Jasanský - Polák - pohled do instalace

7. 3. – 9. 5. 2010
Lukáš Jasanský / Martin Polák: 10 000 chlapi, Galerie U  Bílého jednorožce, Klatovy

Lukáš Jasanský a Martin Polák začali tvořit autorskou dvojici už na střední škole, ale cíleně od roku 1986, tedy v době, kdy společná signatura nebyla v českém prostředí ještě zdaleka tak obvyklá, jak je tomu nyní. Stejně tak nebylo příliš časté, aby byli fotograficky pracující autoři zařazováni do „nefotografických“ výstav. Od druhé poloviny osmdesátých let vytváří tato dvojice konceptuálně definované série, kde je patrná „důsledná práce s banalitou a jemná poťouchlost“ (Pavel Vančát). Jejich díla se obracela ke kontextu konceptuálního uvažování a instalací, ale stejně tak těžila ze zažitých fotografických postupů a ironicky se strefovala do kánonů fotografie architektury a památek, klišé reportáže, abstrakce i krajiny.
V dnes již klasickém souboru Pragensie (1986–1990) pořizovali s chladným odstupem záběry běžné zástavby Prahy, pohledy na neurální místa, která dosud stála stranou zájmu fotografů a která na fotografiích z tohoto města běžně nenajdeme. Objevovali zvláštní poetiku banálních míst, nepatřičných průhledů a nezajímavých dominant. Tedy to, co je z Prahy architektonicky nepodstatné, dosud nefotografované, nudné a …provokující. Co ale čpělo typickým pocitem, nebylo ani výtvarné, ani kritické, jednoznačné, ale současně bylo výstižným popisem tehdejší reálné situace. Důsledně se vyhýbali lidem, dějovým situacím nebo jednoznačným konfrontacím. V rozměrných velkoformátových a až na výjimky černobílých  zvětšeninách akcentovali fotograficky řemeslnou preciznost, ostrost a věcnost vidění, ale oproti „vyprázdněným uličním fotografiím“ Thomase Strutha z konce sedmdesátých let nahradili objektivizující odstup ironickým podtextem, sledováním „nálady doby“ a rozhovorem s klišé fotografického řemesla - pohlednicovou a turistickou fotografií. V obdobné myšlenkové linii se nesly i jejich další projekty: Krajiny-Zemská fotografie (1998-2000), Z Petrohradu (1999), Ignác-Památkářská fotografie (1996-2002), kde svůj výrazový rejstřík rozšiřují o „piktorialistickou“ neostrost, nebo cyklus Vesnice (2000-2002). Na výstavě fotografií v Galerii Václava Špály v Praze v roce 1999 příznačně představili fotografie instalací svých předchozích výstav.
Vykloubení obvyklých očekávání a přepodstatňování vizuálních kánonů je společné i dalším projektům. Druhá část tvorby se odvíjí v různých úrovních vstupu do obrazu, od drobných zásahů, jak je tomu například v cyklech Vtipy (1990-1991), Fluxus (1990), Abstrakce (1994-1995), Příroda (1994-1995), až po složitá aranžování v souborech Staré aranžmá (1986) a Nové aranžmá (1986-1988).
Všechny cykly slučuje práce s neurčitostí, otevřenou informací, v různé míře je zde rozvíjena poetika trapnosti, na přelomu osmdesátých a devadesátých let tak rozšířená; připomeňme jen „tajnou organizaci“ B.K.S., Sklep nebo Dekadentní divadlo Beruška. Jejich jedinečný význam pro české prostředí spočívá v tom, že jako první přinášeli do zdejšího myšlenkového klimatu myšlenky nové topografie, ať už si tyto souvislosti uvědomovali nebo ne. Ironickým napadáním zažitých postupů učili uvažovat o fotografii jinak, než zde bylo obvyklé.
Tvorba pod signaturou Jasanský-Polák je známa především výše zmíněnými cykly. A Právě na pozadí toho, co v Klatovech vystaveno není, vyniká specifičnost tamější výstavy. Oba autoři se v rozhovoru vyjádřili, že jako společné téma souborů v Klatovech vnímají spojující linku nedokončenosti. Já bych ještě přidal prvky seriality a procesuálnosti. Zatímco na své poslední výstavě ve Wannieck Gallery v Brně Lukáš Jasanský a Martin Polák představili právě dokončený cyklus Jan Merta (2009), pro klatovskou přehlídku vybral kurátor výstavy Pavel Vančát tři doposud málo známé či zcela neznámé cykly, které soustředěně pracují především s prvky seriality, repetitivního opakování shodných prvků a z různých úhlů také tématizují procesuálnost tvorby, času, života…. Nejblíže tedy mají k už několikrát představenému cyklu Kuranda (1998), kde v rozsáhlé sérii Lukáš Jasanský s Martinem Polákem fotografovali výskyt korejských a částečně i japonských automobilů na pražských ulicích. Ale obdobné principy jsou přítomen i ve většině ostatních cyklů této dvojice, od početnosti veškerých souborů, neustálé opakování i posun významů vedoucí až ke znudění.

Pod názvem 10 000 teprve pro tuto příležitost Jasanský s Polákem realizovali nápad z let 1986-1987. Fotograficky zaznamenali posun počítadla magnetofonového pásku a všech těchto deset tisíc záběrů v temné komoře postupně vyzvětšovali na klasické barytové papíry a vyleštili. V několika sálech klatovské galerie je vystavena jen více než stovka záběrů, ostatní fotografie jsou naštosovány ve dvou prosklenných vitrínách. V až vyčištěné podobě zde tématizují procesuálnost, ať už v mechaničnosti fotografování, vytváření doslovného fotografického záznamu času a „události“ nebo v následném namáhavém až sebetrapičském výkonu autorů v temné komoře.  Další projekt Chlapi (1989), který je v Klatovech poprvé vystaven ve větším měřítku, se soustředí spíše na rovinu seriality. Pohrává si s žánrem reportáže, patrný je i odkaz na sociologické nebo dokumentární studie, vedle repetitivního opakování téhož můžeme sledovat všednost, stereotypnost oblečení, účesů i gest mužů z konce osmdesátých let. Coby drobnost na okraj, avšak s pikantním nádechem, je k výstavě přiložen cyklus Bez názvu. Tyto fotografie byly původně pořízeny jako výchozí materiál pro složité koláže z cyklu Nové aranžované (někdy Nové aranžmá, 1986-1988), ve své prezentované „nahosti“ zde ale odkazují k ožehavému motivu každodenní procesuality.
Všechny tyto soubory tématizují především procesuálnost, jak se píše v tiskové zprávě k výstavě, jistě s velkou dávkou ironie, jsou „až psychoticky bolestivou meditací nad smyslem práce a sebeobětování“. Především projekt 10 000 jakoby vzešel z dílny zakladatelské generace minimalistů a konceptualistů šedesátých let, s nimiž je pojí také pocit neukončenosti díla a nastíněná alternativa nekonečného množení téhož. Svými východisky je tento projekt blízký linkování stohů papírů Jana Nálevky na paralelně probíhající výstavě Horká linka v pražské Špálovce.
Posledním dovětkem klatovské výstavy je vydání reprintu společné diplomové práce obou autorů, kterou v roce 1992 neobhájili na FAMU. Není zářným příkladem odborného přístupu a práce s informacemi jak bývá u diplomových prací očekáváno, ale vytváří zajímavý doprovod k jejich tehdejším cyklům Reportáže a Vtipy a je jistě zajímavou dokumentací uvažování této autorské dvojice, která jinak příliš výkladů ke své tvorbě neposkytuje.
Tomáš Pospěch