underwater swimer 1917

Jeu de Paume, Paříž
28. září 2010 – 06. února 2011
         André Kertész rozehrává svůj největší evropský zápas na „Tenisovém kurtu“ (1) v Paříži

Při návštěvě letošního veletrhu ParisPhoto a pařížského „Měsíce fotografie“ se mi podařilo shlédnout rozsáhlou retrospektivní výstavu André Kertésze ve výstavních prostorách „Jeu de Paume“ v Paříži. Expozici nstalovanou ve dvou patrech zorganizoval kurátor Michel Frizot a Anni-Laure Wanaverbecq ve spolupráci s Maďarským institutem v Paříži a je součástí „Měsíce fotografie“ v Paříži 2010.
 

11.4.1979,15.11.1979,17.1.1980 a 26.1.1980

Elizabeth et moi 1931

Elisabeth et Andre 1920

Le cirque 1920

 Výstava bezesporu dokazuje, jak mimořádnou osobností vizuální kultury Kertész byl. Jeho tvorba originálním způsobem zasáhla do pohledu na fotografii jako umění.
Retrospektiva poprvé představuje rozsáhlé práce, jako jsou fotografie, knihy, časopisy a vzácné archivní dokumenty z doby, ve které umělec žil a do které přispíval. Kertész odkázal po své smrti (1985) veškeré své negativy Francii a přesto 25 let trvalo, než se podařilo uspořádat velkou retrospektivu - první svého druhu a své velikosti v Evropě, čítající více než tři sta originálů nebo tisků vytvořených za života umělce.
Jedním z důvodů, proč se Kertész za svého života nedočkal odpovídajícího uznání byl jeho fotografický styl. Nefotil tak, aby člověk při pohledu na kteroukoliv z jeho fotografií okamžitě identifikoval tvůrce. V jeho fotografiích nenalezneme ani snahu napodobovat styly ostatních umělců.
Byl originální ve své době, jedinečně poetický. Jeho fotografie odrážejí vnitřní pocit sentimentu
a zároveň radosti z probíhajících okamžiků.
Protože je celá výstava členěna do sekcí Kertészova života, dovolím si spolu s výkladem expozice
ve zkratce shrnout základní údaje, které nám třeba i pomohou dostat se emotivně nebo racionálně blíže k vystaveným dílům. Kertész prožil svůj život celkem ve třech zemích a na tři období se dělí i jeho životní příběh. Protože však v zemi svého posledního pobytu získal mezinárodní uznání, dovolte mi představit jeho práci ve čtyřech etapách. Etapy jsou vždy představeny krátkým životopisem. Každá etapa je dále rozčleněna na užší okruhy. Na závěr celé prohlídky je možné o Kertészovi shlédnout dva dokumentární filmy.
1. Maďarsko 1894 – 1925
 Již při vstupu do prvního výstavního prostoru, kde byla představena počáteční tvorba A. Kertésze, na mne dýchla zvláštní atmosféra historie. Prostor byl spíše setmělý, velice málé zarámované kontakty (4,3 x 4,6 cm) na stěnách se zdály být na první pohled utopené a přebité výstavním apetitem dnešní doby. Dlouhé čekání ve frontě na zvětšovací sklíčko mi pomohlo se zkoncentrovat.
André Kertész se narodil v Maďarsku v roce 1894 jako Ándor (2) Kertesz. Svůj první fotoaparát Ica
na formát 4,5 x 6 cm si pořídil v roce 1912.  Za jeho nejstarší fotografii je považován snímek Spícího chlapce (Garcon endormi) právě z tohoto roku. Dalo by se říci, že jeho sentimentální povaha ho vedla k „léčbě“ fotografováním, de facto fotografoval, jako by zakresloval to co vidí do skicáku - přírodu, cikány, rolníky, zvířátka, svou milou Elisabeth, nebo bratra Jenöa, se kterým také uskutečnil většinu svých prvních experimentů ve fotografii.
