Martin Parr: Assorted Cocktail
DOX, Centrum současného umění
10/02 - 16/05 / 2011

    Jen výčet míst, kde jsem Martina Parra (1952) v průběhu několika posledních let zahlédl    by stačil pro jednu samostatnou kapitolu. Fotograf vždy znovu rád prožívá situace, v nichž se v rámci media něco  děje. A nerozlišuje, zda je to studentská   OFF výstava v polorozpadlých idustriálních prostorách na periférii města či zahajovací party významného festivalu.  Tato letmá setkání upomenou spíše na opakující se samozřejmost potkat nenápadného souseda z dalšího patra domu. Vše na něm jakoby odpoutávalo pozornost - od oblečení až po plachý úsměv. Přátelský, ale nikoliv přehnaný - tak ho líčí většina lidí, kteří se s ním setkávají.

MARTIN PARR při vernisáži v Doxu, foto Vít Šimánek

Je to příjemný člověk, s nímž rádi bydlíme pod jednou střechou, aniž bychom tušili, že pečlivě zaznamenává všechny naše každodenní slabosti, objevuje kurióznost běžných rodinných  i společenských rituálů, dokáže nás přistihnout ve skrumáži konzumu či občasného organizovaného útěku do “panenské přírody” zdevastované snahou si jí zútulnit a přizpůsobit k obrazu svému - tedy životu městského člověka. Mezi obyčejnými lidmi a obyčejnými věcmi  v každodennosti nebo s koláči, večírky a růžovými nápoji magnetizuje situace ,  jež mohou v prvním plánu možná působit vizuálně interpretované zábavně,  ale v jediném dalším okamžiku se sklápí do znejisťující břitké satiry.
         Pro fotografy  humanistického pojetí fotografického dokumentu byl Parr             od počátku jen obtížně stravitelný a pro spoluzakladatele agentury Magnum Henri Cartier-Bressona byl člověkem “z jiné planety”.  Přes velké diskuze v rámci  agentury se  v roce 1994  Martin Paar stal členem tohoto prestižního "společenství myšlení".  Tedy přesně 10 let poté, co skončil  s černobílou tvorbou a začal pracovat s ostrou barevností,  jež se stala charakterizující a nezaměnitelnou součástí jeho rukopisu. Velká část recenzentů ráda opakuje toto klišé,  jde však proti názoru samotného Parra.  "(...) místní supermarket mě inspiruje se stejnou vášní, která provází jiné fotografy válečnou zónou, hladomory či uprostřed obětí AIDS.”  Podle autora je jeho pojetí humanismu zamaskováno tak, že vypadá jako báječná zábava. V realitě sotva znatelné stíny lidských chybiček a jepičí život zdánlivě pevných a neměnných skutečností se fotografickým záznamem odkrývají s překvapivou ostrostí. A tady  se náhle dostáváme od jednotlivostí k širšímu sociálnímu panoramatu.
        Ještě v roce 2008 zmiňuje britský kulturní publicista Parrovy genarace Robert Sandall  v The Sunday Times určitý opatrný odstup některých významných britských instituci od tohoto “stárnoucího enfant terible” současné fotografie. A přes značnou veřejnou popularitu zmiňuje  i některé obezřetné reakce konzervativní kritiky, datující se dávno před retrospektivní velkou londýnskou výstavu z roku 2002 v prestižním městském Barbican Centre (krátce po zahájení jeho provozu).  Je to možná tím, že Parr je fotografem veskrze britským, včetně svého britského přízvuku, způsobu vedení dialogu i osobitého  humoru.  Jeho popularita roste především v zahraničí. Je velmi vřele přijímaným  v sousedních zemích - Francii i Německu, ale také v zámoří. Právě v roce 2008 byl hostujícím kurátorem na nově vzniklém mezinárodním New York Photo festivalu. Ve stejném roce se uskutečnila doposud největší autorská výstava Parrworld v Haus der Kunst v Mnichově, která podle mého mínění ukázala Parra akcentovaně jako vskutku jedinečnou a originální osobnost.  O čtyři roky dříve působil dokonce jako umělecký ředitel  pro výstavní program nejstaršího světového festivalu fotografie  Rencontres Internationales de la Photographie ve francouzském Arles. Podle názorů řady odborníků navštěvujících letní událost pravidelně (u nás kupř. Vladimíra Birguse) patřil tento ročník  k nejpovedenějším v poslední dekádě. Osobně jsem viděl výstavu DOXu  již  v roce 2006 v rámci kolínské Photokiny, kde ve srovnání s komplexněji pojatou expozicí v Mnichově šlo logicky spíše o komorní a více evropsky zacílený výběr.
