Třináct roků je dlouhá doba a za tolik let se musí unavit i sebesilnější člověk. Podobné je to i u festivalů a filmových přehlídek. Festival není víno a ani koňak, který léty získává vytříbenější a vytříbenější chuť. Festival je živoucí organismus a jako takový je třeba brát. Některé léta jsou lepší, jiné méně lepší. Ten letošní, i přes jistojistou snahu organizátorů bohužel mezi ty silné nepatřil.
Každoročně se snažili organizátoři předvést do slovenské metropole vždy jakousi „třešinku na dortu“ v několikadenním lopotěním se návštěvníků z celé střední Evropy. Ať už to byla obrovská výstava slovenské fotografie (2001), August Sander (2000), Alexandr Rodčenko (1999), fotograf „Dandy“ Cecil Beaton (1998) či výstava nekorunovaného krále humanistické fotografie Henri Cartier-Bresson v roce loňském, letos něco podobného nějak chybělo.

I přesto však přinesl letošní ročník řadu výborných výstav, mezi návštěvníky vzbudila pozornost parodistická ultrabarevná a doslova veselá výstava Marcose  Lópeze, netradičně pojatá výstava složená zkušeným kurátorem Jevgeniem Bereznerem zachycující leningradskou blokádu v letech 1941 až 1943, přehled, respektive výběr z tvorby amerického fotografa Duana Michalse a silné bylo také téma ženy ve fotografii a fotografujících žen, reprezentované mj. výstavou Soukromá žena a také samostatnou výstavou mladé fotografky, držitelky grantu Slovensko 003 - Obrazová zpráva o stavu krajiny Lucie Nimcové.
I tak byla řada výstav, které si mohli upřímně řečeno organizátoři spíše odpustit. Patřilo mezi ně otřepané téma jedenáctého září v New Yorku, kombinace videoinstalací a slabých zvětšenin nahého těla Tomáše Rullera či snaha o šokování řeckého fotografa Viktora Koena.
Flíčkem na běloskvoucí košili festivalu bylo pak snad už jen zvláštní chování provozovatelů některých galerijních prostorů, kteří jako například v mezinárodním domě umění pro děti Bibiana, kde ovšem byly problémy i v minulých letech, když se dámy v pokladně rozhodly půl hodiny po zahájení vernisáže pro jistotu do objektu nevpouštět žádné další návštěvníky, nebo zvláštní přístup Galerie města Bratislava, která se rozhodla na výstavu Duana Michalse vybírat vstupné 50 korun a to jak od důchodců, vojáků tak i studentů a dalších, ve většině galerií „zvýhodňovaných“ skupin.
Ale jak se říká, bez pihy není krása a tak i přes pár podobných excesů lze bez uzardění prohlásit letošní Měsíc fotografie v Bratislavě za skvělý. S douškou, že ten příští bude jistě ještě skvělejší…

Recenze na výstavy MF 2003

Dita Pepe: Autoportréty