Massimo Vitali, Mount Fuji, Sicílie, 2009

Pařížský Měsíc fotografie 2010

Vladimír Birgus

 Každé dva roky se v listopadu ve francouzské metropoli setkává jeden z největších a nejstarších fotografických festivalů Mois de la Photo s nejprestižnějším fotografickým veletrhem Paris Photo. Nejinak tomu bylo i loni, kdy festival slavil 30. výročí svého založení obsáhlým výstavním programem, zahrnujícím 57 výstav, a veletrh se ve svém 14. ročníku zaměřil na fotografie ze střední Evropy.

 Pařížský Měsíc fotografie, který v době svého založení v roce 1980 neměl s výjimkou Setkání fotografie v Arles a kulturní části Photokiny v Kolíně nad Rýnem mnoho konkurence, se stal vzorem pro mnoho dalších fotografických festivalů, z nichž některé (Berlín, Bratislava, Lucemburk, Moskva, Paříž, Řím a Vídeň) dokonce v roce 2006 vytvořily jenom velmi volně propojený Evropský měsíc fotografie.  Pořadatelům pařížského Měsíce fotografie včele s dlouholetým uměleckým ředitelem Jeanem-Lucem Monterossem se podařilo vytvořit mimořádně významnou sbírku fotografií, zahrnující na dvacet tisíc děl převážně vzniklých v posledním půlstoletí, a otevřít rozsáhlý Evropský dům fotografie. Na druhé straně jejich festival už nemá tak mimořádnou roli, jako tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech, kdy sám organizoval mnohé výstavy, které doslova posouvaly vývoj fotografie. V posledních letech často jenom do svého programu zahrnuje fotografické výstavy, které zrovna probíhají v pařížských muzeích a galeriích. Jestliže se však před deseti lety zdálo, že se zcela dostal do stínu Paris Phota, v posledních ročnících prožívá určitou renesanci a přináší mnoho kvalitních expozic, k nimž vydává i velké katalogy už nejenom ve francouzštině, ale podobně jako v Arles rovněž v angličtině (i Francouzi už začínají chápat, že na dominantním postavení angličtiny nic nezmění a pokud chtějí pořádat skutečně mezinárodní akce, musí ji používat).