          V  rámci této prezentace však autor získal  prestižní cenu Ericha Salomona za přínos v oblasti fotožurnalistiky. Pro někoho možná trochu paradoxně, protože Martin Parr je vše jiné, než standard novinářské produkce. Musíme si však uvědomit, že od roku 1971, kdy byla cena poprvé udělena Magazínu Stern je výčet laureátů průvodcem novodobých dějin dokumentární fotografie. Nechybí tu kupř.  Robert Frank (1985)  Sebastião Salgado (1988) Don McCullin (1992/93) Mary Ellen Mark (1994) René Burri (1998) či nověji dnes velmi populární Anders Petersen (2008). Martin Paar je známý spíše svým kritickým postojem k tradiční novinářské fotografii, prezentované nejčastěji i u nás známou soutěží World Press Photo. Jak sám zdůrazňuje, těžištěm jeho práce není fotografování pro média, ale spíše koncepční tvorba obrazových knih. Má za sebou více než 50 titulů, z nichž mnohé mají výsadní postavení, jiné jsou kuriózní. Kupř. známý  Saddam Hussein Watches. London, 2004 - malou část své vlastní sbírky hodinek s obrázkem diktátora a kontextů s ním uvádí autor reálně i v Praze.  Nepochybně je úspěšným fotožurnalistou, ale stejně často (což je v okruhu těchto fotografů celkem neobvyklé) pracuje konceptuálním způsobem a nevyhýbá se ani módní fotografii či reklamě. Kuriózní je jeho sběratelská činnost, pro kterou ovšem právě v Praze s rudolfínským kabinetem kuriozit máme velké pochopení. Parrovy sbírky nejsou samoúčelné, jsou primární součástí jeho myšlení. Sám totiž považuje svou fotografickou práci za jistý druh sběratelství. Skříně naplněné zvláštními předměty se hromadí i v suterénu jeho domu. Desky připomínající stávku horníků v roce 1984 vedle krabic amerického toaletního papíru s potiskem tváře Usámy bin Ládina. Je ovšem  také sběratelem fotografických publikací, kde si všímá i knížek, jejichž hodnota byla pro dobovou scénu mizivá. Nejde o nějakou surrealistickou transformaci,  ale veskrze novodobý způsob vnímání obrazů, které se v době svého vzniku pohybovaly    v kruhu běžné účelovosti a později dokonce k bezúčelnosti. Zachovalo se jich málo, proto má svou logiku jejich možnost návratu.
         V pražském DOXu zasluhuje instalace rozhodně velké uznání. Je velmi povedená naproti roztříštěné možnosti vnímání v kolínské veletržní hale Vizual Gallery.  Dox je podle mého názoru dokonale vyladěným a seřízeným strojem,  jež nevnucuje expozicím svou individualitu, ale v co největší míře nechává zaznít samotnou tvorbu. Funguje naprosto bezchybně od bezbariérového vstupu, přes pokladnu až k průchozím (pro domýšlení impulzů jak stvořeným) chodbám, venkovním terasám, bufetu či knihkupectví . Mezi knihami můžeme listovat tím, co zřejmě objevíme také v  Paříži, Berlíně či Londýně.
       Linii expozice by měl chronologicky otevírat soubor The Last Resort z let 1983 - 1986 adjustovaný tradičně v dřevěných rámech. Jestliže zde není uprostřed vizuální linky zvýrazněn, je to vzhledem k jeho netypičnosti správná volba. Byl uveden poprvé   v londýnské Serpentine Gallery v roce 1986 a dobová kritika jej přijala  jako vskutku otevřený postoj k nepopulárním tchatcherovským opatřením v ekonomice. S odstupem je dobré si uvědomit, že tyto obrazy mají  z evropského hlediska mnohem širší dosah, než je místní svévolná davastace jediného regionu, jeho tradic i jeho obyvatel, viděná     v modelu tak trochu bláznivého letoviska. V New Brightonu se fotograf jednou provždy otočil zády k monochromatickému a někdy i lyrickému přístupu. Sytá letní barevnost s modrou oblohou, improvizované pláže s hromadami odpadu, opuštěnými, ve své nečinnosti výhružnými siluetami strojů, tušeným zápachem mizerného jídla Fast Foodů, vřískajícími dětmi a apatickými rodiči. Soubor, který by pravděpodobně znechutil české obdivovatele železné lady až o dekádu později, má podivuhodnou sílu ukázat devastující důsledky “nekompromisních” a pro nepoznatelnou budoucnost “správných” rozhodnutí. Tyto důsledky se tragickým způsobem dotýkají mnoha lidských životů. 
