Jestliže loňský 40. ročník nejstaršího fotografického festivalu v Arles byl přijat s téměř všeobecným nadšením, letos se při některých večerních projekcích v Antickém divadle po mnoha letech opět pískalo. Ne, že by mezi výstavami nebylo dost těch skutečně kvalitních a objevných, ale bylo tentokrát bylo hodně i takových, které vyvolávaly otázky, proč zrovna ony se dostaly na jednu z nejprestižnějších fotografických přehlídek světa.
Na minulém ročníku se ještě ekonomická krize vůbec neprojevila. Arleský festival měl obvyklý rozpočet ve výši kolem stovky miliónů korun (tedy skoro třicetkrát vyšší než Měsíc fotografie v Bratislavě), hemžilo se to na něm hvězdami a přilákal dosud rekordní počet 72 tisíc návštěvníků. Dominovaly na něm výstavy, které vybrala pozvaná hlavní kurátorka Nan Goldinová s pramálo optimistickými, ale až na malé výjimky velmi silnými otevřenými osobními výpověďmi různých představitelů dokumentární a portrétní fotografie.
 

Organizátorům se letos opět podařilo vytvořit skvělou atmosféru: desítky projekcí během Noci roku zdarma sledovaly tisíce obyvatel jihofrancouzského města, na přednáškách bývalo nabito, místa na hodnocení portfolií byla vyprodána dávno dopředu, ke stávajícím výstavním prostorám přibyly další. Jenom rozhodnutí prodloužit zahajovací týden, během něhož se z Arles stávala Mekka fotografického světa, na deset dnů, se neukázalo jako nejšťastnější, protože tentokrát se mnozí hosté míjeli.
Ředitel festivalu Francois Hébel vybral do oficiálního programu šedesát výstav  (vedle nich v Arles probíhá v rámci „off programu“ několik desítek dalších expozic). K neatraktivnějším patří první veřejná prezentace fotografické sbírky francouzského filmového producenta Marina Karmitze. A to nejenom díky kvalitě děl takových tvůrců, jakými jsou Kertész, Sugimoto, Boltanski či  Petersen, ale i díky mimořádně sugestivní instalaci ve starém gotickém chrámu. V jiném kostele zase probíhá expozice devadesátiletého argentinského výtvarníka Leóna Ferrariho, který si ve svých kolážích často bere na mušku katolické náboženství, rasismus, nacismus a americký imperialismus. Jeho provokativní karikatury papeže a Krista působí v chrámovém prostředí až přízračně, ale jejich primitivní prvoplánovitost připomíná tu nejhorší komunistickou propagandu z časů Dikobrazu a sovětských Kukrinistů. Jenže v Latinské Americe jsou levičácké režimy ve stále větší módě, a tak se ani nemůžeme divit, že Ferrari je tam (ale třeba i na Benátském bienále) oslavován jako velký umělec. Ke kvalitě Heartfieldových protinacistických fotomontáží však má většina jeho prací hodně daleko. Ostatně ani další výstavy z Argentiny, která je letošním hlavním hostem festivalu, moc nenadchnou. Týká se to i šokujících inscenovaných (a počítačově upravovaných) výjevů od Marcose Lópeze, které propojují realitu s halucinacemi, evropský surrealismus s jihoamerickým folklórem a vysoké umění s kýčem. Daleko silněji působí nový soubor černobílých expresivních dokumentů ze Sibiře a Dálného východu od francouzského fotografa slovinského původu Klavdije Slubana nebo cyklus barevných portrétů od Paola Woodse, zachycují představitele různých společenských vrstev v současném rozpolceném Íránu, kde vedle sebe třeba žijí dva bratři, v nichž jeden je vášnivým obráncem islámského fundamentalismu a druhý příznivcem liberálního životního stylu. Objevem je skvěle vybraná výstava Rakušana Ernsta Haase, která ukazuje jeho průkopnický význam v počátcích invenčního využití barvy, na nějž se dnes mnohdy zapomíná v záplavě Haasových komerčních snímků. Naopak potvrzením