Anna Orlowska

Kdo očekával, že hlavní téma 9. Mezinárodního festivalu fotografie v Lodži „All My Lovin' “ přinese záplavu sladkých obrázků milenců na rozkvetlých loukách, musel být zklamán. Žádné takové tam nebyly. Organizátoři ukázali lásku velmi široce a mnohovrstevnatě. A také nepříliš optimisticky.
   
    Ředitel festivalu Krzysztof Candrowicz vybral expozice pro hlavní program společně s irskou kurátorkou Peggy Sue Amisonovou a Christophem Tannertem z berlínského Domu umělců Bethanien. Měli skutečně šťastnou ruku, protože se jim podařilo sestavit mimořádně silný soubor děl, v němž dominovaly různé proudy portrétní a dokumentární fotografie, ale byly v něm k vidění i ukázky konceptuálních a počítačově manipulovaných děl.

Alex ten Napel, Sander a Morris, z cyklu Mužské Madony

Doug Dubois, Matka a otec v baru, Londýn, 1990

Elinor Carucci, Eran a já, 2001

Fred Huening, Z cyklu Jeden

Katrin Trautner, z cyklu Ranní láska

Marcin Sudzinski, z cyklu Můj otec

Phillip Toledano, Dny s mým otcem

Verena Jaekel, z cyklu Nové rodinné portréty

Výstava Elinor Carucci v Továrně umění

Přes různost témat a stylů většinu souborů spojovala výrazné osobní zaujetí autorů, kteří nezřídka fotografovali sami sebe i svoje vlastní rodiny. Nebyl to většinou příliš veselý obraz. To platí o třeba o cyklu newyorské fotografky izraelského původu Elinor Carruciové, s velkou otevřeností  a smutkem ukazujícím krizi jejího manželského vztahu. Autorka přiznává, že její vizuálně vytříbené a emotivně silné barevné záběry na pomezí inscenované a dokumentární fotografie byly i formou arteterapie a skutečnost, že její manžel souhlasil i s fotografováním velmi intimních snímků z dosud nejbolestnějšího období jejich společného života, jim oběma pomohla obnovit cestu k sobě. Autentičnost fotografií Carruciové postrádaly pečlivě aranžované výjevy španělské autorky Yolandy del Amo, ukazující partnerské dvojice jako osamělé trosečníky v  různých interiérech a exteriérech. Velmi silný cyklus Dny s mým otcem vytvořil Francouz Philip Toledano.  Po tři roky dokumentoval vlastní zoufalé  snahy navázat bližší kontakt s nemocným otcem, který po smrti manželky ztrácel paměť i orientaci v realitě. Tyto smutné snímky byly obrazem velké lásky, byť nikdy nevyřčené slovy.  Daleko naturalističtější obraz vlastního táty předvedl polský fotograf Marcin Sudziński ve svých stroze černobílých snímcích. Otce, jenž opustil rodinu záhy po synově narození, vyhledal po dvaceti letech v době, kdy žil sebedestruktivním způsobem nezaměstnaného alkoholika. V dalších třech letech fotografoval peripetie života svého otce, který si nejprve našel práci, prošel terapií a opravil si byt, aby nakonec tragicky skončil jako nevyléčitelně nemocný pacient v nemocnici.  Irka Muireann Bradyová zase ukázala život stárnoucích rodičů prostřednictvím jemných statických detailů jejich bytu a vzkazů, které si navzájem psali.
    Vynikající fotografie jen zdánlivě banálních chvil obyčejného života svých rodičů a sourozenců po dvacet let vytvářel Američan Doug Dubois v cyklu Všechny dny a noci. Jeho fotografie jsou zcela prosté, autor si v nich nehraje ani s neobvyklými kompozicemi, ani s nevšední barevností. Emotivní cyklus však ve svém celku působí jako zobecňující archetyp miliónů středostavovských rodin a jejich šťastných i smutných dnů.   Naopak netradičním rodinám, které stále častěji narušují konvenční pojetí, byl věnován soubor Vereny Jaekelové Nové rodinné portréty. Autorka v něm ve stylu klasických portrétních ateliérů či německého klasika Augusta Sandera zachytila rodiče s dětmi uprostřed obývacích pokojů. Jediným rozdílem bylo, že rodiče často tvořili dva muži či dvě ženy. Konvenční obraz Madon s dítětem obdobně narušoval cyklus populárního nizozemského fotografa Alexe ten Napela, který vytvořil portréty mužů různých ras a národností, oblečených jenom v plavkách, stojících po pás ve vodě a držících v náručí malé děti. Mimořádně sugestivní rodinné portréty v prostředí přírody vytvořila Američanka Lydia Panas. Její technicky precizní velkoformátové fotografie v tlumených barvách zachycují náznaky složitých mezilidských vztahů.  Mezi účastníky hlavní festivalové expozice se neztrácela ani mladá Slovenka Lucia Stráňaiová, která zobrazila ve značně intimních záběrech vlastní prarodiče.