   V roce 1914 byl povolán Kertész do války, kde vyjadřoval své emoce k válce fotografováním triviálního života vojáků. Ve válce byl zraněn a více než jeden rok prožil s ochrnutou rukou.Většina negativů z tohoto období byla zničena v průběhu Maďarské revoluce v roce 1919. Již v této době se Kertészův styl odlišoval od v té době převažujícího piktorialistického směru. Snímek La cirque z roku 1920 to jen dokazuje. Fotografie, která nás přímo nutí vytvořit si svůj vlastní imaginární příběh z reality.  Tento snímek se již ve své době ukázal jako velmi modernistický obraz. Kertész stál u zrodu základů nového fotografického jazyka, když do fotografií dokázal přenést své upřímně prožívané okamžiky stejně tak jako pocity a citové vazby pro inspiraci.
Například fotografie dvou siluet s vodním prostorem a náznakem města na horizontu
Elisabeth et André z roku 1920 ve mne na první pohled vyvolala zvláštní pocity. I když prvoplánově tak může vyznít, snímek mi nepřijde jako zamilovaný. Necítím to z něj. Naopak, vyvolává ve mne otázky. Pokud vezmeme v úvahu rok vzniku fotografie, období po rozpadu Rakousko - Uherska, kdy v Maďarsku probíhal bolševický převrat, podstatná část uměleckých prací byla zničena, fotografové
a umělci prchají do západní umělecké Evropy a – tato statická fotografie André a Elisabeth, kteří jen tak stojí a koukají do dálky. Zdánlivě tato fotografie, která by měla vyvolávat na první pohled až romantický pocit, budí ve mne pocity naprosto opačné.
2. Francie 1925 - 1936
   Období meziválečných let, zmatky a nespokojenost přivedlo k emigraci mnoho maďarských fotografů. Martin Munkácsi (Berlin, New York), Brassaï (Pařiž), László Moholy-Nagy (Desava, Berlín, později Chicago), Man Ray, Germaine Krullová a Lucien Aigner – ti všichni emigrovali ve stejném období. Velmi blízké jsou mi z této doby zátiší ve fotografiích Etude avec une Fourchette 1928 a Les lunettes et la pipe de Mondrian 1926. V těchto fotografiích pracuje světlo a stín. Jsou poetické a klidné. Kertész sám o sobě říkal, že píše světlem. Tady jsem mu uvěřila. Ve fotografiích bych nehledala filosofické podtexty, člověk by se měl nechat zahřát hrou linií a odstínů šedé, nechat se spirálovitě zamotat do geometrických útvarů a nalézt cestu zpět v čisté harmonii kompozice.
Kertész publikoval na obálkách francouzských časopisů, jako byly Vu a Art et Médecine (fr.), ale
 i jiných zahraničních periodik. Nejvýznamnější byla jeho spolupráce s redaktorem a vydavatelem časopisu Vu Lucienem Vogelem (spolupráce trvala přes 8 let, publikoval tu více než třicet esejí).
V roce 1933 dostal Kertész objednávku na jednu ze svých nejslavnějších fotografických sérií – „Distorsions“, x soubor asi 200 fotografií aktů. Několik fotografií bylo publikováno v časopise „Le Sourire“ a „Arts et métiers graphiques“. Knižně byly fotografie publikovány až v roce 1976
v New Yorku. Tyto fotografie mne z francouzské etapy velice oslovily. Je k neuvěření, jak tyto snímky staré 80 let působí dodnes moderně a žensky.
3. Spojené státy 1936 – 1962               
Nabídka zakázky od agentury Keystone přiměla Kertésze přestěhovat se i se svou ženou v roce 1936 do New Yorku. Toto období sám Kertész nazýval jako „absolutní tragédii“. V agentuře Keystone Kertész vydržel pracovat jen jeden rok. Jeho fotografie pro agenturu „příliš mnoho mluvily“.
 Z jeho fotografických děl z této doby je cítit velká osamocenost a deprese.  Neznalost anglického jazyka byl pro něj velký problém, ale Kertész zůstal věrný své intuici a osobnímu stylu v celé své newyorské tvorbě. Osamocenost je vyjádřena pro mne asi nejvíce ve fotografii Lost cloud 1937, kdy malý bílý mráček naráží do velké budovy Rockefellerova centra v New Yorku. Z fotografie cítím tu malost cizince, kterou zažívám sama při cestách za hranice naší země. Další z této doby samotou křičící fotografie je Melancholic Tulip 1939, kde osamělý tulipán visí z vázy jako podťatý člověk v pase, příjmající vodu k zachování svých životních schopností. To čtu a cítím v této fotografii.