zásadní pozice ve světové fotografii 50. – 80. let je retrospektiva Maria Giacomelliho, zahrnující vedle mnoha dnes už klasických krajinářských detailů a vysoce kontrastních fotografií z tradičního života na venkově i velký počet méně publikovaných naturalistických záběrů ze starobince, které mírou stylizace i subjektivitou autorského pohledu předběhly dobu. Výborně dopadl projekt čtrnácti současných fotografů, kteří od roku 2006 vytvářeli moderní fotografické sondy do rozličných politických, sociálních a ekologických problémů současné Francie. K nejlepším částem festivalu patří rozsáhlá výstava reGeneration 2, pro niž kurátoři z Elysejského muzea v Lausanne vybrali ze sedmi stovek nominovaných studentů fotografie ze 120 škol od Harvardu přes londýnskou Královskou kolej umění až po Akademii výtvarných umění v Tokiu ty, kteří podle jejich představ nejlépe reprezentují aktuální tvůrčí tendence a jsou největším příslibem pro budoucnost. Naprostá z nich se představila ukázkami koncepčně pevných, obrazově silných a technicky dokonale zvládnutých děl. Může nás těšit, že se do výběru osmdesáti autorů z osmačtyřiceti škol z pětadvaceti zemí dostali hned čtyři současní studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě – Tereza Vlčková, Barbora a Radim Žůrkovi a Polka Anna Orlowská. Putovní výstava, která na podzim zavítá do New Yorku, i velký katalog z londýnského nakladatelství Thames and Hudson jistě přispějí k další kariéře vystavujících mladých fotografů.
Snaha přilákat co největší počet diváků prostřednictvím fotografických výstav o rockových legendách příliš nevyšla. Bylo sice hezké vidět na jednom místě stárnutí i neumdlévající energii Micka Jaggera na snímcích mnoha předních fotografů nebo si připomenout hvězdy punku, ale pořadatelé nějak zapomněli, že většinu návštěvníků festivalu tvoří mladí lidé, pro něž Lou Reed, Patti Smithová, Rolling Stones či Iggy Popp jsou jistě ctihodní muzikanti, ale už dávno mimo hlavní ohnisko jejich zájmu. 
V některých částech výstavního programu byla vidět snaha přizpůsobit se vkusu jedné z hlavních sponzorek festivalu, švýcarské spolumajitelky koncernu Roche Mají Hoffmannové. Není se vlastně ani co divit: její nadace LUMA Foundation začne na podzim v Arles stavět nové centrum fotografie a filmu podle návrhu Franka Gehryho za desítky miliónů euro a financuje festivalové ceny. A tak letošních všech pět nominátorů, kteří navrhli patnáct autorů na cenu Objev, se rekrutovalo z řad kurátorů a umělců spojených s touto nadací. Ani jeden z nich nebyl specialistou na fotografii. Na jedné straně to jistě přispělo k rozšíření arleského festivalu, na straně druhé to vedlo k tomu, že se mezi autory v kategorii Objev objevili světově etablovaní umělci formátu Hanse-Petera Feldmana (mimochodem, jeho stovka portrétů lidí ve věku od jednoho roku do sta let patřila ke skutečně silným výstavám). Velké rozpaky ale budily třeba zcela banální amatérské momentky z různých měst, které by pravděpodobně nenapadlo nikoho vystavit kdyby jejich autorem nebyl známý japonský architekt Kazuo Shinohara, nebo obdobně triviální rozmazané záběry barevných světel, pořízené íránským kameramanem Dariusem Khondjim. Stovky novinářů a odborných návštěvníků se však nedaly napálit: na základě jejich hlasování cenu Objev získala americká fotografka Taryn Simonová za sugestivní portréty neprávem odsouzených vězňů, vytvořené na místech jejich údajných zločinů nebo zatčení.

Les Rencontres d’ Arles Photography, do 19. září 2010. www.rencontres-arles.com. 

Zdroj: Mladá fronta Dnes 14. 8. 2010 Vladimír Birgus