Projekt Tomáš Pospěch: Jan Regal – Slušovice / Nový archiv (2009-2011)

Publikováno v časopise Fotograf, č. 18, 2011

Publikované fotografie a text se vztahují k několika projektům (dataprojekce, instalace, připravovaná kniha), které propojují nalezený archiv Slušovic, tedy většinou fotografie Jana Regala z konce 70. a průběhu 80. let a několik fotografií Antonína Bahenského,  s mými fotografiemi z let 2009-2011.

Pocházím z vesnice nedaleko Slušovic, později jsme se přestěhovali do Hranic. Zde byl Agrokombinát Slušovice během mého dětství v 80. letech vnímán jako jedinečný fenomén: v neděli se tam jezdilo na výlety a nákupy, na oběd v restauraci vybudované v letadle, podívat se na koně a další atrakce. Zemědělská družstva z jednotlivých horských vesnic na pomezí Moravy a Slovenska se spojila pod hlavičku Agrokombinát Slušovice a s předsedou Františkem Čubou, notně inspirováni příkladem rodiny Baťů z nedalekého Zlína se jim dařilo vytvářet malé týmy, formy hospodářské soutěže, bohatě obchodovat se „západem“ a současně být výkladní skříní socialistického československého zemědělství. Ve velkém vyváželi telata, extrakty do sirupů a hnojivo za které přiváželi součástky, ze kterých se ve slušovických halách montovali počítače. Zaměstnanci mohli chodit nakupovat do obchodů Quatro, což byl jejich vlastní slušovický Tuzex, spořit ve vlastní bance, a několik kilometrů ke Zlínu vedla z obce družstvem postavená dálnice. Silná narativní historie, mýty, kterými byla činnost Slušovic opředena v hospodářsky a společensky rozvráceném Československu druhé poloviny osmdesátých let, náhoda při získání archivu, i návaznost na předchozí projekty, kdy jsem pracoval s kontextem svého kraje, kde jsem strávil téměř tři desetiletí života, to všechno jsou silné osobní motivace, které mne vedly k tomu, proč se Slušovicemi systematicky pracovat.

            Většinu dochovaných diapozitivů, ale také barevných a černobílých negativů slušovického archivu vytvořil zlínský reklamní a divadelní fotograf Jan Regal. Na konci devadesátých let spoluzakládal ateliér fotografie na dnešní Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně a především jeho divadelní fotografie by si zasloužily bedlivější pozornost. U jím vytvořených propagačních fotografií, vytvořených na zakázku pro JZD Slušovice, z nichž většinu bychom označili asi jako dokumentační a menší část jako reklamní, můžeme sledovat strategie reklamní praxe osmdesátých let v Československu. Jistě bychom ale našli podnikové archivy, kde by byl materiál bohatší a toto číslo Fotografa není věnováno reklamní fotografii. Sledovat bychom také mohli dosud nezhodnocenou i jistě stále vášně budící historii fenoménu Slušovice v Československu 80. let, ale jakékoliv hodnocení jsem se snažil při reinterpretaci dochovaných fotografií od počátku co nejdůsledněji opomenout.

            Vzdělání historika umění, koncipování monografií a retrospektiv jiným autorům, práce s archivem ČTK i obvyklá práce s informačními zdroji a obrazovým materiálem při sestavování přednášek, by mohla vést k obvyklému „naslouchavému“ vizuálně podmíněnému výběru nejlepších fotografií a jejich prezentaci Avšak vnést do zcela neuspořádaného archivu některou z uměnovědných metod, stejně jako dohledávat dobové scénáře a strategie prezentace a rekonstruovat původní reklamní audiovizuální program se ukázalo nemožným. Původní podklady se nepodařilo najít a pamětníci už nebyli. Mne však od prvopočátku lákalo přistoupit k nalezenému materiálu jako autor.

            Jednou z lákadel bylo sledování přinejmenším tří vrstev strategií, nanášených na fotografovanou předlohu. Pohlednice, rodinné snímky a fotografie z časopisů sedmdesátých – osmdesátých let si nesou kouzlo ostalgie, špatné reprodukce, posunutých barev, lakování na růžovo i neoddělitelné vrstvy vzpomínek. Jestliže fotografie té doby usilovaly být radostné a pozitivní, reklamní fotografie si kašírování světa nese už ve své podstatě a k tomu ještě byl Agrokombinát Slušovice výkladní skříní socialistického Československa. Sledovat (a přirozeně nadsadit) tuto linii vedoucí od Platónovy Atlantidy přes Morovu Utopii, Campanellův Sluneční stát, Baťův Zlín, Neználkův Kvítečkov až po Čubovy Slušovice bylo velice lákavé.

            Archivní fotografie si nesou velké množství významových vrstev a asociací – vzpomínky, jsou přitažlivé pro pohled ekonoma, historika, agronoma… Ale pod touto silně narativní vrstvou se vine skrytá, ale neméně silná linie zvýznamňování a pomíjení. Lákalo mne zúroči i odklánět napětí, které vytváří soustředění na společensky kontroverzní téma Slušovic. Silný vzpomínkově-narativní obsah fotografií nejde odfiltrovat, ale chtěl jsem reinterpretací alespoň zdůraznit systém archivu a jeho vizuálních kódů. Podobně jako Zlín za Tomáše Bati staršího a Jana Antonína Bati, také Slušovice byly budovány s očima upřenými daleko do budoucnosti, pro větší počet lidí a význam, než by se dal očekávat od obce kde v osmdesátých letech žilo ani ne dva tisíce obyvatel. Dálnice po které můžete na pár kilometrů vystartovat, když vyjedete ze Slušovic, bankovní dům, honosné hotely a administrativní centra, fotbalový stadion a dostihový areál, všechny tyto instituce jsou výrazně naddimenzovány. Jejich funkce je dnes proměňována, na silnicích ubírány pruhy, mnohé budovy nejsou užívány a chátrají. Soustředil jsem se tedy na vyhledávání původních intaktně zachovaných staveb a interiérů, vykonávání rituálů v původních místech moci, od starosty v zasedačce, oddávajícího ve svatební síni, hospody, agronoma v dispečinku, startéra na dostihovém závodišti. Pomocí série fotografií – techniky pixelizace jsem inicioval rozpomínání, oživování rituálů. Mnohé lidské dovednosti se zcela proměnily nebo zanikly. Sledoval jsem melancholii zmizelého města, znovuprožívání dobových rituálů, struktur uvažování, snů, plánů. Stačilo tak málo let, a zůstalo z nich jen několik melancholických, někdy i komických připomínek.

            Nešel jsem při výběru proti principu archivu, důvodu jejich pořízení a autorovi snímků – tedy nevybíral jsem apriori „špatné fotografie“, jak se pracovalo v mnoha dřívějších projektech. Všechny tyto fotografie byly pravděpodobně používány nebo mohly  být použity. Jen se jim nesnažím naslouchat. Přistupuji k nim jako historik vizuální kultury obeznámený s různými strategiemi čtení, které do nich podsouvám. Zúročuji tak svou zkušenost, nikoliv zkušenost generace, pro kterou byly fotografie určeny.

Tomáš Pospěch

Popisky:

Jan Regal, 80. léta, diapozitiv