V roce 1952 se Kertész přestěhoval do bytu s výhledem na Washington Square. V té době se také znovu změnil směr jeho práce, sledoval a byl svědkem dění všedního života na okolních terasách
a na náměstí. Ze všech různých úhlů tak zaznamenával střídající se roční období.
I z těchto fotografií je cítit samota a vzdálenost od lidí. Na fotografii Washington square 1954, se po zasněženém parku v dálce prochází černá silueta postavy. Vyšlapaná cesta kolem zasněžených laviček a osamocené holé stromy, dokonalý kontrast černé a bílé, zátiší z přítomnosti dění, vzdálenost člověka a přírody -  to vše ve mne vyvolává sentimentální pocity.
4.  „Jinde“ a Polaroidy, 1960-1985
Tato etapa bývá u André Kertésze nazývána jako „mezinárodní“. Podařilo se mu získat uznání na celém světě, uspořádat velké množství výstav v různých zemích (Paříž, Benátky, New York), vydat mnoho knih (např. J´aime Paris 1974 a New York 1976) a obdržet mnoho významných ocenění.
Firma Polaroid mu v roce 1979 věnovala svůj nový model aparátu SX-70, se kterým experimentoval až do konce 80. let. Polaroidové fotografie vydal v malé knize „Z mého okna“ a věnoval je zesnulé manželce.
Tato poslední barevná sekce výstavy mne okouzlila. Vystavené polaroidové fotografie, ze kterých byl ve velké míře cítit smutek nad úmrtím jeho ženy Elizabeth (3), barevné podání, úhly záběrů
a originální umělcovo představení znovunabyté samoty mne uchvátilo a doslova dostalo.
Na snímku 15. November 1979 jsou dvě skleněné busty v rohu místnosti a na zeď se promítá stín fotografa. Vidím v tomto snímku propojení fotografie André a Elisabeth, který jsem již zmiňovala
a též autorův nejznámější autoportrét z roku 1927. Uplynulo 50 let, on zůstal sám a neustále fotografuje. Tato barevně podaná poesie až surrealisticky v dnešní době nabádá k osvobození mysli
a podvědomě v nás vytváří naše vlastní příběhy o světě lásky.
Když jsem z této fotografické „expedice srdcem a životem“ odcházela, venku bylo sychravo
a Eiffelova věž byla obalena oparem jako na vystavené fotografii La tour Eiffel z roku 1925. Teď je už jenom na Vás, jestli ušetříte čas si na tuto výstavu dojet nejpozději do února 2011 do Paříže, do Winterthuru, Berlína nebo Budapešti. Já Vám to jen doporučuji.
Za svého nejproduktivnějšího období byl André Kertész a jeho tvorba nedoceněna. Výstava nám nyní dává šanci shlédnout jeho dílo po etapách a pochopit jej jako celek, protože nás nutí přemýšlet. Své hodnocení bych ráda zakončila slovy Henri Cartier-Bressona, který již na počátku třicátých let řekl: „Všichni mu hodně dlužíme“.
……………………………………………….
Poznámky:
1, Jeu de Paume – v překladu z francoužštiny „tenisový kurt“
2, jméno André začal Kertész používat až ve Francii a používal ho po celý zbytek života
3, Elizabeth zemřela v roce 1977, těsně před výstavou v Paříži v Georges de Pompidou

Zdroje informací:
Jeu de Paume # 72
Télérama Album: André Kertész, 2010
Michael Koetzle – Slavné fotografie – historie skrytá za obrazy II
Petr Vilgus – Fotografická tvorba v Polsku a Maďarsku 1900-1945 (seminární práce FAMU) 2003
Ľudovít Hlaváč:  Dejiny fotografie. Osveta, Martin 1984
Daniela Mrázková: Příběh fotografie, Mladá fronta, Praha 1985

Lenka Bláhová, ITF, II. ročník/ SEMINÁŘ KRITIKY FOTOGRAFIE
10. prosince 2010