André Kertész, Elisabeth a já, 1931

Francoise Huguierová, z cyklu Komunálka, kuchyně, 2002-2007

Harry Callahan, Chicago, 1960

Mario Giacomelli, Starobinec, 1956-66

Michael Ackerman, Paříž, 2003

 
Každý Měsíc fotografie mívá jedno nebo dvě hlavní témata. Ta však většinou bývají velmi široká (výjimkou bylo třeba téma Paříž) a umožňují do oficiálního programu zahrnout velmi různorodé expozice. Letošní téma se jmenovalo Paříž sbírá. Mělo ukázat různé významné sbírky, které přispívají k uměleckému i společenskému postavení fotografie. Samozřejmě v popředí zájmu byla samotný fond Evropského domu fotografie, jenž byl představen hned na několika výstavách. Největší z nich, sestavená Miltonem Guranem a Jeanem-Lucem Monterrosem, se jmenovala Zaměřeno na extrémy a v působivé instalaci ve dvou podlažích Evropského domu fotografie ukázala provokativní díla Pierra Moliniera, Diany Arbusové, Roberta Mapplethorpa, Joela-Petera Witkina, Andrese Serrana, Rogera Ballena a dalších autorů, která nějakým způsobem překračovala zavedené etické, sexuální, sociální nebo estetické limity, podobně, jako to v daleko vyhraněnější podobě představuje výstava Decadence Now v pražské Galerii Rudolfinum. Fotografie některých autorů nebyly vystaveny vedle sebe, ale byly zařazeny na různých částech výstavy do různorodých kontextů. 
Část sbírky Evropského domu fotografie byla instalována v Mezinárodním městě umění, instituci, která už od roku 1965 poskytuje stipendia a ubytování k tříměsíčním až půlročním pobytům a kterou podobně jako mnoho jiných můžeme Francouzům jenom závidět. Expozice ukázala práce dnes už velmi známých fotografů, mezi nimi Thomase Ruffa, Lee Friedlandera, Bogdana Konopky nebo Jola-Petera Witkina, kteří v Mezinárodním městě umění pobývali. Na další části stejné sbírky byly v Latinskoamerickém domě představena tvorba patnácti fotografů z devíti zemí Jižní a Střední Ameriky. Umění z tohoto regionu už delší dobu stojí v popředí mezinárodního zájmu a nejinak je tomu i ve fotografii, jak expozice ukázala v pracích ze širokého spektra, v němž klasické černobílé dokumenty Sebastiaa Salgada a Graciely Iturbideové stály na jedné jeho straně zatímco druhou stranu tvořily symbolické portréty guatemalských Indiánů od Luize Gonzáleze Palmy, odrážející vliv mayského umění. Prolínání tradičního latinskoamerickího motivu koexistence života a smrti se surrealistickou poetikou ukázala výstava průkopníka mexické moderní fotografie Manuela Alváreze Brava a jeho následovníků v Mexickém kulturním institutu.
Loňský Měsíc fotografie (mnohé jeho výstavy jsou ovšem otevřeny i letos v lednu a některé dokonce ještě v únoru) byl obzvlášť bohatý na retrospektivy klasiků světové fotografie 20. století. K největším patřily expozice rakouského piktorialisty Heinricha Kühna a maďarského avantgardního fotografa Andrého Kertésze. Ta první, která byla už v létě premiérově uvedena ve vídeňské Albertině a čeká ji ještě repríza v Houstonu, poprvé v takovém rozsahu ukázala v budově Oranžérie nedaleko Louvru romantické krajiny i secesní portréty a akty od hlavního představitele rakouského Trojlístku. Velká Kertészova výstava, sestavená Annie-Laure Wanaverbecqovou a Michelem Frizotem a probíhající hned naproti v Národním centru fotografie v Jeu de Paume, byla skutečně velkolepou přehlídkou, ukazující všechna jeho tvůrčí období. Stovky dobových originálů z desítek sbírek představily na svou dobu mimořádně moderní bezprostřední záběry z každodenního života v rodném Maďarsku, fotografický deník vojáka rakousko-uherské armády, který viděl válku zcela jinak než fotografové oficiálních časopisů, průzračně jednoduché kompozice s vidličkou na talíři, brýlemi na stole nebo s umělou květinou v Mondrianově ateliéru, nevšední portréty řady umělců, fotografie z knihy o dětech z  Paříže, ukázky z fotoesejů pro francouzské i americké časopisy, surrealismem ovlivněné distorze ženských aktů, fotografované v křivých zrcadlech, i poetické snímky, které vytvořil v době své nemoci z oken a balkónu svého bytu v New Yorku. Výstava, v níž měly důležitou roli také dobové časopisy a knihy, jenom potvrdila, že Kertész patřil k nejoriginálnějším a nejvlivnějším fotografům první poloviny 20. století.
Mnohem menší retrospektiva v Nadaci Cartiera-Bressona byla zasvěcena dílu Američana Harryho Callahana a zahrnovala subjektivně pojaté záběry z ulic Chicaga nebo Detroitu, minimalistické fragmenty přírody a desítky portrétů a aktů jeho ženy Eleonory, svědčících o hloubce jejich vztahu. Sám Callahan o fotografování řekl: „Fotografie je dobrodružství, stejně jako život je dobrodružství. Když se člověk chce fotograficky vyjádřit,  musí samozřejmě rozumět svému vztahu k životu.“  Italský institut uvedl průřez dílem Maria Giacomelliho, zahrnující jak mnohá dnes už kultovní díla, jako je expresivně rozostřený snímek Scalo či záběry mladých mužů z kněžského semináře dovádějích na sněhu, tak dosud méně publikované naturalistické snímky starých lidí, v době svého vzniku tak vzdálené od tehdy kralující optimisticky laděné humanistické fotožurnalistiky. Goethe Institut vystavil práce německého klasika Herberta Lista, známého díky vycizelovaným portrétům, fragmentům krajin a architektonických památek a zejména homoerotickým snímkům chlapeckých aktů, v nichž nezapřel obdiv k antice ani vliv svého slavnějšího fotografického přítele Horta P. Horsta. Zklamáním byla nová výstava Williama Kleina v galerii Polka, složená z barevně přemalovaných starších záběrů, především z doby natáčení filmu o boxerovi Cassiu Clayovi. Kleinovi je však už dvaaosmdesát let a má za sebou řadu vynikajících děl, jimiž v 50. a 60. letech prošlapal nové cesty dokumentární fotografii, takže takové povrchně efektní a obsahově prázdné práce, které v posledních letech téměř mechanicky vyrábí, je mu třeba odpustit. Prostě každý fotograf není jako Josef Sudek, jenž dokázal i v pokročilém věku vytvářet stálo nová a nová osobitá díla.
