Andreas Feininger, Fotožurnalista, 1951

Jméno Andrease Feiningera (1906 – 1999) je u nás známější než jeho fotografie. Mohou za to Feiningerovy dvě knihy, Vysoká škola fotografie  a Škola moderní fotografie, které vyšly v českých překladech na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let a od té doby sloužily celým generacím českých fotografů jako skvělé učebnice fotografické techniky a kompozice, ale i myšlení o podstatě a smyslu fotografické tvorby. Nyní máme možnost na velké putovní retrospektivě, uváděné do 23. října Galerií hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu v Praze, poznat i Feiningerovo fotografické dílo.

Andreas Feininger, 42.ulice, New York

Andreas Feininger, Kapitol ve Washingtonu

Andreas Feininger, Noční pohled na New York a Brooklynský most

Kurátor expozice Thomas Buchsteiner pro výstavu vybral snímky z Feiningerova archivu, který je součástí Zeppelinova muzea v německém Friedrichshavenu. V expozici můžeme vidět ukázky z šesti dekád fotografického díla syna slavného  malíře a pedagoga Bauhausu Lyonela Feiningera. Vliv Bauhausu je v mnohých fotografiích evidentní – vždyť Andreas Feininger se na této proslulé škole vyučil truhlářem,   jeho bratr T. Lux Feininger tam studoval fotografii a díky tomu, že Feiningerovi žili v Desavě ve dvojdomku společně s maďarským fotografem, malířem, sochařem a teoretikem Lászlem Moholy-Nagyem a jeho ženou, pražskou rodačkou Lucií Moholyovou, nepochybně leccos pochytil i od těchto dvou představitelů avantgardní fotografie.  Sám však nejprve vystudoval architekturu a fotografií se začal intenzivně věnovat až v roce 1927. O pouhé dva roky později byly jeho snímky přijaty na nejvýznamnější meziválečnou přehlídku moderní fotografie a kinematografie Film a foto ve Stuttgartu. Po nástupu Hitlera k moci přesídlil se svou přítelkyní a pozdější manželkou do Stockholmu, kde se úspěšně živil jako fotograf architektury. Ale když Sovětský svaz napadl sousední Finsko, využil svého amerického občanství a v prosinci 1939 odjel s manželkou a synem do New Yorku. Udělal tam přímo zázračnou kariéru: po roce fotografování pro agenturu Black Star získal v lednu 1941 místo kmenového fotografa v nejprestižnějším obrazovém týdeníku Life a v této funkci vydržel po celá dvě desetiletí. Life, který v době největší slávy vycházel v osmimiliónovém nákladu a specializoval se na fotoreportáže a fotoeseje s minimální rolí psaného slova, mu za tu dobu publikoval přes 350 několikastránkových materiálů, vznikajících v úzké spolupráci s fotografickým redaktorem Wilsonem Hicksem. Poslední tři dekády svého dlouhého života se Feininger věnoval hlavně psaní fotografických učebnic (vydal jich přes čtyři desítky) a textů do odborných časopisů.
Andreas Feininger sdílel s Moholy-Nagyem přesvědčení o zásadním významu fotografie jako moderní obrazové řeči. Tvrdil: „Fotografie je obrazový jazyk, jediný, kterému mohou rozumět na celém světě“.  Sám se vždy snažil vytvářet kompozičně jednoduché, přehledné, ale obrazové silné a technicky precizní snímky, které zdůrazňovaly základní specifika fotografického média. Fotografoval hlavně velkoměstské scenérie, krajiny, industriální stavby a detaily přírodních objektů – rostlin, mušlí, ryb, hmyzu, kamenů nebo dřeva, v nichž uplatňoval principy stylu nové věcnosti a hledal metaforické tvary. I když všechna tato témata jsou na výstavě bohatě zastoupena, nejsilněji působí monumentální snímky newyorské architektury a newyorského přístavu s nápaditým využitím změny perspektivy prostřednictvím teleobjektivů.  Při fotografování tehdejšího největšího města světa zdůrazňoval podmanivou světelnou atmosféru i obrazové metafory. Sám napsal: „Při pohledu z dálky tak může silueta velkoměsta připomínat výtvor nějakého obra, jeho mrakodrapy se mohou jevit jako náhrobní kameny jakéhosi prehistorického lidu“. New York fotografoval za každého počasí po mnoho let a nezobrazoval jenom moderní mrakodrapy, ale i pouliční trhy, život v černošském Harlemu nebo cestující na trajektu na Staten Island. Jeho fotografie spojují v sobě konkrétní svědectvím o tehdejším životním stylu a o proměnách města se zobecňujícím obrazem velkoměstského života. I když Feininger pořídil mnoho fotografií během hořkých let světové i studené války, jeho pohled je většinou uhlazený a optimistický. Ve světě kolem sebe, bez ohledu na to, zda fotografoval motýlí křídla, písečné duny nebo Manhattan, hledal především krásu a výtvarné hodnoty. V tom se lišil od mnoha svých současníků z Lifu, kteří se vydávali na válečná bojiště nebo do slumů v Bronxu.
Feiningerova retrospektiva poskytuje příjemný zážitek, ale k tomu, aby ji bylo možno označovat za fotografickou výstavu roku, jak se stalo v několika našich médiích, ji leccos přece jenom chybí. Především dostatek originality. Feininger jistě byl kultivovaným autorem, ale rozhodně nepatřil k „k nejvýznamnějším fotografům 20. století“, jak papouškují někteří čeští novináři bez orientace v dějinách fotografie, k těm, kteří by vývoj fotografické tvorby výrazně posouvali dopředu.  Metaforické tvary rostlin objevoval celá desetiletí  po vzniku obdobných fotografií Karla Blossfeldta, písečné duny v Údolí smrti či v Mohavské poušti zobrazil dlouho po Edwardu Westonovi a Anselu Adamsovi, monumentalitu newyorských mrakodrapů ukázal až po Alfredu Steiglitzovi či Berenice Abbotové stejně jako krásu zdánlivě neestetických průmyslových objektů zachytil mnoho let po Paulu Strandovi nebo Albertu Rengeru-Patzschovi. Problémem výstavy je jak její naddimenzovanost, kdy se mnohé motivy opakují a kdy jsou zahrnuty i tak banální pohlednicové záběry jako je deskriptivní fotografie washingtonského Kapitolu,  i to, že v popiscích nejsou odlišeny dobové originály od pozdějších zvětšenin či dokonce reprodukcí nebo že dobrý nápad s projekcemi podobných děl od českých autorů je degradován mizernou kvalitou reprodukcí se zobrazenými záložkami v knihách.
Bylo by skvělé, kdybychom po Feiningerově retrospektivě mohli u nás přivítat i velké výstavy dalších, v mnoha směrech osobitějších představitelů americké fotografe jako jsou Weston, Strand, Cunninghamová, Avedon, Penn či Arbusová.               

Vladimír Birgus

Zdroj: Reflex 7. 7. 2011