Martin Wágner, Sibiř

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava, 14. 1. – 9. 2. 2011. Vernisáž 13. 1. v 17 hodin, uvede Vladimír Birgus. Výstavu pořádají Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě.

Martin Wágner, z cyklu Sibiř

Martin Wágner. Ordžonikidze, východní Sibiř

Martin Wágner (1980) 

Vystudoval fotografii na střední škole v Praze a dnes je studentem 4. ročníku  Institutu tvůrčí fotografe v Opavě. Tři roky vlastnil galerii v Praze na Jungmannově náměstí a byl jejím kurátorem. Uspořádal několik samostatných výstav. Vlastní grafické studio které se zaměřuje na skenování úpravu a tisk fotografií.

Získal řadu ocenění:
1999 - Intercamera - 1. cena za sérii Moskva ve fotografii (studentská soutěž)
2007 - Cena Viléma Heckela - 1. a 3. cena v kategorii Lidé a životní prostředí
2008 - Czech Press Photo - 2. cena v kategorii Každodenní život
2009- Cena Viléma Heckela – dvě první ceny ve dvou kategoriích
2009- Czech Press Photo - 3. cena v kategorii Každodenní život
2010- Frame – 2. cena v kategorii IN
2010-  Czech Press Photo - 3. cena v kategorii Reportáž

Z různých postřehů skládám souhrnný obraz životních způsobů v dnešním Rusku. Sleduji náladu této velké země nejenom v evropské části, ale také na Sibiři a na Dálném východě. Pokládám se za svědka následků velké geopolitické změny konce 20. století. Zhroucení Sovětského svazu má dopad po celém jeho původním území.
Zajímá mě realistické, pokud možno neidealizované zachycení skutečnosti.

