Ani letos v jeho programu nechyběly expozice světoznámých fotografů. K těm nejatraktivnějším patří retrospektiva Duanea Michalse, autora osobitých sekvencí, které ve spojení inscenovaných fotografií a poetických textů zachycují reálné i metafyzické příběhy s motivy netolerance, stárnutí, nenaplněné touhy, ostrakizované a utajované homosexuality, posmrtného života či relativizace přesnosti lidských smyslů. Výstava, která zahrnovala i Michalsovy skvělé portréty významných umělců stejně jako nejnovější sekvence s potlačeným literárním obsahem, jasně prokazovala, že Michals patří k nejoriginálnějším fotografům druhé poloviny 20. století a že čestný doktorát, který mu udělila Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě, je v dobrých rukou. Neméně proslulý Francouz Robert Doisneau byl představen především optimisticky vyznívajícími záběry ve stylu humanistické fotužurnalistiky. Ty často objevují humorné aspekty každodenního života na pařížských ulicích, v bistrech nebo v tržnicích,  ovšem ve srovnání s obsahově i obrazově náročnějšími díly Henriho Cartiera-Bressona, představenými v Bratislavě o rok dříve, působily svou prvoplánovitostí už přece jenom trochu archaicky.  Současnější tvorba byla v Bratislavě zastoupena třeba silnými portréty cestujících v metru od řecké fotografky Eleni Mouzakiti, volně navazující na obdobná díla Walkera Evanse, inscenovanými autoportréty Francouzsky Florence Chevallierové, skvěle využívající psychologických aspektů barev a vizuálně atraktivních kompozic s hlubokými stíny k symbolickému vyjadřování nuancí vztahů s manželem, nebo mimořádně působivými křiklavě barevnými záběry Argentince Marcose Lópeze, ironizujícími komercionalizaci a globalizaci latinskoamerického životního stylu. Lópezova mnohovrstevnatá výstava nepochybně patřila k tomu nejlepšímu, co bylo možno ze současné tvorby v Bratislavě vidět. To se rozhodně nedá říci o přesymbolizovaných fotografiích Američanky Nancy Goldringové nebo Řeka Viktora Koena, plných prázdných efektů, v nichž dekorativnost vítězila nad deklarovanou hlubokou filozofií. Američan Joel Meyerowitz byl zastoupen sugestivními barevnými snímky, ukazujícími děsivou zkázu dolní části Manhattanu po teroristických útocích 11. září 2001 a postup při odklízení trosek a úpravách Ground Zero. Kanaďan Jean-Francois Bérubé ve svém cyklu Zrod citlivě evokoval pocity a vizuální zážitky dětí.
Jako vždy i loni v Bratislavě dominovaly výstavy z postkomunistických zemí. Největší prostor dostali domácí slovenští autoři. Na výstavě Soukromá žena byla představena  tvorba osmnácti slovenských fotografek, které se ve své tvorbě zabývají tématem ženy. I když ve svém celku expozice působila trochu roztříštěně a obsahovala i několik vysloveně slabých prací, k vidění na ní byla také  řada kvalitních děl, např. drsný soubor V sedmém nebi od Jany Ilkové, ukazující přípravy, průběh a výsledky různých plastických operací, vycizelované barevné fotografie Jany Šebestové, ukazující průhledy pootevřenými dveřmi do různých interiérů, či výtvarně stylizované fragmenty žen od Jany Hojstričové a Eriky Trnkové, expresivně zobrazující téma ženské sexuality. Na další skupinové výstavě Portrét ve slovenské fotografii zaujaly především barevné stylizované portréty Ingrid Patočkové a nápadité portréty celebrit od Filipa Vanča, největší divácký úspěch však měly překvapivě individualizované portréty kohoutů a slepic od Tomáše Agata Blońského. Slovenská tvorba byla reprezentována i několika autorskými výstavami, například  expozicí barevných dokumentárních snímků ze současného Slovenska od Lucie Nimcové. Ta získala grant Institutu pro veřejné otázky v Bratislavě na vytvoření výstavy a knihy o současném Slovensku. Měla velmi silnou konkurenci v  předchozích laureátech tohoto grantu Martinu Kollárovi a Jozefu Ondzikovi, kteří vytvořili mimořádně kvalitní soubory jemně ironických pohledů na různé aspekty života u našich východních sousedů, ale Nimcová se svými výrazně subjektivními barevnými fotografiemi, v nichž nápaditě uplatnila svůj typicky ženský přístup, obstála se ctí.  Soňa Sadloňová představila své imaginativní cykly Sinmulakrum a Kaligramy, v nichž využila luminografie barevnými světly a projekce různých textů.  Škoda, že pořadatelé opět nezařadili do programu festivalu některé výstavy, které v Bratislavě v listopadu probíhaly, ale jejichž organizátoři odmítli zaplatit poměrně vysoké sumy za publikování ukázek ve festivalovém katalogu. Měsíc fotografie se tak zbytečně ochudil například o expozici experimentálních snímků Miloty Havránkové nebo výstavu působivých dokumentárních snímků Alana Hyži. Na druhou stranu se ve festivalovém programu znovu nesmyslně objevily výstavy probíhající mimo Bratislavu, přitom nepochybně jenom mizivý počet festivalových návštěvníků putoval do Vídně na poetickou expozici Petra Župníka Malé velké věci nebo do Budapešti na retrospektivu Jána Krížika.  
