8/3/2011
Zemřel fotograf (nejen) ženských těl Miloslav Stibor
 |
V Olomouci, ve svém rodném městě, zemřel včera ve věku třiaosmdesáti let fotograf a pedagog Miloslav Stibor. Příčinou úmrtí byly znásobené choroby a zdravotní komplikace. Miloslav Stibor v určité době náležel k nejvlivnějším tuzemským fotografům.
Miloslav Stibor se narodil 11. července 1927 v rodině důstojníka československé armády, bývalého člena Československých legií v Rusku. Za druhé války byl totálně nasazen do výroby leteckých součástí u firmy Heikorn v Olomouci. Po válce dva roky studoval Vojenskou leteckou akademii v Hradci Králové. V letech 1947-1951 absolvoval Ústav výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Do roku 1960 vyučoval deskriptivní geometrii na olomouckém gymnáziu. Od roku 1956 zároveň externě vyučoval tam, kde vystudoval - tedy v Ústavu výtvarné výchovy olomoucké pedagogické fakulty (působil tam externě až do roku 1975).
 |
| Miloslav Stibor, 15 fotografií pro Henryho Millera, 1968 |
 |
| Miloslav Stibor, Z cyklu 15 fotografií pro H. Millera, 1968 |
Ačkoliv se to zvenčí a na první pohled tak nemusí jevit, jeho stěžejním pedagogickým postem se stala Základní výtvarná škola v Olomouci (později přejmenovaná na Lidovou školu umění), jejíž vznik v roce 1960 podnítil a řídil ji až do roku 1987. Tam ovlivnil několik generací adeptů fotografie a napsal učebnici, jež se stala ve svém oboru vyhledávanou. Od roku 1990 až do roku 2007 vyučoval na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V Olomouci byl Miloslav Stibor uznávaným a populárním tvůrcem. K jeho osmdesátinám uspořádalo Muzeum umění Olomouc poměrně rozsáhlou retrospektivu.
V roce 1933 zakoupil otec Miloslava Stibora fotoaparát a syn přičichl k fotografickému řemeslu a k magii vyvolávání a zvětšování. S plnou intenzitou se však na fotografování vrhl až v průběhu padesátých let. Zprvu se Stibor námětově a zpracováním nevymykal dobovým trendům, tedy civilismu a konstruktivistickým kompozicím, které v druhé polovině padesátých let vystřídaly doslovný a sešněrovaný socrealismus z nejhorších let stalinismu. Fotografoval zátiší, žánrové obrázky, cestopisné snímky, ale i studie povrchových struktur. Během šedesátých let se však postupně stáhl z exteriéru do ateliéru, kde tvůrčí proces měl světelně i jinak plně ve své moci. Jeho stěžejními náměty se staly portréty a především ženské akty.
Od tehdy příznačných, cudných záběrů, na nichž nejerotičtější partie skrývá stín nebo fotograf redukuje těla na sošné objekty, se Miloslav Stibor kolem své čtyřicítky dostal na tvůrčí vrchol, který nejvýrazněji reprezentuje cyklus 15 fotografií pro Henryho Millera (1968-1969). Rafinovaná práce se světlem i v tomto díle zůstává, nicméně cyklem - inspirovaným skandalistním románovým Millerovým textem Obratník raka - prosakuje éros. Ženské tělo je v 15 fotografiích pro Henryho Millera daleko „hmatatelnější“, živočišnější.
V katalogu zmíněné výstavy k autorovým osmdesátinám píše Tomáš Pospěch o dalším osudu tohoto erbovního cyklu: „Ještě v raných sedmdesátých letech bylo zamýšleno vydání Stiborovy monografie v nakladatelství Orbis ve známé edici Umělecká fotografie (pozn. red.: tuto edici ve skutečnosti vydával Odeon). Ale ve výrazně pozměněné politické atmosféře bylo publikování aktů zamítnuto a negativy, ze kterých měla být monografie vytištěna, se ztratily. Dochoval se proto jen neúplný soubor zvětšenin formátu 50x60 centimetrů. Část snímků z cyklu 15 fotografií pro Henryho Millera byla na počátku sedmdesátých let zakoupena Národní galerií, několik děl je ve sbírce Muzea umění Olomouc.“
V sedmdesátých letech nastoupila nová vlna ideologicky podmíněné prudérnosti a akty byly po určitou dobu v publikační i výstavní nemilosti. Miloslav Stibor v nich nicméně pokračoval, ne však cestou rozvíjení erotické „útočnosti“, patrné v jeho nejproslulejším cyklu, nýbrž se přesunul k nové, kultivované, někdy až překultivavané a akademické estetizaci, dosahované různými obrazovými obzvláštněními, kupříkladu pohybovou neostrostí.
Byl velmi úspěšným „salónním“ fotografem, získal mezinárodní tituly EFIAP a MFIAP, vystavoval i publikoval v cizině východní i západní. Pořádal tvůrčí dílny, navazoval výměnné kontakty se zahraničími autory. To všechno s novou energií a s již neškrcenými možnostmi u něho tím spíše pokračovalo po listopadu 1989. Když vloni v létě Miloslav Stibor vystavoval v brněnském Salonu Daguerre, připomínalo se, že na kontě má asi 150 samostatných výstav a zúčastnil se zhruba 450 kolektivních výstav. V roce 2005 vinou problémů s očima zanechal aktivní činnosti a k osmdesátinám si pak dobrovolně „nadělil“ ukončení pedagogického angažmá.
Miloslav Stibor se dočkal poct od ministerstva kultury i od rodné Olomouce. Co však čeká na jeho následovníky, to je reprezentativní monografie, která by v kritickém a přitom velkorysém výběru představila bezmála půlstoletí jeho tvorby.
Poslední rozloučení s Miloslavem Stiborem se uskuteční v pondělí 14. března ve 14 hodin v krematoriu v Olomouci.
Autor: Josef Chuchma Kavárna