Aleš Kuneš o Martinu Wágnerovi

 
          Když jsem před lety poprvé uviděl výstavu Martina Wágnera v malé galerii výstavního domu Mánes v Praze,  bylo autorovi  jen něco málo přes dvacet.  Není jistě obvyklé začínat takto brzy  samostatně v galerii "na dobré adrese" a už vůbec není častým jevem představit  soubor  podivuhodně vyzrálý a kompaktní. Hlavním předmětem zájmu Martina Wágnera byly tehdy i nyní především jeho záznamy z  cest.  Ale je vhodné zmínit rovněž  práci kurátorskou (několik let provozoval galerii specializovanou na dokument  v Praze na Jungmannově náměstí) a sám organizoval (nebo se účastnil) řady osobitých projektů.   V ukrajinském Černobylu kupř. spolupracoval na pozdější společné výstavě s kultovním dokumentaristou Antonínem Kratochvílem z New Yorku.  Dalším sympatickým rysem práce Martina Wágnera je jeho, dalo by se říci,  téměř pedagogická činnost. Od počátku svých výprav (dokonce i jako čerstvý absolvent školy) doprovázel své výstavy (kterých má za sebou slušnou řádku)  rozsáhlými projekcemi a precizně připravenými obšírnými přednáškami. 
           Jistota fotografova pohybu  přes kontinenty ve zdánlivě téměř ničím neomezovaném tuláctví mi již s první výstavou  připomínala Jacka Kerouaca a jeho kultovní „On the Road“ (1957).  Zatímco pro mou generaci bylo v autorových letech největším dobrodružstvím vystát si frontu na knížku před knihkupectvím,  Martin Wágner se ihned po ukončení fotografické školy vydal na většinou individuální cesty  do vzdálených koutů Ruska a dalších zemí bývalého Sovětského svazu.  Pro svůj pohyb  po úctyhodných vzdálenostech kombinoval nejlevnější vlaková spojení a autostop.  Rychle osvojované znalosti místních poměrů mu umožnily cestovat velmi levně a efektivně. Praktické zkušenosti mladého fotografa dnes paradoxně překračují rozhled ledajakého  padesátníka.  Zatímco většina z nás může za deset tisíc korun strávit pár dní dovolené na turistické pláži,  Wágnerovi tato částka stačila pro téměř dvouměsíční cestu Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku, týdenní  pobyt   v Japonsku a návrat zpět. Díky opakovaným návštěvám si pražský fotograf  na mnoha místech získal přátele s dalšími kontakty a jak  říká, cítí se všude bezpečně.   Jeho návod k tomuto pocitu je prostý : „být tam stejný, jako jsou všichni ostatní“ .
         Kerouacův přítel a kultovní fotograf všech tuláků Robert Frank procestoval až po  třicítce v  letech 1955 - 56   Spojené státy.  O svých snímcích řekl: „Naučil jsem  se vyslovovat jednoduše. Pohled je osobní (...). Fotograf nemůže být k životu indiferentní. Vlastní názor je často určitý druh kritiky. Ale kritika může pocházet
i z lásky.“
              Wagnerovy  printy  jsou většinou černobílé - mnohdy transformuje také původně barevný záznam do výrazněji stylizovanější černobílé škály. 
Od počátků jeho tvorby jsou jednotlivé zobrazené motivy  především důsledným a poctivým uchopením celého tématu,  k němuž se autor periodicky vždy znovu vrací.  Jeho záběry nepodléhají nějakému přesnému,  předem stanovenému schématu ani konceptu nebo dokonce kalkulu pro vybraný okruh diváků, ale plynule vyrůstají 
z atmosféry okamžiku během cest.  Sachalin i lovci velryb a mrožů, těžba zlata, výroba chleba v Chlebozavodu či solná studna - to vše se v dílčích etudách propojuje do zřetelného humanistického poselství.  Fascinující je "mrtvá" zóna Ukrajiny v okolí Černobylu,  kde Wágner přistupuje k tématu s pokorou k přežívajícím lidem a k ničím nezničitelným tradicím. Právě zde vnímáme velmi pozitivně
způsob fotografovy  práce v konfrontaci s povrchními a rozmělněnými  záběry lidí posedlých  "katastrofickou turistikou".
          Autor překvapivě od úplných počátků vychází z přísného tradicionalismu a jeho pojetí fotografického dokumentu se inspiruje Martinčekem nebo ještě dále důsledně vystavěnými záběry Karla Plicky.  Latentně zde mnohdy rovněž dokonce můžeme tušit inspirace v  předrevoluční ruské  žánrové fotografii autorů jako byl kupř. Sergej Lobovikov či Nikolaj Petrov a další. Wágnerovy inspirace v klasické černobílé fotografii a v tradici nejsou ovšem v jeho pojetí jen jakýmsi opevněním v konzervatismu. Pro autora je podstatné především vcítění a  pochopení, kdy postupně zaznamenává množství okamžiků v jejich bezprostřední syrovosti nově objevovaného a postupně poznávaného prostředí.  Fotografa nezajímá  jakkoliv atraktivní, ale  vždy pouze uměle modelovaný  scénář  a různě přetvářený obraz  Ruska  přežvýkávaný v médiích. Pokouší se vše sám znovu důkladně a na vlastní kůži  prožít  snad po vzoru dávných „objevitelů“.  Přímý  prožitek (vykoupený nikoliv jednoduchými okolnostmi dlážděnými vším možným nepohodlím)   pak přenáší  do svých záběrů.
        Fotografův pohled se soustřeďuje do běžných každodenních „událostí“ a "obyčejných"  lidských osudů. Jeho snímky jsou tak zároveň také podrobným cestovním deníkem, kde se ukazují mnohé okolnosti  i přátelské vazby  z  cest.  Wágnerovy fotografie jsou cenné v bezprostředním osobním nasazení.  Více než jedna dekáda vlastní promyšleně určované fotografické cesty nám divákům jednoznačně napovídá, že tato cesta rozhodně není bezúčelná a já osobně jeho objevům důvěřuji.

Aleš Kuneš