Česká fotografie byla na festivalu reprezentována velkou výstavou  moderních krajinářských fotografií Pavla Baňky Infinity, fragmenty nahých mužských a ženských těl od Tomáše Rullera, z nichž mnohé byly uvedeny už na pražsko-kolínském festivalu Tělo a fotografie v roce 1998, a  výstavou Dity Pepe.  Ta v už známých záběrech s ženami i ve zcela nových autoportrétech s muži,  předložených loni na závěr jejího studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, vytvořila mnohovrstevnatou úvahu o změnách identity a současně i jakýsi sociologický obraz různých archetypů současné společnosti. K české účasti na Měsíci fotografie by bylo možno připočíst i ukázky z pražského festivalu digitálního obrazu In Out, instalovanými přímo na Hviezdoslavově náměstí, i když jejich autoři byli z mnoha států.
V rámci cyklu výstav, představujících aktuální tvorbu v některém ze států tohoto regionu, byla uvedena přehlídka ve světě málo známé současné srbské fotografie Identita a odlišnost. Přes kvalitativní nevyrovnanost a tematickou a stylovou roztříštěnost příjemně překvapila řadou kvalitních děl srbských fotografů, vzhledem k dlouhodobé izolovanost Srbska jen velmi málo známých na mezinárodní scéně. Patřily k nim třeba autoreflexivní barevné snímky Ivany Brezovac, evokující pocity z dávných vzpomínek, ironicky pojatý soubor Čistá tvář Srbska od Branimira Karanoviće, zachycující přemalované a pošpiněné volební plakáty srbských politiků, či sociologické portréty žen v šatech se vzory různých šelem od Aleksandrije Ajduković. Polská fotografie byla reprezentována kromě senzitivní pocitových snímků Anity Andrzejewské, mistrovsky pracující s jemnými odstíny škály šedých tónů,  především výstavou prací studentů katedry fotografie Akademie výtvarných umění v Poznani. Ta byla složena jak z dokumentárních fotografií, tak z konceptuálních a experimentálních děl. Mezi nimi vynikaly třeba portréty Katarzyny Skalske, která vyhledala a vyfotografovala dvanáct žen stejného jména a příjmení, jaké má ona sama, nebo vtipné kombinace starých fotografií a nových aktů od Anny Schmidt. Další Polák, v Americe žijící Ryszard Horowitz, zaujal spíše staršími pracemi, které patřily k průkopnickým dílům v oblasti invenčního využití možností počítačových úprav fotografií, než novějšími reklamními snímky, v nichž se stále častěji objevují kýčovité motivy s létajícími andílky a králíčky. Z ruských výstav upoutala především expozice málo známých otřesných záběrů utrpení obyvatel Leningradu během blokády za 2. světové války, vybraných z Centrálního archivu filmových a fotografických dokumentů v Petrohradu. Maďarsko bylo zastoupeno cyklem Tamáse Nagyho Světla v oku,  zachycujícím ve velkých detailech reflexy různých lidí a objektů v očích fotografovaných, a subjektivními dokumenty Miklóse Gulyáse, v nichž se záběry s nápaditými obrazovými metaforami střídaly s banálními popisnými snímky. Lotyšec Alnis Stakle vystavil vnějškově rezervované barevné snímky, objevující estetické i symbolické hodnoty v prostředí městské periferie.
Během hlavních festivalových dnů proběhla fotografická aukce, uspořádaná bratislavskou firmou SOGA. Skutečnost, že v jejím katalogu byla uvedena slavná fotografie českého avantgardního fotografa Františka Vobeckého Vzpomínky jako dílo Jaroslava Rösslera nebo že masově vyrobená bromografie z alba Josefa Sudka, vydaného pražským Pressfotem v roce 1976 v nákladu 3000 kusů, byla označena jako dobová autorská zvětšenina s doporučenou cenou 90 tisíc slovenských korun, bohužel nesvědčila o tom, že její přípravě byla věnována dostatečná odborná pozornost. Kladem ovšem byly některé poměrně vysoké ceny za práce současných fotografů, v případě snímku Karola Kállaye dosahující 50 tisíc Sk. Šlo však spíše o výjimky, většina současných fotografií nenašla kupce. K doprovodným akcím festivalu tentokrát patřilo nejenom stále lépe organizované hodnocení portfolií, které přilákalo mladé fotografy z několika zemí, ale i prezentace vysokých a středních fotografických škol ze Slovenska, České republiky, Polska, Litvy, Maďarska a Velké Británie. Když k tomu připočteme velký zájem diváků, je zřejmé, že pořadatelé 13. Měsíce fotografie v Bratislavě v čele s agilním Václavem Mackem mohou být i tentokrát spokojeni.