       Název Last Resort (překládaný v DOXu ploše jako Poslední útočiště) je skvělou slovní hříčkou s významem slova Resort: kupř. prvoplánově letovisko, ale rovněž příčina nebo východisko z nouze. Škoda, že divák nemá v DOXu možnost srovnat tuto práci tak (jak to obvykle činí kritika) se souborem One Day Trip. Parr se totiž v roce 1987 přestěhoval do Bristolu, jež podle svých slov považoval od počátků za “perfektní měšťácké město”. Jeho pozornost se obrátila k typické střední třídě období tchatcherismu. Esej o bláznivém nakupování cestou trajektem na druhý břeh mezi Francií a Anglií je doplněná skvělou esejí Roberta Chesshyre. Podle slov Parra to nebyla samotná skutečnost, jejíž zobrazení ve své době dohánělo k zuřivosti vládě loajální publicisty, ale opět to důležité, co nás většinou provází celým fotografovým dílem. Tedy zvláštní zranitelnost jeho smutných hrdinů a vratkostí jistot jejich věcí          i prostoru.  V podobných motivech se k tomuto souboru vrací i po roce 2004 v cyklu Glasgow. Zvláštní forma soucítění je nejvíce patrná i v DOXu uvedené Bored Couples (Znuděné páry), jež fotograf zaznamenával od počátku 90. let. 
      Parrovým přijetím do elitního společenství agentury Magnum a jeho nesporné úspěchy v zahraničí  jej přivedly především k projektům, které se posunuly od drobnohledných zkoumání regionálních (ostře kriticky viděných skutečností) ke globalizaci. Velká část jeho tvorby dnes vzniká na cestách po světadílech (na výstavě prezentované hlavně souborem Mexico), ale některá místa jsou  zastoupena jako jednotlivé součástky velkých, většinou tématicky ohraničených, souborů.
        Evropa je zastoupena v celku Parrovy tvorby v úměrně menší míře. Výstava Assorted Cocktail však staví do výrazné role právě evropské motivy. Především pronikavý a vtipně načrtnutý soubor Think of Germany (Mysli na Německo)                 v kontrastu s Think of England (Mysli na Anglii). Část z nejnovějšího cyklu Luxury (Luxus) jsem viděl před časem ve Vídni v rámci expozice 1989. End of History or Beginning of the Future? (2009/2010). Zde byly zastoupeny především snímky              z miliardářských veletrhů v Moskvě, ale další motivy z komfortní vrstvy společnosti Parr nachází nejenom v Dubaji či Durbanu, ale prakticky po celém světě. V pohledu jakoby vytvářel inscenovanou fikci nejčastěji vzdálenou naší běžné realitě, jež je však pro jiné každodenností. Aktuální kritika dává tuto celkem nekompromisní studii nadbytku do propojení v kruhu s nejstaršími projekty zacílenými naopak k postupné devastaci nižší a střední třídy chudobou nebo vyprázdněním idejí.

       Martin Parr je obvykle vnímán jako velký polarizátor, ale mnohé jeho snímky se inspirují především křiklavou poetikou obrázků z rodinných alb. Parr se dokonce nevyhýbá ani amatérským poradnám v denících, jak fotografovat rodinné snímky           z dovolené.  Tento záměrně zcela všední a “velké fotografii” vzdálený manifest se projeví v nových kontextech propojením, opakováním a “sběratelskou” důsledností.       V DOXu je to patrné hlavně na monumentální mozaice jednotlivostí konzumu Common Sense (Zdravý rozum)z let 1995/1998, ale charakterizuje to i postupy v půvabné cyklu ze světa novodobé turistiky, prožitků, požitku a suvenýrů Small World (Malý svět) 1989/1994. Záleží především na našich postojích, jestli Martina Parra vnímáme jako “totálně nebojácného pozorovatele lidí” nebo „bezdůvodně krutého sociálního kritika, který dokáže zachytit naše slabosti.“  A to jistě není šálek čaje pro všechny. Autor k tomu říká: "Předpokládám, že jsem začal jako kritik společnosti a zaznamenával, jak to je, spíše než abych myslel na budoucí oslavu toho, co bylo. Chtěl jsem poukázat na to, jak se naše kdysi velké společenství rozpadá."  Aleš Kuneš
Převzato z časopisu Ateliér.