V Muzeu moderního umění města Paříže bylo vidět, že rozmělňování původně zcela originálních prací se však nevyhnul ani podstatně mladší americký fotograf Larry Clark. Když v roce 1971 vyšla jeho kniha Tulsa, obsahující do té doby nevídaně autoreflexivní záběrů z hedonistického života části amerických teenagerů, plného drog, alkoholu, sexu a samoty, byl to mimořádně významný milník v dějinách fotografie, který inspiroval řadu dalších autorů včetně Nan Goldinové. Dobrá byla i další Clarkova kniha o adolescentech Teenage Lust (1981), i když z ní bylo zřejmé, že to už není autorův autentický fotografický deník, ale pohled pozorovatele (a občas i zručného manipulátora) na mladší generaci, k níž sám nepatřil. V následujících knihách i ve filmech Kids (1995) nebo Ken Park (2005), které se hrály i našich kinech, se autentičnost fotografií z Clarkova mládí ve městě Tulsa vytrácela a byla nahrazována pečlivou inscenací. Clark nadále ukazoval drsný život dospívajících chlapců a dívek, často vyrůstajících v neúplných rodinách nebo bez zájmu rodičů, v němž akcentoval především erotiku a sex na všechny způsoby, ale síly svých nejstarších děl už nikdy nedosáhl a stal se v některých případech i jakousi karikaturou sama sebe.
Z nejaktuálnějších tendencí současné fotografie toho pařížský festival ukázal dosti málo. Galerie Vu představila nejnovější soubor expresivně rozostřených černobílých fotografií portrétů, krajin, aktů a interiérů od Michaela Ackermana s názvem Half Life, mnohovrstevnatě vyjadřující jeho subjektivní zážitky a pocity z pobytů v Polsku, Německu a dalších zemích. Galerie RX nabídla další přeludné instalace v různých prostorách, které už léta vytváří a fotografuje Georges Rousse. V Galerii du jour Agnés B. byly k vidění velkoformátové, záměrně vybledlé fotografie davů lidí na mořských plážích od Massima Vitaliho, jimiž se snaží symbolicky ukazovat obyvatelé Itálie v současných sociálních, politických a ekonomických turbulencích. Francouzka Francoise Huguierová  předvedla v cyklu Komunálka, instalovaném v Carré de Baudoin syrový obraz života řady petrohradských rodin, které se v duchu stalinských názorů na společné bydlení dodnes tísní ve většinou už zdevastovaných komunálních bytech s jednou koupelnou a jednou kuchyní pro desítky obyvatel.
Tvorba ze střední Evropy, na níž byl zaměřen veletrh Paris Photo, byly tentokrát zastoupeny na Měsíci fotografie více než v předchozích ročnících. Varšavská galerie Asymetria představila ve spolupráci s pařížskou galerií Baudoin-Lebon výstavu Fotografie v komunistickém Polsku. Vybrala pro ni práce jak protagonistů konceptuálních a intermediálních tendencí Zbigniewa Dlubaka nebo Jerzyho Lewczyńského, tak třeba koláže Zofie Rydetové nebo poněkud opožděné detaily technických objektů ve stylu nové věcnosti od Wojciecha Zamecznika. Měl je spojovat vliv surrealismu, tedy směru, který byl silně rozšířen v české fotografii, ale v té polské hrál jenom okrajovou roli. Polsko bylo v Paříži zastoupeno i dalšími dvěma výstavami. Jedna z nich ve výběru Magdaleny Durdové-Dmitrukové představila tradičně zaměřené autory i experimentátory z meziválečného období, druhá ukázala výběr z prací současných autorů. Českou fotografii reprezentoval známý soubor sugestivních barevných portrétů z vietnamské tržnice v Praze Little Hanoi od Štěpánky Stein a Salima Issy, vystavený v Českém centru, kdežto Maďarský institut představil poněkud roztříštěný a kvalitativně nevyrovnaný přehled aktů v maďarské fotografii. Mimo oficiální program festivalu měli v Paříži autorské výstavy Ivan Pinkava a Vladimír Židlický.
K tomu je třeba připočíst úspěšné zastoupení na Paris Photu, kde měla skutečně reprezentativní stánek Leica Gallery Prague, která v něm vystavovala a úspěšně prodávala fotografie Emily Medkové, Terezy Vlčkové, Václava Jiráska, Ivana Pinkavy a Jiřího Turka. V sekci zasvěcené mladým autorům byla pražská galerie Hunt Kastner Artwork s fotografiemi Aleny Kotzmannové, Jiřího Thýna a Viktora Kopasze a navíc tam fotografie pražské česko-slovinské dvojice Hynek Alt a Aleksandra Vajd do své expozice zařadila krakovská galerie ZPAF. Řada amerických a západoevropských galerií na „velkém“ veletrhu nabízela vzácné dobové originály Sudka, Drtikola (u Greenberga byl jeho vzácný akt z vrcholného období, vytvořený v technice pigmentu, nabízen za 68 tisíc euro), Funkeho nebo Rösslera. Hned v několika galeriích byly k mání osobité fotografie Miroslava Tichého, které v poslední době z různých zdrojů zaplavují fotografický trh. Londýnský dealer Eric Franck prodával početný soubor dokumentárních fotografií Josefa Koudelky, Jindřicha Štreita, Markéty Luskačové a Hany Jakrlové.  Na jednom z nejexponovanějších míst veletrhu slavil velký úspěch spojený stánek nakladatelství KANT Karla Kerlického a Torst Viktora Stoilova, který měl bohatou nabídku knih ze svých produkcí (a právě tak velké množství  odborně připravených a kvalitně vytištěných publikací s anglickými texty, které v zahraniční distribuci zásadním způsobem přispívají k propagaci české fotografie, jiné státy ze střední Evropy až na malé výjimky nemají). V aukci Sotheby’s se prodaly Sudkovy fotografie z vídeňské sbírky Johannese Fabera za rekordní ceny. Pořadatelé Paris Phota uspořádali ve spolupráci s Českým centrem v Paříži besedu o fotografických sbírkách, knihách, galeriích a školách z České republiky. Zkrátka,  naše fotografie byla tentokrát v Paříži dobře vidět.

Zdroj: DIGI Foto 1/2011