Velká cena a fotografické školy
    Skutečnost, že i ve stáří existuje erotika a sex, ještě výrazněji ukázala Němka Katrin Trautnerová, vítězka soutěže Sandisk Grand Prix, druhé velké části festivalu. Porota sice neměla pravdu, že by šlo zcela nové a dosud nezpracované téma, ale autorce se ho skutečně podařilo citlivě zpracovat v jemných snímcích milujících se starších dvojic z cyklu Ranní láska. V soutěži však bylo i několik dalších silných děl. Patřil mezi ně strhující autoreflexivní cyklus berlínského fotografa Freda Hueninga, kombinující obraz autorovy lásky k manželce a dítěti s fragmenty přírody, zvířat či městských scenérií. Jednou z nelepších částí festivalu tvořil pohled Dánky Ditty Haarlov Johnsenové na život několika homosexuálů a transsexuálů v Maputu. Nešlo v něm však jenom o ně, protože autorka, která v Mozambiku strávila řadu let, ve své originální expozici, propojující fotografie s videem, ukázala i obecnější pohled na současný život v Africe, v němž se často prolíná láska a smrt.  Skvělé byly také expresívní černobílé fotografie Švéda Martina Borgrena, v nichž dominoval smutek lidí ztracených v davech švédských, dánských a polských měst. Mezi deset účastníků výstavy Grand Prix, vybrané z padesátinásobného počtu kandidátů, se dostala i dvojice studentů Ateliéru užité a reklamní fotografie prof. Miroslava Vojtěchovského na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Juliana Křížová a Jakub Vlček. Jejich soubor Transcendence, oceněný už v soutěži Frame 2009, výborně propojuje symbolický obsah s obrazovou vytříbeností a řemeslnou dokonalostí. Čeští fotografové byli v Lodži zastoupeni také na mezinárodní přehlídce fotografických škol, kde se Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě prezentoval už známými imaginárními dětskými portréty celebrit z cyklu Zástupní od Barbory a Radima Žůrkových a dokumentárními portréty žen z polských dolů od Arkadiusze Goly. U většiny polských škol, které na této přehlídce dominovaly, byl vidět další výrazný odklon od intermediální a konceptuální tvorby.
    Naprostá většina festivalových výstav včetně přehlídky polské módní fotografie proběhla během května v Lodžském uměleckém centru, bývalé továrně o deseti tisících čtverečních metrech výstavní plochy. Některé expozice z doprovodného programu, zahrnující například portréty významných Poláků od Krzysztofa Gieraltowského nebo kvalitativně různorodé koláže Zofie Rydetové, však byly otevřeny i v různých galeriích, muzeích nebo v kavárnách v centru města.  Součástí programu byly také přednášky, hodnocení portfolií i velkorysá úvodní recepce pro stovky účastníků a hostů.  Byl to nejlepší festival v jeho dosavadní historii a také jedna z nejsilnějších mezinárodních přehlídek aktuální fotografické tvorby v poslední době – dokonce i ve srovnání s nesrovnatelně bohatším, ale kvalitativně i tematicky značně nevyrovnaným festivalem v Arles bylo letos zřejmé, jak silnou, aktuální a kompaktní přehlídku se podařilo Krzysztofovi Candrowiczovi a jeho spolupracovníkům letos vytvořit. Jedinou chybou bylo, že vinou neochoty organizátorů polských festivalů spolupracovat opět probíhal paralelně s 6. Varšavským festivalem umělecké fotografie ve Varšavě, jehož hlavním hostem bylo letos Německo, a s Měsícem fotografie v Krakově, který velkoryse představil britskou fotografii. Od příštího roku však festivaly v Lodži a Krakově budou probíhat ve dvouletých intervalech a nebudou si tak termínově konkurovat.

Zdroj: DIGI Foto 7-8/2010