující antifotografičnosti. Ale právě tak skvěle naplňují i model piktorialistické fotografie. Takové pojetí fotografie, dominující ve světě od 90. let 19. století až do konce první světové války, vnímalo fotografii jako kteroukoliv jinou tradiční výtvarnou techniku. Úkolem fotografie bylo trasformovat vizualitu tak, aby výsledek vzbuzoval estetickou libost. Autor obrazu usiloval zdůraznit emoci oproti vizuálnímu sdělení. Tento přístup je dodnes živý v amatérském hnutí a mezi laickou veřejností, převedený do pojetí fotografie jako specifického koníčku spjatého s řemeslným machrovstvím, kutilstvím a vystačením si s nejjednoduššími prostředky, vlastním umem a tak trochu i s fanfarónstvím. Vedle sice laciných, ale tuctově vyráběných modelů, používal Tichý vlastnoručně vytvářené nebo upravované fotoaparáty, teleobjektivy a příslušenství. Jeho „vytuningované fotoaparáty“ jsou samostatnými, a často také v médiích publikovanými nebo i vystavovanými sochařskými objekty. Každý kdo je trochu obeznámenější s fotografickou technikou ví, že fotoaparát lze vyrobit opravdu z čehokoliv, z krabice, vany nebo třeba z plechovky, stejně jako lze popelem a zubní pastou obrousit spojnou čočku. Jestli toto Tichého kutilství vzbuzovalo podiv v osmdesátých letech, o to intenzívněji je vnímáno nyní, ve věku pokročilých digitálních technologií a poměrně levné a dostupné fotografické techniky. Vedle tématu žen jsou to právě tyto bizardní konstrukce a „udělátka“, co láká pozornost nejširších vstev diváků k fotografiím Miroslava Tichého.

            Akademické vzdělání Tichého se promítá jak do zacílení na „krásu ženy“, projevuje se v určité schopnosti abstrahování skutečnosti, tak v potřebě nedostatky v zobrazení na fotografiích zpřesňovat kresbou, ale rovněž také fotografie lepit na podklady, paspartovat a kreslit jim rámy. Tyto druhotné kresebné zásahy vedly k poněkud schematickému spojování fotografií Tichého k dílu Gerharda Richtera, Sigmara Polkeho, Arnulfa Reinera a dalších autorů multimediální vlny osmdesátých let, kteří do fotografií vstupovali malířským zásahem.

            Stalking, slídilství je dnes pro západní Evropu hodně sledované téma, které vděčně přebírají i současná bulvární média. Mnohé dívky na Tichého fotografiích nepřekročily hranici osmnácti let a některé z nich ani ještě ani nechodily po Kyjově s občanským průkazem. Tichého snímky vyvolávají náladu parného dne stráveného na maloměstském koupališti se zmrzlinou za sedmdesát haléřů nebo noční výpravu sester chystajících se do tanečních ve Svěrákově Obecné škole. Mohou ale také asociovat stinnější tvář zobrazování žen - novinové zprávy o tzv. Spartakiádním vrahovi z roku 1985, policejní fotografie vražd a znásilnění. Rádi jim ale přisuzujeme spíše atmosféru poněkud unaveného letního nedělního odpoledne, ve kterém pro nic zlého není místo. Stovky různých Tichého fotografií a poměrně vyrovnaná kvalita svědčí o dlouhodobé systematičnosti, zda to byla posedlost tvůrčí nebo psychopatická nám nepřísluší soudit.

Pražská výstava

Tichého fotografie vyvolaly na přelomu let 2005-2006 mediální senzaci. První pražská výstava tohoto autora, ale nyní oslovila už poučenou scénu a je proto o poznání tišší. O to více se můžeme soutředit na jednotlivé fotografie a kurátorskou koncepci. Pod poněkud špionážním názvem výstavy a k ní v nakladatelství KANT vydaného katalogu „Podoby pravdy“ jsou představeny fotografie ze čtyř soukromých evropských sbírek. Sál v druhém patře pražské Staroměstské radnice byl rozčleněn dvěma stěnami, z velkého prostoru vznikly úzké průchozí kóje, které umožnily vystavit mnohem více Tichého fotografií, ale také si tyto drobné formáty soustředěněji prohlížet. Dělení výstavy tématicky na hlavy, poprsí, zadky a nohy koresponduje s mužům tradičně přisuzovaným vnímáním „ženského světa“. A dá se říct, že taková koncepce, označme ji za typologickou, je pravděpodobně i v souladu s Tichého viděním. Je to rozhodně přístup mnohem přínosnější, než z Tichého poněkud vykonstruovaně vytvářet „lyrického konceptualistu“. Formálně podobné Tichého fotografie a soubor Chlapi autorské dvojice Lukáš Jasanský – Martin Polák, dělí přes vnějškovou spřízněnost několik světů.